Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Hodní a zlí, jak se to vezme

Pětatřicáté číslo Respektu přineslo přetisk článku britského časopisu Economist – Muslimské bratrstvo na ústupu. Článek typický pro pohled současného západního mainstreamu na islám a islamisty. Rozdělování na hodné a zlé islamisty sice má svou logiku, ve své zlobě a násilnosti se jednotlivé větve islamismu (či politického islámu?) liší, a to i někdy dosti výrazně. Nicméně nenávist vůči západní civilizaci je jim prostě společná. A i ochota používat v té či oné míře násilí, proti Západu, ale i proti souvěrcům, které považují za odpadlíky či heretiky. Představa, že budeme spolupracovati s „hodnými“ islamisty proti těm „zlým“ a ruku v ruce s nimi zastavíme džihád, je svou naivitou vysloveně nebezpečná. Přání je zde otcem myšlenky – bylo by to přeci tak krásné… Nepoučitelnost západního mainstreamu a levicových liberálů zvláště již počíná ohrožovat západní civilizaci jako takovou.

Typickým příkladem pro úletovost (eufemismus to pro nesmyslnost) podobných představ je Turecko, Erdogan a jeho Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP). Erdogan se vždy hlásil k islamismu či politickému islámu. V prvních letech jeho vlády se různá západní média předháněla ve vykreslování jeho strany jakožto muslimské paralely křesťanské demokracie. A Erdogan je v tom vychytrale podporoval. Hrál svou roli, věděl, že potřebuje čas, aby upevnil svou moc. Byl oblíbencem Západu a mezitím reformoval (či deformoval?) své Turecko. Když omezoval vliv armády, fungující zde jako pojistka poslední záchrany sekulárního státu, naivní hlupáci na Západě (a že jich je, ani u nás nemusíme chodit daleko) mu nadšeně tleskali. On nám tam ten synek mohamedánský zavádí tu naši demokracii, znělo v podtónu. A když se to trochu někdy přepísklo s nějakým tím žurnalistou či popíračem turecké neviny, pokud se vyvražďování Arménů týká, tak se to chápavě omlouvalo. Potíže růstu, řeklo by se kdysi. A tak se armáda pozvolna vykastrovala a podřídila „politickému“ vedení, až i ta poslední pojistka vyšuměla. V tom byl jeho úzkým spojencem Fethullah Gülen. Pak se jejich cesty rozešly, bůhví proč. Možná jen proto, že šéfem může být jen jeden. A po komedii s „převratem“ drží Erdogan všechny páky pevně v ruce. Maska může spadnout. Nyní je z Turecka čím dál více brutální islámský režim, nota bene stále otevřenější nepřítel Západu. Spojenec dnes již jen na papíře.

Transpozice západních politických a společenských představ do jiných civilizací je iluzorní. (Vidíme to třeba na příkladu řady rozvojových zemí, zejména afrických, jež jsou po formální stránce demokratickými režimy – chce se to po nich, něco za to i dostanou – fakticky to ale jsou klasická kmenová či klanová uspořádání, účelově opatřená demokratickou nikoli fasádou, leč jen tenounkým nátěrem.) Řadě současných západních pisatelů by též neškodilo, kdyby si občas přečetli svá starší dílka. Snad by byli opatrnější a neplácali bezstarostně takové nehoráznosti. O jejich poučitelnosti však lze chovati silných pochyb. Mají svou zaťatou ideologii, jež převzala z komunismu ono známé „nejsou-li fakta v souladu s našimi představami, tím hůře pro fakta“. A s bolševiky vykazují i daleko více společných rysů.

Není náhodou, že podobnou plytkou agitku vydal The Economist, hlásná trouba levého liberalismu, nota bene přímo z Londonistánu. Stará dobrá Anglie se, i díky, možná hlavně díky naprosto nezvládnuté muslimské imigraci, mění v jakýsi novotvar. Jak je to dlouho, co bez většího zájmu prošly médii informace o masivním zneužívání nezletilých v ústavech? Jež bylo vědomě úřady přehlíženo a zakrýváno právě proto, že se ony instituce bály obvinění z rasismu či něčeho podobného. Jednalo se v tomto případě o Pákistánce. Lady May(be), t.č. premiérka, se ještě jako ministryně vnitra vyjadřovala pochvalně o šaríi. V zemi, jejíž justice svého času byla příkladem pro celý svět, by to mělo způsobit přinejmenším pozdvižení. Nestalo se nic. Nyní prolétla zase zpráva, jak pětiletá křesťanská dívenka byla jednou londýnskou radnicí svěřena do péče muslimských pěstounů. Jako první jí strhli křížek z krku, pak slýchala hanlivá vyjadřování o křesťankách, což byla i její matka. Ať již jinak byla jakákoli. Víra není podle rozhodnutí úřadů podstatná. Jinými slovy – oni (zodpovědní funkcionáři) nemají víru žádnou. Jen si zkusme ale představit ten cirkus, kdyby bylo vše v obráceném garde.

Vraťme se ale k našemu článečku: Že prý ti, kdo se snaží (všechny) islamisty potlačovat, dělají tři chyby: tvrdí, že jsou všichni stejní, že jsou nedemokratičtí z podstaty a že řešením je despocie. Jak již bylo výše řečeno, islamisté sice mohou býti různí, stejní jsou ale ve své nenávisti k Západu a jeho hodnotám. Tedy k nám. Intenzita této nenávisti může býti pochopitelně různá, může se měniti i v čase. Podstata ale zůstává. Demokracie a islám jsou nekompatibilní hodnoty, což není výtka, ale konstatování. Západ příliš často zapomíná, že demokracie v našem slova smyslu funguje prakticky jen u nás. Za Západ dnes můžeme do jisté míry považovat i třeba takové Japonsko či Jižní Koreu, jejich verze demokracie se ale ve své podstatě od naší poněkud liší. Na tom není nic špatného, proboha. A tak si západní mudrlanti lámou své hlavičky třeba nad rwandským presidentem Paulem Kagame. Ten tedy opravdu demokratem není, nicméně své zemi neobyčejně prospívá. Nám to může připadat jako protimluv, jak je to ale dlouho, co svým zemím prospěli generálové Franco či Pinochet? Ani jednoho z demokratických sklonů podezírati nelze, své země ale odevzdávali v neporovnatelně (i nepopiratelně) lepším stavu, než v jakém je převzali.

Více či méně despocie fungují ve většině zemí třetího světa, ať již mají jakékoli převleky. Rozumná despocie řešením za určitých okolností být může. Nezřídka ovšem snaha vyhnat jednu despocii vede k jejímu nahrazení despocií nesrovnatelně horší. Příkladem je právě Irán, kdy i západní tlak na šáha vedl k revoluci a nepřímo tak k instalaci neporovnatelně horšího režimu. Jako bohužel zasloužený bonus pro ony západní rádce či tlačitele se pak jeví záměna oddaného spojence Západu, šáhova Iránu, za jeho úhlavního nepřítele, Chomejního Iránu… Politický islám tak či onak k násilí vede. Samozřejmě – jak je i v článku uvedeno – třeba takoví Palestinci se už naučili dvojímu jazyku, tomu mírnému a mírovému pro západní média a tomu nenávistnému, násilnému pro domo. Je to jen stupiditou (či spíše ideologickou zabedněností?) západních médií, že jim to – slušně řečeno – konzumují. Oni, Palestinci, kdysi Erdogan, dnes i mnozí další, to berou jako svého druhu nordickou lest, jež jim umožní dosáhnout svých cílů. A pak už budou karty rozdány jinak a nebude třeba přetvářky.

Určitě nezaškodí malá připomínka toho, co západní média ve svém svazáckém nadšení nazvala arabským jarem. Mimochodem, sypal si za prosazování tohoto nesmyslu někdo hlavu popelem? Či alespoň se potichu omluvil? Úsměvné otázky. Tehdy se arabský svět otřásal díky pnutím, jež mu byla již desítky let vlastní. A v určitém momentě, jak už to bývá, hrnec emocí a nespokojenosti prostě přetekl. Co naši moudří liberálové nejsou schopni pochopit, je fakt, že zdaleka nejstabilnějšími se ukázaly monarchie. (A toto není nějaké specifikum arabského světa.) Revolty se buď podařilo potlačit, jako v Egyptě, a pak to funguje (až do další krize). Nebo občanské válka přerostla rychle v zástupný konflikt (jako v Sýrii), a pak se čeká, jak se zainteresované mocnosti dohodnou. Nejhorší verzí však byl západní zásah. Příkladem budiž Libye, jež se ze standardní brutální arabské despocie vyvinula v rozpadlý stát, členící se na malé brutální despocie. Zodpovědnost je na kdysi-velmocech Francii a Anglii, účet však v podobě statisíců migrantů platí Itálie. Situace v arabském světě je dnes očividně horší než byla před oním „jarem“. Představa, že se muslimský svět jen tak sám od sebe zreformuje, se ukázala stupidní, jako její protagonisté. Přiznají si to ale aspoň trochu? Ve skrytu duše?

Tunisko je naprosto atypický případ mezi arabskými zeměmi. Je to malý stát s odlišnou historickou zkušeností. Vyvozovat ze zkušeností s ním jakékoli generalizující závěry je nesmysl, a to i když přehlédneme fakt, že ani současný tuniský režim není žádnou demokracií v našem slova smyslu. K osobnosti egyptského presidenta Sísího lze poznamenat jen to, že zaplaťpánbůh za něj. Bez ohledu na to, jaké masakry provedl či ještě provede. Analogie s (nejen) Iránem vede k tomu, že konečné vítězství šéfa egyptského Muslimského bratrstva Mursího by na každý pád stálo daleko více lidských životů. Kromě další drobnůstky, jež naše liberály ani v tom nejmenším neznepokojuje, a sice, že v takovém případě by mohl Západ trvale rezignovat na spojenectví s Egyptem, pod jehož kontrolou se nachází i taková maličkost, jako Suezský průplav. Viz peripetie vztahů s Iránem před a po protišáhovské revoluci. Nakonec, jednomu z nejhorších a nejslabších amerických presidentů v dějinách, Baracku Obamovi, se téměř již zadařilo zapudit Egypt do ruského vlivového okruhu. Když už se jej nepodařilo islamizovat.

To hlavní, co nedochází většině představitelů politických, mediálních či akademických na Západě (či čemu se  sveřepě brání, aby jim mohlo dojíti), je prostinká skutečnost, že problém není v islamismu, ale v islámu. Huntingtona na vás, chtělo by se zvolat. Tato konfese byla již od počátku formována zcela jinak, než křesťansko-židovský svět. Mohamed byl nakonec válečník i obchodník, čímž se liší zásadně od dlouhé linie židovských proroků i od Ježíše Krista. A nachází-li se v současnosti islám v éře jisté formy reconquisty či conquisty nebo přinejmenším pokusu o tyto, mělo by nás to jaksi varovati.

Blog vznikl na základě komentáře k výše uvedenému článku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama