Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Evropa mezi psem a vlkem

Evropská unie již od krize roku 2008 připomíná kocábku na rozbouřeném moři. Její stabilita jakoby byla stále horší a horší. Euroskeptici jásají, vždyť toto přeci vždycky říkali. Celý projekt má zásadní chyby. Že je tedy opravdu má, je jistě nad slunce jasnější. Má-li ale přežít, je nutno je definovat a shodnout se na nich. Pak je snad šance i na řešení. Že to bude bolet, o tom též nelze pochybovat. Rozvine-li se však krize, bude to bolet nesrovnatelně více. Možná natrvalo. A k tomu všemu přišly ještě změny v Americe, k nimž nezbývá než se též tak či onak postavit.

Historie prý je magistra vitae. Není proto od věci podívat se na genezi evropského sjednocování. Dost nám může pomoci i pohled zvenčí, nezatížený místními předsudky. George Friedman, autor skvělé prognostiky Příštích sto let, napsal knihu Evropa v ohrožení. Kde rekapituluje evropskou historii z časů těsně před Velkou válkou až podnes. A věnuje se samozřejmě i dějinám evropské integrace. Sám se narodil v Maďarsku jako syn židovských rodičů, postižených holocaustem. Který se jim, na rozdíl od řady příbuzných, podařilo přežít. A odkud jeho rodiče, když byl ještě batole, prchali, Tentokrát před komunisty. A Rusy.

Friedman považuje za inspirátory evropského sjednocování Američany. A kolébku integrace pak vidí v Marshallově plánu. Z tohoto pohledu je tak praotcem Unie Marshallův náměstek pro ekonomické záležitosti William Clayton, který program pomoci navrhl a který ve své zprávě z roku 1947 píše Georgi Marshallovi mj. i toto: „Takový plán by měl být založen na Evropském hospodářském společenství… Evropa se nedokáže zotavit z této války a znovu se stát nezávislou, jestliže je její ekonomika nadále rozdělená mezi mnoho malých a těsně uzavřených částí, jak je tomu dnes.“ Díla se pak ujali otcové zakladatelé Schuman, Adenauer, de Gasperi, Spaak a další a položili základy. Třeba říci, že zdravé a dodnes funkční. Pravdou také je, dodejme, že Britové se předtím, tehdy, ale asi ani dnes necítili a necítí být součástí evropského kontinentu. A asi jí opravdu nejsou. Z tohoto pohledu má brexit docela logiku.

Těžkosti unie mají svůj původ – do jisté míry, samozřejmě – v rozšiřování. Prostor Německa, Francie, Beneluxu a (severní) Itálie je relativně silně homogenní. Původní šestice vytvořila v jedenapadesátém Montánní unii, tedy Evropské společenství uhlí a oceli. Cílem bylo sbližování, hospodářská spolupráce a – snad hlavně – zabránění další válce mezi Německem a Francií. Po Římských smlouvách ze sedmapadesátého vzniklo na dlouhé roky EHS. Po odchodu generála de Gaulla přistoupila v třiasedmdesátém Británie a dále Dánsko a Irsko. Ovšem v jedenaosmdesátém vstoupilo po pádu plukovníků Řecko. Byť třeba Anglie byla i je dosti odtažitá, Řecko je prakticky součástí jiné civilizace, pravoslavné. Navíc řecký stát odpovídá tomu západnímu spíše jen formálně. Dodnes nedisponuje například funkčním katastrem. U nás je něco takového běžné od Josefa II. Celé uspořádání je spíše klanové, tomu odpovídají i dědiční vůdci Papandreu a Karamanlis. Tedy až do posledního krachu.

O dva roky později přistoupily Španělsko a Portugalsko, země stejně jako Řecko výrazně chudší než zakladatelé. Navíc liberální demokracie zde byla čerstvou novinkou. I přesto nepředstavují iberské země zdaleka takový problém jako Helénové. To se jasně ukázalo i po poslední krizi. Rozšíření o neutrální země Finsko a Rakousko, které mohly vstoupit až po pádu SSSR, stejně jako o Švédska nemohlo znamenat nějaký problém. Jenže v novém tisíciletí dorazily bývalé ruské satelity, které dlužno dodat o členství velice vehementně usilovaly. Jejich kompatibilita je ovšem s velikým a přetrvávajícím otazníkem. Navíc Řecko zneužilo jejich přijímání a pomocí vydírání, věci sobě vlastní, vnutilo do Unie i řeckou část Kypru. Zde se jedná o rozdělený stát, což je samo o sobě problém, přičemž vinu na roztržení a vpád turecké armády nesou primárně Řekové, kteří se pokusili za vlády plukovníků o enosis. V rozporu se všemi smlouvami. Pak ještě dorazily další balkánské státy a ono rozmělnění nepěkně završily.

Maastricht znamenal další předěl, založil Evropskou unii. Ruku v ruce s ní přišlo euro a Schengen. To by jistě bylo v pořádku, jenže… Jedna měna, mimochodem v zásadě úspěšná, vyžaduje i jeden fiskální prostor. Jednoho ministra financí, jeden bankovní systém. A také podílet se na něčem takovém mohou pouze ekonomicky (ale i filosoficky) obdobné země. Jenže to, co mělo být elitním klubem, stalo se masovou záležitostí. A Řecko, úplný vrchol, se vnutilo vysloveně podvodně. Všichni to tušili, všichni to přehlíželi. Dnes netuší, co s tím. A společný prostor bez hranic vyžaduje jednu drobnost. Společné, fungující a chráněné hranice na jeho okrajích.

Ta největší těžkost spočívá ale v tom, že Evropa neřeší skutečné problémy. Namísto mocenských záležitostí ono pověstné zakřivení banánů. (Které má mimochodem logický původ, o to ale už dnes nejde.) Evropa rezignovala na mocenskou politiku a namlouvala si, že ji nahradí jakousi chimérickou soft power. Jenže soft power, nedoprovázena skutečnou silou, je opravdu jen chimérou. Evropa nebyla schopna řešit balkánskou krizi, museli přijít Američané. Evropa, jak se na pomýlené levicové liberály sluší a patří, přivítala tzv. arabské jaro a pak se nestačila divit promptně přišedšímu podzimu. Výsledkem je migrační krize, která neskončila a která vůbec nezávisí na nějakém Turecku. Neschopnost formulovat společnou migrační politiku a zaklínání se mezinárodními úmluvami kontrastuje s efektivním přístupem zemí jako Kanada či Austrálie. Navíc v řadě zemí se nekontrolovaně rozbujely muslimské (zatím ještě) minority, které žijí vedle majoritní západní společnosti, tyjí z ní a z celého srdce ji nenávidí. K tomu zachvátil Evropu mor korektnismu, zakazující podobné věci vůbec pojmenovávat. A ta pravá migrační vlna teprve přijde. Vysychání širokého pásma Sahelu, pásu pokračujícího plynule na Blízký a Střední východ, uvede s velkou pravděpodobností do pohybu další stěhování národů. Po tom posledním nezůstal v Evropě kámen na kameni.

A pak přišla ruská agrese. Atak na Gruzii se ještě přešel mlčením, Ukrajina je však již za humny. Anexe Krymu byla plivancem do tváře Ukrajiny, daleko více ale Evropy. Permanentní válka – neválka na východě Ukrajiny ukazuje nové možnosti a formy střetnutí. Mimochodem, kdyby se Ukrajina zbavila Donbasu, bylo by to pro ni – hodně cynicky řečeno – stejně pozitivní, jako kdyby se Česko zbavilo Divokého Severozápadu a Ostravska. Ale ono to nejde, nejde ani takto uvažovat. A v příštím kole se může hrát o Pobaltí, tentokrát už vysloveně civilizovaný a západní region. V této chvíli by asi jediným efektivním řešením bylo trvalé umístění spojeneckých sil, amerických, ale i evropských, na území všech tří států. A asi i veřejně traktovaná úvaha o tom, že místní ruské komunisty byly (převážně) násilně importovány Stalinem a jejich nárok na setrvání na těchto teritoriích je povýtce problematický. Na rozdíl třebas od německého osídlení v Československu a dalších středoevropských státech. Ale to je jen taková jedovatá poznámka na okraj. Přístup Evropy k Rusku jakožto ke své hlavní hrozbě musí být založen na tom, že Rusové rozumí všehovšudy jen třem věcem: síle, síle a zas jenom síle.

Evropa nyní jaksi rozpačitě slaví šedesáté výročí římských dohod. Vystupuje první člen spolku, byť člen, který se členem až tak moc nikdy necítil. Mluví se o vícerychlostní Evropě. To je asi nejpravděpodobnější scénář. Ze společenství nelze nikoho vyhodit, což může v kritických chvílích představovat dosti krizový moment. Takto by se to vyřídilo elegantně tichou cestou.  Parta, co chce kamarádit, by se družila, a ti ostatní by se odsunuli na okraj. Až by najednou zjistili, že jsou prakticky mimo hru. Hovoří se stále o možnosti grexitu. Odchodu Řecka z měnové unie, možná ale i z Unie jako takové. Není něco takového spíše pozitivním scénářem? A nejde jen o Řecko. Bezbřehé rozšiřování už dávno narazilo na své meze, ze setrvačnosti ale ještě nějakou chvíli pokračovalo. Tvrdé jádro, které by zůstalo, pak musí zapracovat na sobě. V zájmu přežití poslat k ledu hypertrofované sociální programy, tvrdě redukovat přebujelé regulace všeho druhu a budovat obranné kapacity. To je ovšem úkol především pro státy. Ty se ale musí sladit. Zní to ale jako něco mezi iluzí a fantasmagorií. Inu, uvidíme, sotva nás čeká nudná budoucnost.

Pokud ovšem budou přední politici jako Martin Schulz plácat demagogické nesmysly, jako že do výdajů na obranu je třeba započítat i poskytovanou zahraniční pomoc, nekyne tu naděje na změnu k lepšímu. Pokud se oněch regulací týká, jako určitý podnět by zde mohla fungovat iniciativa Donalda Trumpa, že chce-li někdo zavést regulaci novou, musí dvě již existující zrušit. A samozřejmě nový přístup k imigraci, včetně požadavků na loajalitu nově příchozích. (I tady bychom se mohli poohlédnout po inspiraci přes oceán.) Že to vše nepůjde se starými, lidově řečeno „profláknutými“ tvářemi, je více než jasné. Přesvědčte ale takového Jean-Claude Junckera, že už je čas na důchod. Angela Merkel se vždy stihla přizpůsobit, v poslední době jí už to ale taky tak nejde. Nová garnitura politiků, mezi nimiž by se snad mohl vyskytnout i nějaký ten státník, na obzoru není. A současná korektnistická atmosféra zavčas spolehlivě zadusí jakoukoli novu silnou osobnost, toleruje jen šedé myši.

Na budoucnost starého kontinentu asi příliš sázet nejde. Jenže jiná možnost tu ale prostě není. Dvojnásob to platí pro nás. S geografickou polohou malé země mezi Ruskem a Německem, v této chvíli mezi Evropou a Ruskem, z té ruské strany jen mírně vypolstrovanou, sotva co pořídíme. A historická volba je dost možná otázkou dohledného budoucna. Naposledy jsme takto okolo druhé světové války řešili náš poměr k Rusku a Západu, pár let předtím k Rakousku. Ani jednou to z hlediska dlouhodobější perspektivy moc nevyšlo. Zatím si aspoň můžeme číst George Friedmana.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama