Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Gender včera, dnes a zítra

Studovat se dá dneska ledacos. Třeba management čehosi, což vůbec negarantuje to, že se z dotyčného obhajobou diplomky a složením „manažerských“ státnic stane skutečně manažer. Ale vypadá to zajímavě. Čím dál více se také studuje genderová problematika. Co to ale je, ten (nebo ta) gender? Wikipedie praví, že gender je společensky vnímané pohlaví. A o genderu se často hovoří jako o sociálním konstruktu.

Gender by tedy měl informovat o rozdílech mezi pohlavími. Ta jsou opravdu jen dvě. Byť korektnisté dnes přidávají další a další. To už je ale opravdu jen ryzí sociální konstrukt. Mezi oběma pohlavími skutečně rozdíly jsou. A byly a i budou. Jinak by i ten malý počet, dvě, byl zbytečně velký. A my jsme všichni mohli býti stvořeni podle jednoho mustru, čímž by si Pánbůh (nebo příroda či evoluce) ušetřil spoustu práce. A cynik by dodal, že od počátku už mohly tak být dva volné dny, ne jen jeden den sváteční, neboť by to vše mohl stihnout již za pět dní. S oněmi pohlavími je to jako s principy jing a jang. Jsou svým způsobem protikladná, jedno bez druhého ale nedává smysl.

Jenže tématu se zmocnili korektnisté (či levicoví liberálové) a ti mají jiný cíl. Chtějí ve své neutuchající revolučnosti neustále dokazovat, že jsme vlastně stejní (snad až na drobné detaily) a tak zahladit rozdílů mezi pohlavími. Jedovatě by se dalo poznamenat, že o něco podobného se ještě docela nedávno pokoušeli komunisté. S výsledkem dnes již známým. Tehdy dominovaly médiím jeřábnice a podobné pracovnice, které působily na donedávna ryze mužských pozicích. A samozřejmě dosahovaly přinejmenším stejných výsledků. Jen ty hornice chyběly. Práce pod zemí byla a dosud i je ženám zakázána. Než příslušní aktivisté či aktivistky počnou ječet, jaká že je to diskriminace, bylo by dobré se zamyslet, zda toto není spíše projev jakési zbytkové slušnosti či úcty. Ale kdyby bolševik ještě chvíli vydržel, dost možná by ženy počaly i fárat.

Kladení rovnítka mezi pohlavími, případně umělé rozšiřování jejich počtu, jde ruku v ruce s degradací vztahů. Najednou již rodina není onen zažitý model, po staletí funkční, ale široká paleta vztahů, zahrnující různé kombinace aktérů. A poněkud úchylná představa, že čím pestřejší bude taková paleta, v níž dítě vyrůstá, o to komplexnější a sofistikovanější jedinec se z něj vyvine. Nakonec i komunisté se snažili demolovat klasickou podobu a funkci rodiny. Třeba nabídkou celotýdenních jeslí (naštěstí se neuchytily), kdy by se z dětí stalo jakési weekendové zpestření programu pro rodiče (a naopak). O výchovu by se staral moudrý stát. Pěkně po orwellovsku. Děti vycvičené režimem a jemu logicky oddané by pak vytvářely ony orwellovské mladé špiony, rudé (případně hnědé) mládežníky. Pavlíky Morozovovy, připravené bonzovat na své nejbližší, včetně rodičů. Konec konců, rozšiřování povinné předškolní výchovy je i v současnosti tématem dne.

Snahou genderových aktivistů / aktivistek je dokládat stejnost obou pohlaví, případně bagatelizovat rozdíly, které nejde přehlédnout. I v (druhdy?) elitním časopise přibývá prvoplánových agitek, seznamujících po poznání dychtící veřejnost s novými poznatky. Tak třeba o tom, že i muži absolvují přechod. Zatím ne všichni, uvědomělost je dosud nízká, nezanedbatelné procento to ale je. Silvie Lauder, autorka článku I muži mají svůj přechod, uveřejněný v rubrice Civilizace, je zjevně překvapena faktem, že i muži stárnou. A mění se. Někteří odborníci pro to již našli termín, andropauza. Zatím se moc neuchytil, pro některé – třeba levicové liberály budující svůj virtuální svět – je to ale další radostné sdělení. Jsme vlastně stejní. Na pomoc přispěchala i Liga otevřených mužů, která krom dalších aktivit přesvědčuje muže, aby v únoru propadli abstinenci. (Jen pozor, aby se to nekrylo s půstem, to by zavánělo tmářstvím.) Jednoho v této souvislosti napadne, že by neuškodila ani nějaká Liga uzavřených mužů.

Velkou nevoli uvědomělých genderistů (či jak je nazvat) vzbudila nevinná Žáčkova básnička ve slabikáři. Hlásající pomýlený názor, že holky jsou na světě, aby z nich byly maminky. Básník počal být proto veřejně lynčován. Opovážily se jej zastat dvě ministryně, jedna evropská, jedna česká, a schytaly to stejně. Možná to mnohé překvapí, ale maminkami se skutečně stávají výlučně ženy. Jistě to leckomu může připadat jako genderový stereotyp, ale bohužel nás Hospodin (či příroda nebo na co kdo věří, věří-li vůbec na něco) takto stvořil. I této brizantní tématice se věnoval jeden článeček v Respektu. Autor, stejně jako jeho předchůdci třeba v letech padesátých, dovedl i poradit. Jak by šla básnička konstruktivně vylepšit. Zajímavý byl bezesporu tu uvedený postup, jak se upravují třeba učební texty. Zde jsou citovány Lidové noviny a jejich popis, jak pracují expertky na gender (zajímavá nová profese). Narazí na text, který jim připadne jako nepatřičný, a navrhnou jeho změnu. Jsou to tedy vlastně tvůrčí pracovnice. Obdobně lze vylepšovat literaturu minulých let. ale i historii. Připomíná-li to někomu Orwellův čtyřiaosmdesátý, náhoda to věru není.

Chování „genderově uvědomělých“ může být někdy až úsměvné. Švédsko se pyšní první feministickou vládou na světě. Připravenou kohokoli poučovat o nových pravdách. Někomu se sice může zdát, že potomci Vikingů tak trochu zdegenerovali, když řeší tak podstatná témata, jako pánské močení vstoje. Ale když švédská delegace dorazí do jedné z nejrigidnějších diktatur světa, Iránu, země, kde postavení ženy vskutku ladí s koránem, ministryně obchodu Ann Linde i další ženy z delegace poslušně chodí v šátcích a kvůli obchodní smlouvě hbitě zapomenou na svou hrdost a uvědomělost. I když, jak jsme se dozvěděli z přehledu zahraničního tisku Svět ve 20 minutách na ČRo Plus, část švédského tisku, třeba Dagens Nyheter, ministryni hájil. Boj za rovnoprávnost žen nebyl na pořadu její návštěvy v Íránu, jak pravil. Komentátor listu zdůraznil, že existuje dostatek jiných platforem, na nichž by švédská vláda měla útočit na genderový apartheid v zemích, k nimž Írán rozhodně patří. Bohužel je však nespecifikuje. „Máme co dělat i v samotném Švédsku, a netýká se to jen takzvaných předměstských chalífátů, kde tamní fundamentalisté utlačují ženy,“ překvapivě sděluje list. Takže ta předměstí, ovládaná muslimskými přistěhovalci, v nichž vládnou poměry západní civilizaci cizí, to není jen výmysl zaprodaneckých islamofobů?

Významným rysem postmoderny, ne-li tím hlavním, je hypertrofovaná ochrana menšin všeho druhu. Jistě lze sotva co namítat proti ochraně přiměřené, jedná-li se o menšiny, neohrožující zbytek společnosti. Jenže dnes jsou menšiny stavěny nad většinovou společnost, jsou jí jakoby dávány za vzor a je povinností většiny se přizpůsobovat menšinám. A jakoby se majoritě říkalo, že by se vlastně měla stydět. A z kdejaké odchylky se dělá norma. A komu se to nelíbí, je homofob, rasista, bigot, vyberte si. Takováto adorace minorit je deviací původní snahy o rozumnou toleranci. S nadsázkou se říká, že by skupina bílých heterosexuálů, pokud možno bez zjevného tělesného či duševního postižení, měla vyjít třeba pod sv. Václava s transparenty „Žádáme svá práva!“, a tak podobně. Všichni by na ně hleděli jak na blázny. Podobné tendence se ale bez legrace počínají projevovat ve volbách, naposledy těch amerických. A vzhledem k tomu, že levicově liberální mainstream, zejména média, podobné postoje zběsile zostouzejí, nelze se pak ovšem jednou divit, že něco takového někde vyvře v hodně radikální a notně deformované podobě. Dík za to pak bude možné přičíst dnešním cenzorům a držitelům pravdy.

V těchto souvislostech je zajímavý i vztah ke vědě, který tito novátoři vyznávají. Věda v moderním světě nahradila zastaralé autority a postupně nachází na vše odpověď. Samozřejmě vědeckou, jak jinak. Těžko to pak kritizovat, to takový nespokojenec vypadá hned jako naprostý nevzdělanec a ignorant. A tak se modernisté zaštiťují poznatky vědce či vědkyně XY, jenž o tom kamsi napsal. Samozřejmě není z toho patrné, o jak renomovanou autoritu a zdroj se jedná. Jasné to nebývá ani onomu hlasateli, to je ale vcelku jedno. Jen když podobná revoluční myšlenka zazněla. Člověk si pak musí připomenout jistého světoznámého odborníka na výživu, skutečně respektovaného vědce, který po letech v záchvatu upřímnosti přiznal, že vlastně svými radami pomáhal lidem do hrobu. Ono zaštiťování se vědou měl vetknuto do svých zástav i komunismus, vzpomeňme jen na vědecké řízení kdečeho, včetně společnosti, hospodářství, atd. (Ale také jeden z největších českých zhoubců minulého století, president budovatel, rád označoval svou politiku za vědeckou…) Chronická snaha uchylovat se pod vědeckou ochranu spíše hovoří o vlastní nejistotě v kramflecích.

Proroci lepších zítřků se začasto domnívají, že onu zářnější budoucnost nejlépe vybudují, když zlikvidují neuspokojivou současnost se vší její omšelou veteší. Když potlačí vztahy a zvyklosti, ukotvené v tradicích z minula, pak je snadno nahradí těmi novými, lepšími a radostnějšími. Až na výjimky se jim ovšem podaří vykonat jen onen první krok, dílo zkázy. O to intenzivněji ovšem lze pak studovat nové obory a vědy. Třebas gender studies.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama