Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Od svatého Václava do Mnichova

Svatý Václav, přemyslovské kníže, ovládající ve své době podstatnou část dnešního středočeského kraje, jakož i Prahu, se ujal funkce zemského patrona krátce po své násilné smrti. Do své funkce byl uveden svým synovcem (a synem svého vraha) a definitivně nominován Otcem vlasti (a Otčímem Říše) Karlem IV. Dle císaře Karla náleží královská – svatováclavská – koruna pouze jemu, zemskému patronovi a on ji propůjčuje momentálním vladařům. Lepší ukotvení české státnosti zatím nikdo nevymyslel. Svatý Václav to ale ani tak neměl nikdy lehké, zneužití jeho odkazu – tak či onak – bylo pro mocné této země vždy příliš velkým lákadlem.

Patron české země to schytával co chvíli. Za války byl zneužíván jako symbol příslušnosti českých zemí k Říši (míněno tehdy německé) i loajální a submisivní spolupráce s touto. Bolševici tuto dikci převzali a naopak jako jeho protiklad vyzvedávali jeho bratra (a vraha) Boleslava, jenž se prý závislosti na říši bránil. Z pohledu historického samozřejmě jeden nesmysl vedle druhého (spor byl spíše o orientaci na Bavorsko či Sasko), leč do podvědomí se to zasune. A tak se nelze divit, že svého času polovzdělaný bonmotér M.Z. oponoval státnímu svátku svatováclavskému právě blábolením o jeho devótnosti k Němcům. Z jeho pohledu to určitou logiku má, leze-li někdo soustavně do zadku Rusům či inovativně pak i Číňanům, měl by spíše prosazovat oslavy svatého Vladimíra nebo Konfucia (nic proti ani jednomu z nich, jsou to ale reprezentanti poněkud jiných civilizací)… Přesto se lid vždy, když o něco hodně moc jde, neomylně sbíhá ke svatému Václavu. Parafrázujeme-li titulek jednoho dobového filmu, něco na tom Václavovi asi je.

Mnichovská konference je pro nás symbolem zrady. Spíše je však vyvrcholením appeasementu, slabošské politiky, snažící se věčným ustupováním uspokojit Adolfa Hitlera a udržet tak mír (čím dál více za každou cenu). Politiky, která zákonitě naopak musí vésti k válce, čím později, tím hůře. (To by si asi měli uvědomit dnešní appeaseři ve směru k Severní Koreji, zdaleka ale nejen ji.) Mnichovská konference se uskutečnila v osmatřicátém, den po sv. Václavu. Dozajista byla fatálním lapsem francouzské politiky či spíše vyvrcholením meziválečné francouzské nemohoucnosti (což v kombinaci s hraním si na světovou velmoc číslo jedna nemůže dopadnout dobře). Byla bezesporu i selháním britské politiky, jež i díky geometrickému nárůstu starostí s impériem dospěla k nezájmu o evropské dění. Kteréžto se ovšem dělo za britskými humny. Svým způsobem byla nepřímo důsledkem i amerického izolacionismu. Americké stažení se spolu se slabostí evropských mocností umožnilo rozehrát ďábelskou hru. Mnichovská konference byla i – ač si to odmítáme připustiti – výsledkem dvaceti let československé politiky, zahraniční i domácí, která cestu k ní přinejmenším krapet umetla. Právě nad ní bychom se měli pozastavovat v první řadě, ostatní tak či onak jsme příliš ovlivnit nemohli. A ani nemůžeme.

Pokud by se měla hledat největší chyba české (či československé) zahraniční politiky a chování se na mezinárodní scéně vůbec, byla by to asi neschopnost hledat si přátele a spojence. A pak také zaslepenost, odmítání vidět realitu. A snad i zahleděnost do sebe. Úplně nejvíce to vše vyniklo v éře první republiky. Po celých dvacet let třímal otěže zahraniční politiky Edvard Beneš, ať již jako ministr či posléze president. Jeho politika byla katastrofální, od samého počátku až do hořkého konce. Opřel ji o tři pilíře, Společnost národů, Malou dohodu a především o spojenectví s Francií. Všechny tři shnilé. Společnost národů ukázala svou neúčinnost nejpozději v třicátých létech. Malá dohoda byla spíše operetním spolkem, namířeným proti Maďarsku. Jež v té době již dávno nikoho neohrožovalo. Po jistou dobu o ni jevilo zájem Polsko, konkrétně maršál Pilsudski, to by ale malinký Eda nemohl býti jedničkou a tak z toho nic nebylo. A důvěra ve Francii, v té době již zcela prohnilou, byla než trestuhodnou naivitou. To se ukázalo již v pětadvacátém v Locarnu, takovém soft-Mnichově, kdy sladká Francie bez mrknutí oka hodila své spojence přes palubu. A Velká Británie tamtéž deklarovala, že ji Evropa na východ od Rýna nezajímá. Čemuž také nikdo nenaslouchal.

Poctivě jsme se celých dvacet snažili, abychom kolem sebe neměli jediného kamaráda. A podařilo se. Což pro malou zemi, jejíž „nudloidní“ tvar navíc zásadně komplikoval možnou obranu, bylo nakonec fatální. (Připomeňme si v této souvislosti výrok jednoho francouzského generála, který, když spatřil na mapě onen nový státeček, jen poznamenal: Tuto zemi nelze bránit vojensky, jen diplomaticky…) Anglii, jež ve Versailles nebyla nikterak nadšena likvidací Rakouska-Uherska (jako snad jediná byla tehdy mocna geostrategického uvažování), jsme poprvé disgustovali pozemkovou reformou, daleko tvrdší, než bylo nutno. A ohlíželi jsme se tehdá na zájem o vlastní rolnictvo, byť nejzajímavější byly určitě zbytkové velkostatky. A z přízemní perspektivy jsme bohorovně přehlíželi širší mezinárodní souvislosti.

Pak přišla polsko-ruská válka, kdy našemu severovýchodnímu sousedu šlo o život. (Nám hrozilo sousedství se sovětským Ruskem, to však jako riziko E.B. nevyhodnocoval.) Využili či spíše zneužili jsme tento konflikt v našem sporu o Těšínsko. Což byla vskutku žabomyší záležitost. Z pohledu Británie určitě. Ani k ostatním sousedům (snad s výjimkou zcela okrajového Rumunska) jsme vztah nehledali a tedy ani nenašli. Doslova pitoreskní je, že největší hrůzu dlouho vzbuzoval možný návrat Habsburků. Ti však byli po nezdaru Karlovy mise v Maďarsku zcela mimo hru. Tato virtuální záležitost ovšem konzumovala část kapacity tajných služeb, jež by určitě byla zapotřebí jinde. Úplným vrcholem pak bylo vyjádřené „vědeckého“ politika (jak sám sebe nazíral) Beneše někdy na přelomu sedma- a osmatřicátého roku, ve smyslu „lepší Hitler ve Vídni než Habsburk“. Co dodat? Snad jen to, že angličtí ambasadoři už na počátku třicátých let referovali na Foreign Office, že korupce je u nás na latinskoamerické úrovni. (Dnešní situace tedy není nic nového.) Ještě že tehdy nebyly žádné WikyLeaks… Anglie s námi tedy rozhodně nijak nekamarádila.

Problém, na který první republika zašla, byl národnostní. Čas řešit jej byl ve dvacátých létech, kdy se dařilo a kol nás nebylo žádného ohrožení. Také to ale v tom čase nikoho nezajímalo. Byť na mírové konferenci v devatenáctém roce jsme právě na znepokojený dotaz, jak že chceme řešit onu národnostní otázku (třeba jen Němců tu bylo více jak Slováků), jsme hrdě reagovali, že kantonálním uspořádáním po švýcarském způsobu. Můžeme dnes jen přemítat, bylo-li toto tvrzení spíše lež či podvod. Nakonec prvním krokem bylo vytvoření země moravské-slezské (historicky naprosté novum), protože ve Slezsku měli právě Němci většinu. Ve třicátých letech byly německé kraje postiženy velkou depresí více než ty české, a když se tam počala stavět opevnění, vozili se na práce čeští dělníci z vnitrozemí. Místní nebyli dostatečně státně spolehliví. Co se asi honilo německému nezaměstnanému hlavou, když na to tak hleděl? Národnostní otázku jsme se pokoušeli vyřešit až ve chvíli, kdy bylo tak jako tak pozdě. V sedmatřicátém přišel návrh národnostního statutu, ale to už bylo téměř po všem.

A pak jsme v době Mnichova byli hrozně překvapeni. Angličané nás prý zradili. Jak ale mohli, když jsme s nimi neměli žádnou smlouvu, nebyli to žádní spojenci. (To, že učinili díky vlastní slabosti kolosální chybu, za niž i oni hrozně zaplatili, je věc jiná.) A že Polsko zneužilo naší situace a vrátilo nám dvacátý rok, to také asi nikdo nečekal. (Že přitom učinilo i Polsko též osudovou chybu, je také věc jiná.) Ve dnech po 30. září se ukázalo ve vší nahotě, jak byl československý stát (ale i česká státnost) nepevný. Stát se počal rychle rozpadat, Slováci na něm zdaleka tak nebyli zainteresováni jako Češi. (Kteří je po pravdě nebyli schopni akceptovat jako rovnocenné partnery.) Čeští advokáti a lékaři počali vylučovat své židovské kolegy a tím se – byť vedeni konkurenčním bojem – dostali na roveň Třetí říše. Počalo kácení model první republiky a hbitě se přecházelo do opačného extrému. Jen těžko odhadovat, kam bychom sami dokráčeli, kdyby Hitler bez mrknutí oka neporušil svůj nedávný slib a nevtrhl do zbytkového Česka.

A president Budovatel, aniž by se zamyslel nad svými chybami a selháními (něčeho takového asi pravda nebyl nikdy mocen), počal v anglické emigraci již v jedenačtyřicátém, po ukončení paktu Molotov-Ribbentrop, implantovat svůj státeček do ruského jařma. Přitom opětovně hodil přes palubu polské sousedy, s nimiž byla vedena jednání o možné pováleční konfederaci. Pro ruského medvěda věc absolutně nestravitelná. Ještě v průběhu války žvatlal při jednání se sovětským vyslancem na téma očekávané války Západu proti Rusku, v níž my ovšem budeme neochvějně na ruské straně. Že v té době fungoval i on sám z milosti Angličanů ho asi netrápilo. A čeští politici se ukázali (jako obvykle, se vzácnými výjimkami) politikáři, když vytvořili Národní frontu, košickou vládu a počali dláždit cestu k únoru. Ostatně, stejně male i uboze se vyjevují i dnes, když se blíží další velké lámání chleba.

Národ, který opakovaně generuje takovouto politickou reprezentaci, asi sotva zasluhuje lepší osud, než který se naň chystá. Naštěstí má ještě svého zemského patrona a přímluvce. Jak moc to pomůže, uvidíme dost možná záhy. Přinejhorším se budeme zase míti kde sejít, abychom mohli sdělit celému světu své rozhodné a hrdé ne. Než bez většího odporu akceptujeme nastalou realitu a počneme si hledat své místečko na limitovaném slunci.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama