Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Masaryk. Inu…

V březnu jsme zaznamenali stošedesáté sedmé výročí narození našeho prvního presidenta. Československého, jehož ovšem my vnímáme jako českého. Při té příležitostí uvádí Česká televize reprízu dvacet let starého tříhodinového monologu Zdeňka Mahlera – Ano, Masaryk. I přes nepřehlédnutelnou tendenčnost zde uvádí Mahler řadu zajímavých, ale nepříliš známých faktů. Je mimo jakoukoli diskusi, že Masaryk byl jednou z nejvýznamnějších osobností tohoto národa v celé jeho historii. Přitom děl, jež by se jím zabývaly seriozně a v plné šíři, je jako šafránu. Takže zaplať Pánbůh alespoň za toto dílko.

Celé to se ovšem pochopitelně nese v duchu autorově. To nelze jistě vyčítat, stojí za to si připomenout v této souvislosti i něco právě o tvůrci. S trochou nadsázky by snad bylo možno říci, že Zdeněk Mahler v sobě tak nějak kloubí Jiráska a Nejedlého. Dvě zdánlivě politicky protilehlé osobnosti – Alois Jirásek byl nezávislým senátorem za pravicové národní demokraty, Zdeněk Nejedlý nejprve socialistou a pak čím dál kovanějším komunistou. Oba ale byli sveřepí národovci. Mahler sám proslul jako „protiklerikální“ vlajkonoš v „boji o katedrálu“. Kdy nacházel tisíce důvodů, proč by kostel neměl patřit církvi. Od osmačtyřicátého až do normalizace člen KSČ, učil i marx-leninismus na AMU. Pracoval i jako tajemník proslulého Františka Kahudy, nejprve ministra školství, následně i kultury a pak psychotronika. (Dokonce s vlastním „výzkumákem“, přesněji řečeno byl Kahuda ředitelem Psychoenergetické laboratoře Fakulty chemického inženýrství VŠCHT…) A tak je tu neustále cítit osten proti boháčům, proti rakouským „utlačovatelům“. Zvlášť si autor užíval vyprávění o poměrech na statku, kde budoucí TGM vyrůstal. V této souvislosti ovšem zejména vynikne Mahlerem citovaný fakt, že jako mladý žil Masaryk ve Vídni z apanáže sto zlatých měsíčně. Což zaujme ve srovnání se začínajícím Antonínem Dvořákem, který jako violista v orchestru Národního divadla musel uživit čtyřčlennou rodinu za nějakých čtyřiadvacet zlatých…

Pozdní obrozenci a buditelé, Nerudu, Krásnohorskou či Heyduka nevyjímaje, dštili ve vrcholícím sporu o Rukopisy na Masaryka oheň a síru. Vyvrhnout tuto hlízu z národního těla chtěli. A prý že nemohl vzejít z české matky. No, on to ani nikdo snad netvrdil a ani Masaryk to nepředstíral. Jeho maminka byla německy mluvící Moravanka, otec pak pologramotný slovenský kočí. Ten pak ovšem docela zajímavě avansoval na správce. Někdo by mohl nabýti podezření, nestalo-li se tak v odměnu za sňatek. Který nepředcházel narození budoucího presidenta s dostatečným odstupem. O Masarykově otci se vždy spekulovalo, v poslední době se dosti hovořilo o snaze provést analýzu DNA. Což nejbližší žijící příbuzná zarazila. Celé to mělo dosti senzacechtivé vyznění. Nikdo se nepokusil položit si otázečku, co by se změnilo na vyznění Masarykovy osobnosti v případě, že by jeho původcem byl nejdéle sloužící rakouský císař. Nejspíše vůbec nic. Tady nacházíme vzácnou shodu s Mahlerem.

Zajímavě a lidsky popisuje tento paternitní problém ve své knížce Beneš jako Rakušan Jiří Gruša. V deníku mladého císaře stojí „Kropaczek erl.“ Čili erledigt čili vyřízeno. Proč by se čerstvý panovník zabýval věcmi spojenými s jakousi Therese Kropaczek, panskou kuchařkou? A tak možnost, že by TGM byl osmým levobočkem starého, tehdy ovšem velice mladého Habsburka, tu povlává ve větru již nějakých sto let. A není to jediný podezřelý. Jsou tu i Redlichové, židovští statkáři a finančníci, jmenovitě Nathan. I Gruša nadhazuje tuto možnost. Další známá historka popisuje, jak, když zavítal mladý Masaryk ze studií domů, prohlásil při pohledu na něj jeden soused: Celej Redlich. V této souvislosti je zajímavý velice přátelský vztah mezi Masarykem a Josefem Redlichem, posledním rakousko-uherským a v třicátých létech krátce i rakouským ministrem financí.

Nutno říci, že Masaryk studoval elitní brněnské gymnasium, samozřejmě německé, a žil tam v rodině policejního presidenta. A když ve sporu s ředitelem ústavu, snad o víru, snad kvůli jeho dívce, ohrožoval ředitele gymnasia pohrabáčem, byl vyloučen ze všech ústavů v říši. No, a policejní president bryskně povýšil, odešel do Vídně a Masaryka vzal s sebou. Ten pak asi do tří týdnů po onom celoříšském vyloučení nastoupil na daleko prestižnější gymnasium ve Vídni. Povolení k něčemu takovému muselo přijít z nejvyšších míst, ne-li toho nejvyššího. Těžko říci, zda měli všichni chudí a talentovaní hoši v Rakousku takovéto možnosti.

Toto Masarykovo mládí bylo, přinejmenším až donedávna, jaksi tabu. Stejně tak se ovšem nikde nezdůrazňovalo, že Masaryk byl Čechem volbou, nikoli rodem. (Stejně jako třeba zakladatelé Sokola Tyrš a Fügner.) Masaryk vědomě i odvrhl elitní kariéru, která by před ním jinak asi stála. Byl filosofem, politikem, svým způsobem i historikem. Zajímavé je, že v žádném tomto oboru vlastně nijak nevynikl. Přesto již od konce devatenáctého století byl nepřehlédnutelnou osobností. Nezřídka nenáviděnou, ale respektovanou. To, čím se asi vzdor všemu prosadil, bylo jeho vnitřní uspořádání. Vnitřní síla, odvaha, vůle stát za pravdou. Či za tím, co za pravdu a za správné považoval. A nebyli to zlí Rakušáci, kteří mu nepřáli, kteří ho pronásledovali. Jeho kolegové ho denunciovali, byl požadován jeho odchod z university. České. Čeští studenti ho nenechali přednášet, v Polné ho málem lid český ukamenoval. Naštěstí Rakousko bylo právním a v zásadě spravedlivým státem. O pár desítek let později by asi letěl, ani klobouk by si nestihl vzít.

Masaryk nechtěl bourat Rakousko, chtěl ho zlepšit. A to, ač Zdeněk Mahler tvrdí něco jiného, až do první světové války. Tehdy, prakticky v pětašedesáti, což byl tenkráte věk již stařecký, odešel do ciziny a počal s bouráním. A někdy od sedmnáctého roku začal nacházet odezvu i doma. Nepočítáme-li ovšem Maffii, věru nepočetný, ač elitní spolek, fungující již od čtrnáctého roku. A od konce osmnáctého, když uspěl, stal se miláčkem národa. Ten si jím hbitě nahradil císaře pána, donedávna nezpochybnitelného. V obé té adoraci je realismu asi tak stejně. O tom, jakou měl ještě nepřítomný TGM autoritu, píše Antonín Klimek, když v Bojích o Hrad vypráví, kterak usilovali vedoucí funkcionáři na konci osmnáctého roku, aby Masaryk co nejdříve dorazil do vlasti. Báli se revoluce, v té chvíli docela očekávatelné, a Masaryka měli za jedinou autoritu, která by jí byla schopna zabránit. V této souvislosti se sluší zmínit i Švehlu, jenž jako novopečený ministr vnitra tlakem na mírný a nenásilný postup zabránil tomu, aby náhodná jiskra nezažehla nevypočitatelný požár. V situaci, kdy se vláda neměl o koho opřít. Ale bylo vytvoření Československa opravdu úspěchem?

Jak píše George Friedman v Ohrožené Evropě, po první světově válce vznikly na základě smluv i některé podivné útvary. Jako Československo nebo Jugoslávie. Dodejme k tomu, velkou životaschopnost tyto novotvary moc neprokázaly. V případě krizí či uvolnění tlaku se snadno rozpadaly. V našem případě to bylo na přelomu osma- a devětatřicátého, i po devětaosmdesátém. Ale i osmašedesátý byl toho příkladem. Česká i slovenská část sledovaly své cíle, které se lišily od těch druhých. V tomto případě nakonec uspěli Slováci, moc si ale nepomohli. Spojení Čechů a Slováků bylo umělé, krom jazykové blízkosti tu nic spojujícího prakticky nebylo. Po celou národní existenci žily tyto dva národy odděleně, navíc v dosti odlišných říších. Jestliže ovšem v novém Československu se k řeči české (za Rakouska se nezjišťovala národnost, ale obcovací řeč) nehlásila ani polovina, k slovenské pak patnáct procent. Zato k německé třiadvacet a k maďarské šest. A tak abychom měli v národním státě státotvorný národ, vymyslel se národ československý. Což ke všemu byla rána i slovenským ambicím a tak se již do základů státu vložila mina. Celé dílo pak korunoval nesmysl největší, inkorporace Podkarpatské Rusi, regionu kulturně, ale i civilizačně naprosto odlišného.

V Českém století vymysleli jeho tvůrci fiktivní rozhovor Masaryka s Lloydem Georgem. Takový rozhovor určitě proběhl, obsah je pochopitelně neznámý. Ale oba protagonisté by jistě hovořili tak, jak jim to vložili do úst autoři. Krásně je tak vidět, jak se TGM prakticky ve všem mýlil. Vytvořil si umělý, filosofický konstrukt a ten pak rozvíjel. Což by u akademika bylo docela v pořádku, u státníka to ale může v krajním případě vést ke katastrofě. A ta největší váha ve Versailles byl také vysokoškolský profesor. Muž krásných ideálů a čistých úmyslů, s nímž si ovšem pohrávali pragmatičtí a cyničtí politici, vidící až někam na špici vlastního nosu. Jak krásně píše Henry Kissinger, jeden z největších amerických presidentů, Teddy Roosevelt, vrcholně praktický politik, by asi do války vstoupil dříve, netlačil by ale či nedovolil by tlačit na zašlapání Německa. A asi ani na dekonstrukci střední Evropy. Dovedeno do důsledku, kdyby se ve dvanáctém roce v republikánské straně nepolitikařilo, mohlo se předejít druhé světové válce. Ale to je opravdu jen taková myšlenková zkratka.

Masarykova politika za první republiky byla směsicí státotvorného a morálního působení na jedné straně a řadou úletů na té druhé. K těm druhým patřilo označení Němců za kolonisty již na samém počátku republiky, konflikty s Vatikánem, v nichž si liboval a které jako máloco jiného odcizovaly v drtivé většině hluboce katolické Slováky. Ale i třeba způsob likvidace generála Gajdy. Tím úplně největším omylem byla ovšem volba nástupce. Na ní trval se stařeckou úporností. Ještě v exilu panovala trojka – Masaryk, Beneš, Štefánik. Obrovský podíl Štefánikův na zdaru díla je již od samého počátku hodně přehlížen. Jeho osobní kouzlo i vliv konaly divy. Není ale příliš divu, že se bonviván Štefánik a totální suchar Beneš posléze dostali do vleklého a hlubokého konfliktu. Na čí straně byl Masaryk je zřejmé i jen z toho, jak si vlastně oddechl poté, co letadlo se Štefánikem havarovalo u Vajnor. S hodně velkou dávkou cynismu i nadsázky můžeme naopak říci, že k velké smůle mladého státu seděl v nešťastném letadle on a ne jeho oponent.

Rakouské mocnářství upadalo od poloviny devatenáctého století. Fatální chybou bylo účinkování v krymské válce. Bez ohledu na její hodnocení. (Prusko tehdy projevilo decentní zdrženlivost a svůj postoj pak zásadně zúročilo). Podcenění Pruska pak bylo dalším momentem. Vstup do války pod stařičkým mocnářem, s nímž po vraždě následníka zdatně manipulovali lidé jako Stürgkh či Hötzendorf byl nešťastný (císař se až do té doby po prvních nezdarech vyhýbal válkám jako čert kříži) a po Karlově pokusu o separátní mír se Rakousko-Uhersko dostalo do potupného stavu německého protektorátu. Ale jeho rozbití a vytvoření hejna nástupnických státečků jen předznamenalo další katastrofu.

Československo bylo jedním z nich a byť si dodnes kolorujeme jeho obrázek, nebylo to to  nejpovedenější dílo. Nebylo standardní demokracií, spíše partajokracií. Bylo prolezlé morem korupce, takže – vrátíme-li se k Klimkovi – velvyslanci Albionu zvěstovávali již na počátku let třicátých domů, že korupce u nás je na úrovní Latinské Ameriky. Ještě že tehdy neexistovaly WikiLeaks. Pokud by někoho napadaly podobnosti s dneškem, určitě to nebude náhodné. Vládnoucí garnitury selhávaly při řešení národnostních otázek, dopadů velké deprese, ale hlavně na poli zahraniční politiky. S trestuhodnou naivitou jsme spoléhali na naprosto nevěrohodného spojence, což se v plné nahotě ukázalo již v Locarnu. V pětadvacátém roce. A nebyli jsme schopni budovat přátelské vztahy s žádným ze sousedů. Samozřejmě, vynecháme-li zcela irelevantní Rumunsko. A když jsme se v nejkritičtějším momentu ocitli naprosto sami, hledali jsme chybu zase jen jinde. Československo bylo plodem versailleského systému (stejně jako třeba Jugoslávie). Ten byl ale shnilý od samého počátku.

Co tedy pro nás zůstalo z Masaryka? Zde se lze, opět trochu výjimečně, plně shodnout se Zdeňkem Mahlerem z jeho seriálového monologu. Bezesporu to je naprosto excelentní Masarykova osobnost, člověk, který sice dělal chyby, ale zůstalo za ním něco nezpochybnitelného. A přečkalo to jeho zbožštění, jež pak následovala  nevyhnutelná diabolizace. Dobovým elitám sloužil jako fackovací panák. Nebo se jím drze zaštiťovali. To podle počasí. A jeho osobnost přetrvá bez obav i ty, kteří se dnes dávají vidět pod jeho portréty, ač by na ně TGM nejspíše chtěl brát bič.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama