Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Experiment profesora Masárika

V roce 2017 jsme oslavili devětadevadesáté výročí založení republiky. Té československé, která poprvé zanikla již po dvaceti letech a definitivně pak po ani ne tři čtvrtě století. Ovšem český stát, velice zhruba v jeho dnešní podobě, je tu již déle než tisíc let. Nicméně stále tu u mnohých panuje jakási tesknota po jeho velice krátkodobé československé podobě. Otcem Československa (či Česko-Slovenska) byl profesor Masaryk. Po otci Masárik (či Maszárik), všichni jej ale znají pod počeštělou formou jeho jména.

V poslední době ožily diskuse stran jeho původu. Matka, Terezie Kropáčková (či spíše Theresie Kropaczek) byla panskou kuchařkou na statku Nathana Redlicha v Hodoníně, otec, Jozef Masárik (či Maszárik) panským kočím tamtéž. Je sice v principu možné, byť ne příliš pravděpodobné, aby syn pologramotného kočího exceloval na elitním gymnasiu v Brně (samozřejmě německém). Jenže tento syn se tam posléze dostal do konfliktu s ředitelem. Ať již to bylo pro spor víceméně věroučný či poté, co se ředitel dotkl jeho dívky – pokaždé z toho vychází pozdější TGM v pozitivních barvách. Pravda, vzal na ředitele pohrabáč. A byl pak celkem logicky vyloučen nejen z dotyčného gymnasia, ale ze všech ústavů v říši. A co čert nechtěl, ani ne o pár týdnů později byl bez problémů přijat na ještě elitnější gymnasium ve Vídni. V Brně žil v rodině policejního presidenta, a ten zas byl po svěřencově konfliktu hbitě povýšen a putoval i s ním do Vídně.

Buď tedy bylo tehdejší Rakousko tak sociálně-edukativním státem, že nadané synky z chudých rodin umisťovalo do domácností policejních presidentů a ty pak po případných problémech synkových povyšovalo a stěhovalo společně do Vídně a nebo tu je něco malinko jinak. Pravděpodobnější verzí zde je celkem logicky mimomanželský původ TGM. Otcem mohl býti právě Redlich anebo – a to je daleko pikantnější s ohledem na další osudy – sám císař. Viz panovníkova poznámka „Theresie Kropaczek – erl.“, jak ji cituje např. Jiří Gruša v knize Beneš jako Rakušan. Třeba však říci – a zde lze souhlasně citovat i takového Zdeňka Mahlera z jeho několikahodinového televizního monologu – na významu i díle TGM něco takového pranic nemění.

Na  každý pád byl Masaryk Čechem volbou. Stejně jako zakladatelé Sokola Tyrš (Tirsch) a Fügner, ti byli rodem Němci. O nich píše třeba Pavel Kosatík v jeho Českém snění. Z Vídně do Prahy šel Masaryk na každý pád dobrovolně. A bylo by asi hodně divné, kdyby toho nikdy nezalitoval. Vztah Čechů k Masarykovi procházel pozoruhodným vývojem. Když byl v rozkvětu sil, byl div ne ukamenován (v Polné) či vyštván (svými studenty a soudobou českou intelektuální elitou). Nemohl být zrozen českou matkou, jak vykřikovala jistá osvětová buditelka. Jen tak mimochodem – ani nebyl a ani to nikde netvrdil. Projevoval ovšem na české poměry neuvěřitelnou odvahu a schopnost stát za svou pravdou, i proti naprosté většině. To osvědčil za rukopisných sporů. Byť ty úplně uzavřeny nejsou dodnes – krom obou krajních variant je tu i nesmírně zajímavá mezivarianta profesora Zdenko F. Daneše, kladoucí jejich vznik někam do patnáctého, šestnáctého století. Zejména ale Masaryk prokázal svou odvahu za hilsneriády. Po dnes těžko představitelných štvanicích by nespíše opustil Prahu i Čechy. Nebýt ovšem jeho ženy Charlotty, pevné americké protestantky (původně unitářky).

A je velikou otázkou, zda by potom vzniklo Československo či vůbec samostatný český stát. A také, pokud by nevznikl, nemaje hlavního motoru svého vzniku, zdali pak by to nebylo v posledku pro Čechy lépe… Ti završili obrat svého vztahu k TGM, když po válce si z tohoto již starce vyrobili ikonu a náhražkového císaře pána. Sochali ho zaživa a tak podobně. Aby ho pak v osmatřicátém zavrhli, v pětačtyřicátém znovu vytáhli, po osmačtyřicátém z něj udělali třídního nepřítele, v osmašedesátém se k němu nakrátko znovu přihlásili, pak na něj zapomněli a po devětaosmdesátém opět vytáhli na standardy. To vše, včetně prvotních štvanic, v rozpětí necelého století. A když se dnes jeden podívá, kdo všechno se to tu ostentativně stylizuje pod jeho portréty a přinejmenším nepřímo se jím zaštiťuje, tak ho musí napadnout, že hledí-li na to TGM shůry, tak se v hrobě neotáčí, ale přímo rotuje. A jaké to asi tak musely býti před pár týdny otáčky po onom autobusovém zájezdě s vládou?

Lví podíl na vzniku Československa měl bezesporu právě Masaryk. Prosazoval tuto myšlenku po celou dobu své zahraniční akce. Rozhodující dopad mělo asi to, že o tom přesvědčil presidenta Wilsona. (Nemalou roli sehrálo i fakt, že tehdy jeden universitní profesor uvěřil tomu druhému, že ten rozumí Rusku. Masaryk se tam vypravil v nejkritičtějších chvílích, bez zaváhání riskoval život, představa, že by pochopil Rusko – on či kdokoli jiný – je ale iluzorní.) Woodrow Wilson byl reprezentantem oné idealistické podoby americké zahraniční politiky. Úvahy co by kdyby jsou jen hříčkou, ale – kdyby ve dvanáctém roce zvítězil opět Teddy Roosevelt, jeden z největších amerických presidentů a pragmatik v tom nejlepším smyslu slova, vzniklo by pak Československo? Americkou zahraniční politiku krásně popisuje Henry Kissinger v Uspořádání světa a i on uvažuje o onom případném alternativním postupu Theodora Roosevelta ve světové válce. Cynicky řečeno, Wilson byl – veden svým ušlechtilým idealismem a nejlepšími úmysly – patronem versailleského řešení. A tím i věcí vedoucích k pokračování světové války o dvacet let později, a to i se všemi doprovodnými hrůzami…

Evropské mocnosti, zejména Velká Británie, nebyly myšlence parcelace Rakouska-Uherska příliš nakloněny. Určitě stojí znovu za připomenutí filmový rozhovor Davida Lloyd George a TGM ze seriálu České století. Otcem tohoto fiktivního sporu byl Pavel Kosatík. Oba aktéři ovšem hovořili nesmírně autenticky a lze si snadno představit, že takto opravdu mohla takováto debata probíhat. Leč čas se ukázal coby nekompromisní rozhodčí. Lloyd George jako praktický politik a leader světové mocnosti se schopností geostrategického uvažování měl nakonec jaksi ve všem pravdu. A idealista a snílek Masaryk se holt ve všem mýlil. Jeho představy s nastalou realitou nekorespondovaly. Svůj stát si ale i tak vyvzdoroval.

Československo vzniklo spojením dvou národů, jazykově si sice blízkých, ale vyvíjejících se po tisíc let odděleně, v zcela rozdílném kulturně-sociálním milieu. K tomu se navíc přibral ještě úplně odlišný nárůdek na východě. Hlavně ale tu byly silné a etablované menšiny, jen Němců bylo podstatně více než samotných Slováků. Oprávněné obavy budil tento národnostní konglomerát již na mírové konferenci, tehdy ovšem sebevědomí Češi kontrovali tvrzením o vybudování kantonálního modelu na švýcarský způsob. Něco podobného by snad mohlo za určitých okolností fungovat, nikdo to ale vážně nemyslel. Byla to lež nebo podvod? Nebo obojí? Stejně tak by šlo hodnotit ústavní koncipování státu jako národního (míněno etnicky, nikoli politicky), založeného na národě československém, nikdy neexistujícím. Jednotlivé národy, nejen Němci, ale i Slováci či Rusíni měly své národní ambice odlišné od těch českých. A jak se postupně ukazovalo, i v rozporu s nimi. K tomu dostal nový stát do vínku protáhlý nudlovitý tvar, nehajitelný vojensky, toliko diplomaticky. Jak se vyjádřil jeden francouzský generál, když tento novotvar uviděl poprvé na mapě.

Jenže nový stát nebyl schopen budovat přátelské vztahy s žádným ze svých sousedů (snad s výjimkou nepodstatného Rumunska). Stejně jako řešit národnostní otázku. Pomineme-li věci z tuzemska neovlivnitelné, byly toto hlavní hřebíčky do rakve mladičkého státu. A ty jsme si zatloukali sami. Doopravdy. Češi se hrdě označovali za miláčky Dohody (ač jí fakticky museli platit reparace, maskované jako jakýsi poplatek za osvobození). Mezinárodní postavení státu fakticky za moc nestálo. Hned na začátku pak byla provedena pozemková reforma, daleko širší a drastičtější, než bylo nutné. Postižena byla zejména šlechta, nezřídka provázaná třeba i s tou anglickou, což přivodilo první rozladění Británie. Brzy následovalo další díky ostudnému přístupu během polsko-sovětské války.

Československo mělo nejen odtažitý vztah k početným menšinám, ale například i právě ke šlechtě. Rezignovalo tak i na možnost využít jejích služeb a zkušeností krom jiného v diplomacii. Docházelo i k takovým excesům, kdy do Nizozemí dorazil nový velvyslanec. Náležitě byl poučen o protokolu. Když však dokráčel při předání pověřovacích listin ke královně, hrdě ji oslovil milostivá paní a informoval, že my už se neklaníme a ruce nelíbáme. Panovnice to samozřejmě zvládla s šarmem dokonalé aristokratky. A chudák náš ambasador si pak celé funkční období lámal hlavu, proč jej nikdo nikam nezve a nikdo ani nevyhledá. Zahraniční politika byla po celou dobu první republiky v rukách Edvarda (původně Eduarda) Beneše, asi toho hlavního zemského škůdce. Schopného intrikána, naprosto neschopného stratéga. Člověka, netěšícího se – na rozdíl od TGM – mezinárodnímu respektu.

Doma provázela státní struktury bujará korupce. Až tak, že britští ambasadoři neváhali tuzemskou zkorumpovanost ohodnotit ve svých zprávách na Foreign Office za dosahující latinskoamerické úrovně. Píše třeba Antonín Klimek ve svém Boji o Hrad. Hlavně tu již od dvacátých let narůstal konflikt se Slováky. A za jeho hlavního viníka třeba označit právě staršího bratříčka. K tomu po třiatřicátém přibyla konfrontace s německými nacisty. A opět tu stát nebyl schopen či ochoten ochránit před jejich agresivitou německé sociální demokraty a další aktivistické elementy. Jen tak mimochodem, své občany. A tím umožnil henleinovcům zglajchšaltovat německou minoritu a vyhrát (v celostátním měřítku) volby v pětatřicátém. Vnitřní soudržnost se pak odhalila za druhé republiky, kdy se rázem odvrhlo vše prvorepublikánské. Přesto vše byla první republika, Masarykovo dítko, v podstatě slušným státem, lepším než to, co přišlo pak. Žádná ukázková demokracie, ale svobodná země.

A v šestačtyřicátém, po válce, si Češi zcela dobrovolně zvolili komunisty. Učinili tak jako jediný národ, Slováky nevyjímaje. (Vymlouvání se na Jaltu je jalové, tam Československo vůbec nebylo předmětem jednání. Nepředstavovalo žádný problém.) Teď jen doufejme, že podobně šťastnou ruku neměli Češi i letos v říjnu… Jedna z největších osobností, jíž tento národ v minulém století disponoval, Pavel Tigrid, pronesl v rámci jedné rozhlasové debaty před volbami v dvaadevadesátém: Třikrát jsme se v posledních pětasedmdesáti letech pokoušeli vybudovat stát, a ani jednou se to nepovedlo. K tomu jen dodejme, že ani čtvrtý pokus nevybočil z řady. Česko je mizerně fungující stát (a i to je možná eufemismus). Zprava nás předjíždí mladší bratříček. Ten si nejprve prodělal těžkou krizi (v éře Mečiara), tu ale ustál. Hospodářsky nás předehnal (byť to ještě není tolik vidět), hlavně ale vykazuje podstatně silnější pud sebezáchovy. Úspěšně a spokojeně převzali euro. A dnes Fico, ač jinak ryzí populista, háže s úsměvem Visegrád přes palubu a přimyká se k jádru Evropy.

Experiment Československo nedopadl dobře. Mimochodem stejně jako obdobný pokus o umělý stát, zrozený ve Versailles, zvaný Jugoslávie. Nějaká forma austrofederace by zjevně byla lepším řešením, mohla by i pozitivně ovlivnit světové dějiny. Uprostřed Evropy by se nenalézalo vakuum, ale mocnost. Hitler i Stalin by to měli nesrovnatelně těžší. A praktické fungování Česka? Jen malý příklad: Maligně přebujelá, nefunkční česká státní správa má v absolutních číslech více jak o čtvrtinu úředníků než svého času celé Rakousko-Uhersko. A to v časech nulové automatizace, vše bylo nutno psát ručně a šířit fyzicky. Jenže rakouská státní správa fungovala, nemůžeme dát na výlevy různých levičáckých ožralků typu Jaroslava Haška. Nefunkčnost státní správy se dnes již i na mezinárodní úrovni považuje za jedno z hlavních ohrožení českého státu.

Tomáš Garrigue Masaryk byl mimo jakoukoli pochybnost naprosto mimořádná osobnost. V pobělohorském období s ním snese srovnání snad jen Palacký či Havel. Tento obdivuhodný muž se ale pochopitelně dopustil i celé řady omylů a chyb. K nim lze počítat i samotné Česko(slovensko). Jeho zásadním omylem v časech první republiky bylo i sveřepé bazírování na nejméně vhodném následovníku. To lze přičíst snad stařecké zaťatosti (budeme-li hodně jemní). Následky ale neseme podnes. Nastávající rok oslavíme sté výročí dávno již neexistujícího státu. Otázkou je, bude-li za rok vůbec co slavit.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama