Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Izrael a jeho spojenci v proměnách času

Před devětašedesáti lety, 14. května 1948, byl obnoven Stát Izrael. Bezprostřední předehrou k tomu byla rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181 z 29. listopadu 1947. Ta Palestinu rozdělila na židovskou a arabskou část, přičemž ta židovská se nacházela na třech od sebe oddělených teritoriích. Hospodářsky velice problematické, vojensky zcela nehajitelné, přesto tehdy Židé souhlasili. Na rozdíl od Arabů. Ti zaujali pozici naprosto odmítající připustit jakoukoli židovskou participaci na Palestině. Měli obrovskou převahu, připomínali onoho Goliáše z První knihy Samuelovy. Ten také netrpěl nedostatkem sebedůvěry.

Židovský stát v této končině existoval již od krále Davida, resp. jeho předchůdců, nějakých tisíc let před Kristem. Po Bar Kochbově povstání z roku 135 po Kristu se rozhodl Řím vymazat Izrael z mapy i paměti světa. A vyhnat z něj Židy. Císař Hadrián vymyslel nový název, Palestina. Podle Pelištějců, odvěkých nepřátel Židů. To vše na věčné časy a nikdy jinak. Označení Palestina je tedy umělé a dá se říci zlovolné. Stejně umělým výtvorem je i národ palestinský, který si zase vymysleli Rusové, údajně sám Podgornyj, v šedesátých letech minulého století. Jako ryze marketingový tah, který ovšem – dlužno dodat – vyšel. Do té doby se jednalo o docela obyčejné Araby, jedny z mnoha, dnes celý svět tak nějak bere, že se jedná o národ odedávna v Palestině sídlící …

Po nějakých osmnácti stoletích počaly věčné časy končit a Židé se začali vracet do své vlasti. Organizovanou a systematickou snahu po obnovení staré domoviny zahájil Theodor Herzl, otec moderního sionismu. V roce 1917 přislíbila svou podporu tomuto úsilí Velká Británie známou Balfourovou deklarací. U kolébky novodobého izraelského státu tak stála právě Anglie, jež se stala fakticky jeho první spojenkyní. Palestina, budeme-li ji takto pro jednoduchost nazývati, byla v devatenáctém století územím zpola pustým, minimálně zalidněným, k obyvatelstvu i návštěvníkům velice nevlídným. To potvrzuje i řada cestopisů z té doby. Příchod Židů představoval krom dalšího i strmý nárůst pracovních příležitostí a tím logicky i další arabskou imigraci. Zpočátku pokojné soužití místních Arabů s Židy začalo být ale ve dvacátých létech narušováno právě z arabské strany. Zhoubnou roli zde sehrál velký jeruzalémský muftí, mimochodem strýc Jásira Arafata. Posléze i osobní přítel Heinricha Himmlera.

Rostoucí napětí i arabské vzpoury komplikovaly život Britům, jimž byla Palestina přiřčena po Velké válce jako mandátní území. Jenže pod kontrolu Anglie se dostala i celá řada dalších arabských zemí. A to i těch, jimž za jejich pomoc při válce s Osmany slibovali druhdy nezávislost. A tak se Anglie v duchu geopolitické a geostrategické logiky přiklonila právě k Arabům a počala židovskou imigraci i židovský živel v Palestině jako takový rázně tlumit. Vrcholem byla Bílá kniha z roku 1939, radikálně omezující židovské přistěhovalectví. A to ve chvílích pro židovský národ v Evropě nejkritičtějších. Někdy však ona svrchu uváděná logika, ač zdánlivě racionální, může vést ke špatným až zhoubným výsledkům. Britům se něco podobného povedlo nakonec i v Mnichově. Tam to ovšem předznamenalo britský pád z piedestalu světové velmoci. Zajímavým je i pohled na řadu britských premiérů, z nichž snad jen tři můžeme označit za prožidovské resp. proizraelské. Churchill, Thatcher a Blair. Zajímavé je ovšem i to, že ti ostatní, většina, tvoří jakousi plejádu více či méně bezvýznamných figur…

Válka znamenala pochopitelně jakýsi time-out britsko-židovského (či britsko-izraelského?) konfliktu. Mnoho Židů bojovalo v britské armádě, díky právě Churchillovi byla vytvořena dokonce i židovská brigáda. Nebude to dlouho trvat a Židé své válečné zkušenosti zúročí znovu. Angličané se snažili blokovat židovskou imigraci i po válce, kdy lodě, plné ještě nedávných vězňů z koncentráků, se nezřídka marně pokoušely prorazit k izraelským přístavům. Děsivé scény, jež toto odporné divadlo provázely, přispěly k vyvolání spontánních sympatií Američanů. Faktoru, který též v budoucnu sehraje významnou roli. V té chvíli však již bezradní Angličané předali záležitost OSN. A ta rozhodla, jak rozhodla.

Tehdy také počíná podpora ze strany USA, zásadní roli tu sehrál Harry S. Truman, jeden z nejlepších amerických presidentů v historii. Izrael vlastně v té chvíli proklouzl jakýmsi okénkem, jež se jen na velice krátko pootevřelo v dějinách. Za bývalého presidenta Franklina Delano Roosevelta (osobnosti naopak spíše přeceňované) by to prošlo jen velice těžko. Za Trumanova nástupce, váhavého Dwighta Davida Eisenhowera, nejspíše to samé. Navíc byl Izraeli po velice krátkou dobu nakloněn i východní blok.

Válka – zcela matematicky či technicky vzato – vypadala pro Izrael naprosto beznadějně. Stejně jako ona známá pře s Goliášem pro v té době prakticky neznámého Davida. A stejně i dopadla. Izrael zázračně zvítězil, navíc vytvořil už jakž takž geograficky životaschopnou entitu. V těch nejtěžších chvílích byl však prakticky sám, embargo dusilo jen jej, jeho nepřátelé se mohli vyzbrojit s dostatečným předstihem. A opět jako zázrakem se našel alespoň jeden spojenec. Československo. Nebylo to tak úplně jen jeho zásluha. Jeho zahraniční ministr, zcela prázdný idol snad většiny národa, Jan Masaryk, malý to syn velkého otce, se sice až v roce 1947 hořce označil za Stalinova pohunka, reálně jím však byl již od pětačtyřicátého. Stalin, jehož vztah k Židům nebyl až tak dalek tomu Hitlerovu, však geopoliticky a geostrategicky usoudil, že mladý izraelský stát se stane jakýmsi trojským koněm na Západem tehdy plně ovládaném Blízkém a Středním východě. A tak odsouhlasil či možná dokonce podnítil československou pomoc. Ta měla pro Izrael existenční význam. Z hlediska mezinárodního působení Československa to byla jedna z nemnoha světlých chvil, na které je možno býti dodnes pyšným. A Izrael nás má doopravdy rád. Ač jsme se k němu následně chovali dosti hnusně.

V šestapadesátém čeká Izrael další válka. Čtyři roky předtím se v Egyptě dostala k moci skupina „mladých důstojníků“ v čele s Gamálem Abdel Násirem, bytostným arabským „demogratem“, jehož známý výrok ze čtyřicátých let zněl: „Hitler je jediným řešením“. Nový režim se pustil do budování veledíla – Asuánské přehrady. Škody, které toto dílko způsobí, ekologické i ekonomické, jsou tématem sama o sobě. O jejím financováním jednali i s Američany, Eisenhower to nakonec zatrhl. Příležitosti se hbitě chopili Rusové. A aby bylo z čeho financovat, znárodnil se Suezský průplav. Hlavními akcionáři této společnosti byli Angličané a Francouzi. Tyto země tedy připravily akci. Spolu s Izraelem, ohrožovaným průběžně s Gazy. Egypt navíc blokoval Tiranskou úžinu a tedy i přístav Ejlat. Jen to samo představovalo podle všech mezinárodních pravidel casus belli jako víno. (Jak by asi Rusové reagovali na to, kdyby jim Turci zablokovali Bospor a Dardanely?)

Akce probíhala nejprve zdárně, Suezský průplav byl rychle obsazen. „Ike“ Eisenhower se však projevil nepříliš šťastně, když se postavil proti svým spojencům, fakticky po bok Rusům. Navíc ve chvíli, kdy Násir byl prakticky na kolenou. Stejnou chybu později udělal i s Castrem, kdy jej nejprve odmítl (a kubánská revoluce nebyla zprvu komunistická) a pak nebyl ochoten řešit tuto v té chvíli bagatelní záležitost ráznou akcí… Izrael z války nevyšel tak zle, alespoň na Tiranskou úžinu počala dohlížet vojska OSN. Jejich vypovězení v sedmašedesátém byla jednou z bezprostředních příčin další války. A definitivního vyřešení přístupu do přístavu Ejlat.

Od raných padesátých let byl tedy sovětský blok úhlavním nepřítelem a kritikem Izraele. Ten si pochopitelně, obklopen smrtelnými nepřáteli, hledal kamarády jinde. Zpočátku tak, vedle dosud „nerozkoukaných“ Spojených států, adaptujících se pozvolna na novou a upřímně řečeno nechtěnou pozici světové supervelmoci, vystupovala zejména Francie. Ta byla do sedmašedesátého hlavním dodavatelem zbrojní techniky Izraeli. I ji nakonec geostrategické rozvahy odvály kamsi jinam. V časech velkého snílka o zašlé slávě Francie, generála de Gaulla, se přiklonila též k arabské straně. Po šestidenní válce dokonce vyhlásil president de Gaulle vůči Izraeli zbrojní embargo. Skupina bojových lodí, vyrobených pro Izrael, již hotových a zablokovaných v Le Havru, unikla. Francie tehdy snad i uvažovala o akci proti těmto lodím, nicméně americká středomořská flotila vyhlásila pohotovost a čluny v pořádku dorazily.

Pokud se spojeneckých vazeb týká, dále tedy posiluje spojenectví se Spojenými státy. Zajímavým momentem je rostoucí spolupráce a následně i přátelství s Německem, v té době tedy míněno s jeho civilizovanou západní částí. Otcem tohoto vztahu je obnovitel Německa po druhé světové válce, Konrad Adenauer. Byla ta jeho iniciativa a v Izraeli samotném proti tomu existoval zpočátku významný odpor. Nakonec však úsilí velkého kancléře vyústilo v dlouhodobou hospodářskou i strategickou spolupráci. Přetrvávající do jisté míry až dodnes.

Důležitost spojenectví s USA se projevila v jom-kipurové válce, kdy Izrael po fenomenálním úspěchu ve válce šestidenní usnul na vavřínech a byl chycen o šest let později v nedbalkách. První dny války představovaly bezprostřední ohrožení samotného bytí Izraele. A právě v té chvíli vynikla osobnost presidenta Nixona, člověka, který jistě nebyl antisemitou, nicméně k Židům ani Izraeli nikterak moc netíhl. Právě on ale rozhodl o vytvoření gigantického leteckého mostu, jehož prostřednictvím dostal Izrael v řádu hodin až dnů veškerou akutně potřebnou materiální pomoc. Svou roli zde sehrál samozřejmě i státní tajemník Henry Kissinger, stejně jako o pár let dříve při potlačení palestinské revolty, která málem vyvrátila Jordánsko.

Zajímavá je spolupráce Izraele v rámci regionu. Léta bylo jeho spojencem Turecko, nicméně po nástupu islamistů se tento vztah postupně mění směrem k nepřátelství a ani dočasné urovnání neskýtá příliš nadějí. Tady stojí za připomenutí slova zakladatele moderního Turecka, Mustafy Kemala, o tom, že islám je náboženství vhodné pro zženštilé Araby, nikoli však pro mužné Turky. Atatürk, jak vidno, na nějakou korektnost rozhodně netrpěl. Bohužel, éra mužných Turků, reprezentovaných jejich armádou, zjevně končí. Po uzavření míru s Egyptem se rozeběhla i jistá spolupráce s touto zemí, to samé platí i pro Jordánsko a další. V těchto případech nelze ovšem ani na vteřinu zapomínat, že tato kooperace je na úrovni států, státních špiček a vládnoucích elit. Oněch devadesát devět procent společnosti pod nimi je a dlouho ještě bude prosyceno hluboce zakořeněnou nenávistí k Izraeli a Židům jako takovým. Což platilo i o Iránu a platí stejně i o potenciálních spojencích dneška, Saudské Arábii a dalších sunnitských zemích okolo. Ty si uvědomily, že právě společný nepřítel je výtečným tmelícím prostředkem. Tato spolupráce má sice značný potenciál, nicméně je odvislá od režimu a při jeho pádu či změně může býti zítra vše jinak.

Co říci na závěr? Velkou jistotu – přes všechny obamovské kotrmelce – představují naštěstí pro Izrael Spojené státy. I díky silnému religióznímu cítění. Naopak Evropa, jež tyto city zcela postrádá, se naopak staví k Izraeli čím dál více nepřátelsky. Velkou roli v tom samozřejmě hrají stále bytnějící muslimské komunity v rozhodujících státech EU, leč i zakořeněný antisemitismus. Vše se halí do „ušlechtilého“ roucha antisionismu. Ostrůvkem pozitivní deviace zde stále je Česko. Aspoň tímto nás může náš stát potěšit, jinak toho mnoho není. Ale spojenectví s Izraelem není žádná „one way street“. Izrael není jen ten přijímající, leč i dávající. A dává nemálo. Izraelské špičkové technologie, věda, zdravotnictví, zpravodajský potenciál, zkušenosti s řešením situací, které nás teprve čekají, a další a další. Je toho víc než dost. A pokud se vztahů s Evropou týká, uzavřeme vše citací Romana Jocha z jedné nedávné demonstrace: „Izrael nepotřebuje Evropu, Evropa potřebuje Izrael!“

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama