Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Jestli tedy chceš mír…

...tak se chystej na válku. Praví prastaré úsloví, jež nikdo nezpochybňuje. Ale také se jím, přinejmenším na Západě, ani nikdo neřídí. Za posledních sedmdesát let jsme natolik přivykli pohodlnému a ospalému míru, že jsme začali ztrácet pud sebezáchovy. Všechny války probíhaly někde strašně daleko. A najednou máme vojnu za humny a neumíme si s ní poradit.

Navíc jsou tu nové typy válek. Jak se říkávalo, postaru se nedá žít. Z těch nových modelů ten ruský zlepšovák, válka hybridní, aspoň válku jako takovou v mnoha ohledech připomíná. Ale co si počít s dříve al-Káidou, dnes islámským státem? Váhavý americký president to zkouší řešit drony a někdy i leteckými údery. Budí tedy sice dojem, že něco dělá, ale to je asi tak vše. Problém samotný dále bobtná. A co s kyberválkami? Díky závislosti na počítačích a jejich propojení lze protivný stát „zhroutit“ touto cestou, nemusí padnout ani jediný výstřel. Známí jsou čínští a ruští hackeři, podobné týmy si ovšem pěstují všechny mocnosti. (V Česku na to máme speciální úřad, při obecné funkčnosti naší státní správy lze asi realisticky odhadnout jeho potenciální efektivitu.) Generálové se vždy chystají na minulou válku. Háček je v tom, že toto platí o té straně, která se chce bránit. Ta, která se chystá k útoku, bývá po čertech inovativní.

Obecně naděje na zachování míru tedy tkví v připravenosti na válku. V čem ale spočívá tato připravenost? Tím úplně nejdůležitějším faktorem je vůle. Vůle, odhodlání té které entity se bránit, nenechat se zahnat do kouta, mít svou hrdost a svou cenu. Kvůli sobě. Z toho se dál odvozuje vše další. Prvně jsou to peníze. Každý, ten nejbohatší i ten nejchudší, hospodaří s omezeným rozpočtem. Chci-li dát na obranu, vzít musím jinde. Do konce studené války byl Západ ochoten investovat do své obranyschopnosti. Dnes tak činí krom Spojených států (a samozřejmě Izraele) paradoxně snad jen Řecko. Evropské exmocnosti se projevily naplno na libyjském bojišti. Schopnost vést válku jim vydržela doslova pár dní či spíše hodin, pak již musely volat ku pomoci Ameriku.

Větší část americké armády není určena k boji. Nicméně jako celek je tak obrovská, že i ona bojová menšina je sdostatek velká, aby se byla schopna komukoli postavit. A úspěšně. Spojené státy se tak obejdou i bez „záklaďáků“, v případě doopravdy velké krize budou schopny překlenout tu dobu, než národní armádu znovu postaví. Jako již několikrát, třeba za občanské války či obou dějstvích války světové. Ta nejdůležitější síla ale spočívá v oné vůli. Když v den útoku na Dvojčata hovořil v české televizi spisovatel Jan Beneš, pravil, že se podle něj v této chvíli již vytváří fronty před náborovými kancelářemi americké armády. Znělo to pateticky, přehnaně a naprosto nevěrohodně. Pro Evropana, Čecha pak zvláště. Skutečnost ale byla přesně taková, odhad Jana Beneše naprosto seděl.

Reklama

To česká armáda, lze-li tento útvar takto nazývat, má bojeschopných mužů a žen asi tak šest tisíc. Jako symbolická podpora spojencům (čti Američanům) na zahraniční mise to stačí. V případě vpádu nepřátelských hord, třeba těch ruských (ti o něco dříve narození je ještě mají v živé paměti), by to mohlo stačit na vykrytí fronty mezi dvěma okresními městy. Na chvíli, samozřejmě. Většina evropských armád je na tom lépe, ale jen o něco. Po (dočasném) pádu železné opony všichni radostně škrtali v rozpočtech na obranu a až na výjimky rezignovali na národní armády. Oba tyto chybné kroky by bylo třeba v co nejkratším čase napravit, má-li Evropa ještě kdy hrát mocenskou roli. (A tím zajistit své přežití.) K ničemu podobnému se tu ale zjevně nikdo nechystá. Namísto toho se vedou jalové diskuse o navýšení obranných rozpočtů v řádu desetinek procenta HDP. Ono je to tak slastně příjemné a pohodlné, nechat za své bezpečí a svobodu platit amerického daňového poplatníka. Eventuelně ho nechat za totéž chrabře padnout.

Válka (i ta studená) operuje s pojmy jako spojenci, neutrálové celé škály odstínů a nepřátelé. Elementární podmínkou úspěchu je adekvátní kategorizace těch druhých a z toho vyplývající diferencované přístupy. Ani to se nedaří. V Evropě dnes vzhlíží toužebně po ruských bažinách početná pátá kolona. V čele s Řeckem a Maďarskem. V helénském případě se jedná o civilizační propojení díky pravoslavnému vyznání, tedy dlouhodobější vazbu. V tom uherském jde o nejprve plíživý rozklad státu díky degenerovaným stranickým elitám a následné zmutování druhdy liberálního politického vůdce. Studoval i v Oxfordu, jen tak mimochodem. Vyvrcholením nové družby bylo před pár dny položení květin ruským vožděm Putinem k památníku sovětských vojáků, padlých v šestapadesátém. Maďarský případ by právě pro Čechy (alespoň pro tu přemýšlivější menšinu) měl býti opravdovým varováním. Fajnšmekři pak mohou hledat paralely mezi rozkradeným a rozvaleným státem řeckým a českým.

Co je ale daleko horší, je to, že za panování stávajícího amerického presidenta, vroucně vzývaného i českými liberálními novináři, zdaleka ale nejen těmi, dělají Spojené státy v postojích vůči spojencům botu za botou. Nejmarkantnějším příkladem budiž téměř již ztracený Egypt, kde by se skoro chtělo říct, že srdce bývalého muslima bije na straně Muslimského bratrstva. Či Izrael, jediný stát v oblasti, na nějž se USA mohly skutečně spolehnout. Nakonec dle obecně rozšířeného názoru stojí za momentální ruskou agresí právě Putinova snaha využít času, jenž je vymezen funkčním obdobím jednoho z nejslabších, ne-li vůbec toho nejslabšího amerického presidenta… Což bezpochyby nezabrání zuřivé obraně B.H.O. jeho liberálními věrozvěsty ani Respektu publikovat statě Obamova dvorního politologa (a apologeta).

Mezitím se Ukrajina zmítá na pokraji kolapsu. Vrací se jí to, že spíše než jako standardní stát vznikla před více jak dvaceti lety coby ráj, přesněji řečeno dojná kráva oligarchů. Tomu odpovídá i armáda. V devadesátých létech jeli ukrajinští vojáci jako mírotvorci (mimochodem spolu s ruskými) na Balkán v obrněných transportérech a další technice. Zpět se vraceli na náklaďácích. Techniku jim prý ukradli. Teď, když jeli do boje na východ, jeli tak dlouho, dokud nedošla nafta. Další palivo nikdo nepřivezl a tak zůstali trčet kdesi v meziprostoru. Není divu, že se dobrovolníci, kteří opravdu chtějí za vlast bojovat, distancují od ukrajinské armády a hlavně jejího velení. Pro samotnou Ukrajinu by asi opravdu nejlepší řešení představovalo rezignovat na ortodoxní, tedy ruské kraje. A zbytek přimknout k Západu. Tedy i na západ od nové železné opony. Jenže něco takového nyní ani jen vyslovit nelze. Rovnalo by se to kapitulaci.

Ironií osudu je, že nové, jakoby kapitalistické Rusko, představuje svým způsobem nebezpečnějšího protivníku než to staré bolševické. I Stalin byl velice opatrný a do opravdového rizika se snažil nechodit. Proto jej mohl energický protivník jako president Truman zarazit. Výjimku ze sovětských vožďů reprezentoval „prosťáček Nikita“, který byl opravdovým avanturistou a svět zahnal na pokraj jaderné katastrofy. I proto se jej sovětské vedení zbavilo a podle Orwellova návodu se nadále potýkalo se Spojenými státy jen ve třetím světě. Jak prohlásil generální tajemník NATO Jens Stoltenberg (mimochodem levicový politik), se starým Ruskem, tedy SSSR, se dalo dohodnout, neboť i jemu záleželo na stabilitě. To pro novou Rus neplatí. Tím větší hrozbu představuje pro civilizovaný svět, dodejme.

Evropa se ocitla ve válce, kterou nečekala, nechtěla a neumí. Tím se nepřipravena dostala na hranu, na kterou by se ale nejspíše tak jako tak dostala dříve či později. Poměry se celosvětově mění, síla se znovu stává podstatným faktorem. Buď bude Unie schopna akcelerovat integraci a vytvořit něco, co se nyní z nedostatku příhodných termínů nazývá superstátem. Anebo bude plynout do bezvýznamnosti. A poněvadž s bezbřehou americkou ochranou nelze počítat do nekonečna, bude nakonec tou či onou mocností tak nebo onak „kolonializována“. Na místě je tedy i strategická úvaha, zda by méně neznamenalo více. Jinak řečeno, zda by pro futuro nebyl výhodnější třebas i menší, ale homogennější útvar. Po stránce ekonomické, ale i politické (a ideové). Čili zda s sebou vláčet – a subvencovat – ruskou pátou kolonu a nebo se od ní nekompromisně oprostit. Což logicky nastoluje otázku, kdo by zůstal uvnitř a kdo vypadl ze hry. A kde by, bez ohledu na svou geografickou polohu, skončilo Česko?

Alexandr Mitrofanov v jednom svém komentáři na ČRo Plus popsal české kolísání více než výstižně. Podle zaměření, postojů a ohlasu politický stran. Jasně proruští jsou komunisté a Úsvit. Sociální demokraté jsou na obě strany, podle jednotlivých aktérů. Mohou sklouznout tam i tam. Ano je naprosto nečitelné, nevyjadřuje se. Jenže Babiš je obchodník, Putin je obchodník. Na evropské straně pak stojí lidovci, topka a ODS (zapomeňme pro tuto chvíli na Klause). Podíváme-li se na preference jednotlivých stran, je zřetelné, kdo by se mohl smát na konec.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama