Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Česká bramboračka

Česká politická scéna, dá-li se ta opičárna takto vůbec nazývati, se v posledních dnech opětovně zacyklila a předvádí (ne)demokratické veřejnosti psí kusy nebývalého formátu. A všechno opět projde, všichni půjdou dál, jen zase poklesne obecně akceptovaný standard veřejné rozpravy. A rozhodování o věcech veřejných. A co na to občan? Zeptal by se v duchu své zvěčnělé písně klasik, odešedší již před drahnou dobou na lepší adresu.

A co pak že jsou ta témata aktuální politické diskuse? Všechna se v této chvíli točí okolo dvou nejvýraznějších postav, z nichž se ryze pragmaticky stali úzcí spojenci. K jejich štěstí pro ně neplatí ono klasické: Together catched, together hanged. A tak se případně mohou ve vhodný moment opět bez hluku rozpojit a pokračovat každý dál po svém orbitu. A jako třetí do mariáše do toho vstupuje poněkud ochotnicky premiér, trochu připomínající pionýra, přeříkávajícího na jakési mírové slavnosti naučené floskule, jimž snad ani sám nerozumí. A co je nejtragičtější a o kvalitě performance nejvypovídajícnější – chudák premiér je člověku nakonec ve své poněkud zoufalé snaze i sympatický. Když tedy zapomeneme, jak jsme se do toho Augiášova chlívku léty dohrabali. Nakonec ale právě premiér všechny překvapil a již podruhé dokázal, že když mu jde o (politické) přežití, dovede se vypnout k obdivuhodnému výkonu. Škoda jen, že takhle funguje jen v opravdové krizi, jež se ho týká osobně.

Celý ten špektákl by se dal jednoduše nazvat: Jak oligarchu jeho minulost dohnala. Jedovatě by se dalo dodat: Kdyby se spokojil s panováním svému impériu, byl by v klídku, nehrozilo by mu doplácení daní z nezdaněných dluhopisů. Stejně tak jako desítkám či až pár stovkám dalších, kteří skočili po možnosti, jež se jim jaksi sama od sebe nabídla. Formálně naplnili požadavky zákona, ale pominuli požadavek na vyžadovanou ekonomickou opodstatněnost takovéhoto kroku. Aby se tedy nejednalo o to, co se nazývá zastřeným právním stavem. Nenahněvají-li se tito na něj, když se s ním takto svezou? Ještě pár měsíců a bylo by vše eventuální špatné promlčeno. A bdělému bernímu oku, ostřížím zrakem dozírajícímu na drobné, někdy až kapesní podnikatele, bojující permanentně o život a škrcené teď navíc i smyčkou EET, by bez – dlužno dodat – vysloveně politické objednávky sotva vybyl čas na nevděčné strkanice s těmito těžkými vahami.

A bez politického angažmá by si mohl nevyrušován hovět na svém sice ne Orlím, ale aspoň Čapím hnízdě, aniž by kdo zkoumal korektnost přidělené dotace. (Mimochodem, z pohledu holdingu a jeho obratů se tady hrálo o drobné, o to více je tento případ symptomatičtější.) A najednou se tu do hledáčku dostávají lidé, kteří obchodování s magnátem jaksi neustáli a nepřežili. Vlastní rukou, třeba dodat. Či žijí kdesi v lesích a vzpomínají na masokombináty. Které mimochodem kdysi sluli vcelku kvalitní produkcí. A pojednou tu vyskočily odposlechy, navozující způsoby využívání vlastních médií pro politický boj. Dá-li se to tedy ještě takto nazvat. Přitom další, nevlastní média, tu ochotně žerou z ruky, aniž by to moc koho trápilo. Ovšem to snad nejhorší jaksi časem vyšumělo. Řeč je o násilně chemicky zničené úrodě na jakémsi sporném poli. Něco takového je prostě perverzní. Kdysi se to zvalo těžkým hříchem.

A hlava státu nejprve mává hůlčičkou a dožaduje se po premiérovi demise, kterou mu ovšem tento nehodlá podat a pak se najednou uprostřed vystoupení předsedy vlády kamsi odbelhá. Tak pokleslý tyjátr se na Hradě nepořádal snad ani za bolševika. A ve svém tvůrčím rozletu na téma ústavy nejprve přijde s tím, že lze odvolat premiéra a vládu ponechat, až dospěje k revolučnímu poznatku, že koaliční smlouva stojí na roveň (ne-li dokonce výše) ústavě. S čím svět překvapí příště? A lze vůbec připustit, aby podobně zmateně vystupoval vrchní velitel ozbrojených sil? K uklidnění okolního světa však třeba dodat, že té armádě naštěstí prakticky nevelí. Nemluvě o tom, že sama tato ozbrojená moc žádnou hrůzu nikde ani vyvolat nemůže… Co ale hrůzu skutečně nahání, to je fakt, že oba tito aktéři jsou, alespoň zatím, favority blízkých voleb. To tu ale národ ohrožuje sám sebe, vnějšího nepřítele tedy ani vlastně nepotřebujeme.

Z politické debaty tak fakticky vymizela jakákoli věcná témata. A ne že by nebylo o čem debatovat. Stát jako takový funguje čím dál hůř. Právní stav se bortí, když už sám předseda Nejvyššího správního soudu – neobyčejně respektovaná osobnost – cítí potřebu natvrdo prohlásit, že změť a přemíra právních norem už je taková, že nikdo ani nemůže zodpovědně vědět, co je jeho povinností (volně parafrázováno). Pro poctivost třeba dodat, že postupný, ale setrvalý rozklad státu pokračuje lhostejno která tu vládne vláda. Státní správa maligně přebujela a snaží se nahradit – snad po marxisticku – kvalitu kvantitou. Jestli to ovšem nemělo podle zrůdných klasiků býti opačně… Je ovšem otázkou, zda by se pomalu až fatální nedostatek pracovníků produktivního sektoru dal řešit razantní redukcí toho neproduktivního. Jedná se převážně o jiný typ lidí, někdy by se až dalo říci o odlišnou modelovou řadu.

Je tedy hlavním problémem režim, bráno jako způsob vládnutí? V pořadu Osobnost Plus pronesl Tomáš Klvaňa větu, jež sedí jako obligátní zadek na hrnec: U nás nevládnou instituce, u nás vládnou papaláši. Systémově je to tedy špatně a právě tím se lišíme od civilizovaného světa. Ale vadí to až tak někomu? Všichni jsou na tento – v podstatě ruský – způsob vlády tak nějak zvyklí. Možná i z toho jaksi nepřímo pramení ona nepochopitelná afinita k východní mocnosti, již jen těžko můžeme považovat za civilizovanou v našem slova smyslu. A to historicky, lhostejno zda tam věrchušce velel car, generální tajemník či president. A třeba také říci, že v časech onoho žaláře národa, na nějž a na naše úpění v něm čím dál častěji vzpomínáme, to naopak neplatilo. Tam platila pravidla civilizovaného světa.

Závěrečné dějství krize, potvrdí-li se současné tendence, bude takovým pěkným vykypěním české (politické) bramboračky. Premiér, zpočátku tápající a budící dojem, že chce kráčet v šlépějích Největšího Čecha, který když chtěl potrestat své žáky, si zakázal něco sám, asi opanuje pole. Hlava státu, pošťuchující jej hůlkou a tykající mu při oficiální příležitosti, ale již teď vypouští kouřovou clonu a chystá se vznésti na Ústavní soud jakýsi dotaz. Jenž ovšem zodpovězen býti nemůže, neboť tento soud se pohybuje striktně v mezích příslušného zákona a ten z něj neumožňuje udělat výrobce dobrozdání. Mezitím ovšem hlava státu ukázkově zavrtí psem a udělí milost spornému, mediálně ale populárnímu vězni. A tím nenásilně, leč účinně odvede pozornost veřejnosti do bezpečných vod.

Brilantní publicista Alexandr Mitrofanov si při pohledu na dnešní demonstranty proti oné silné dvojce prožil dejà vu. Před pěti lety, o nějakých dva tisíce kilometrů na východ (kolik že je to verst?) protestovali podobně jiní demonstranti. Dnes již neprotestují. Duma přijala řadu drakonických zákonů, bojůvky začaly útočit na režimu nepohodlné, leckdos emigroval, vůdce opozice demonstrativně odstřelili přímo před Kremlem. Režim začal válčit v zahraničí, osvědčený to hromosvod pro domácí obtíže. A v závěru komentáře praví Alexandr Mitrofanov: „Nechci strašit, ale kdybychom promítli do budoucna záměry Miloše Zemana a Andreje Babiše, dostali bychom se někam, kde protiústavně platí prezidentský systém a Zeman tudíž může dělat, co se mu zamane. Zároveň je stát řízen jako rodinná firma oligarchy Babiše, který plánuje a realizuje opatření proti lidem, kteří jeho manýry odmítají.“ Člověku může přijít líto snad jen to, že takto pregnantně je to schopen vyjádřit asi jen komentátor levicového Práva…

Jistě, nemusíme sdílet apokalyptické Mitrofanovovy vize. Ale pokud by si presidentský post podržel (bývalý) komunista a dnešní „demograt“ a hlavně pokud by se příštím premiérem stal další (bývalý) komunista, člověk navíc podezíraný ze spolupráce s komunistickou tajnou státní policií – samozřejmě neprávem, jak doložil soud, který vzal za bernou minci svědectví příslušných estébáků, že si jen tak vymýšleli, aby činnost vykázali – tak by to byla taková pěkná tečka za tím polistopadovým vývojem. Ani ne třicetiletým. A vše na základě regulérních voleb, což je asi to nejhorší. Pak snad konečně už budeme míti onen kýžený klid na práci.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama