Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Plíživý rudý comeback, devětašedesát let poté

Před devětašedesáti lety, pětadvacátého února, byl završen komunistický puč. Po němž rudí převzali na více jak jedenačtyřicet let moc. A jak se na totalitáře sluší a patří, hbitě ji proměnili na moc totální. Totalitní. Kradli, vraždili, jak je zavedeným bolševickým zvykem. V tom se nikterak nelišili od svých soukmenovců, ať již sousedních či vzdálenějších. Jedno české specifikum tu ale je, snad dokonce ve světovém měřítku. Češi byli snad jediným národem, který si komunisty zvolil sám, v podstatě dobrovolně. A na toto „špecifikum“, něco jako Kainovo znamení, narážíme dodnes.

V zemi, kde včera znamená zítra nebo tak nějak, představovali bolševici malou skupinku, ovšem naprosto odhodlanou a všeho schopnou. Důležitou úlohu sehrála osobnost leadera, německého agenta Uljanova. Zajímavé je, že u dvojčete komunistů, u nacistů, sehrála vůdčí osobnost podobnou roli. Komunismus by sotva byl tím, čím se stal, bez Lenina, stejně jako nacismus bez Hitlera. Malá sekta bolševiků se chopila v sedmnáctém moci. Všeobecně se to bralo jako epizodní záležitost. Kerenskij při útěku prohlásil: Vrátím se a do pěti dnů bolševiky vyřídím. Svého „souseda“ ze Simbirsku, kterého dokonce jeho otec učil na Kazaňské universitě, nevypudil, dopadlo to přesně naopak. Když bolševici na začátku osmnáctého fatálně prohráli volby – poslední skutečné volby, které připustili – nezaváhali a sněm rozehnali. Moc pak stabilizovala ČEKA, která se pod vedením polského aristokrata Dzeržinského pustila do masového vraždění. Plánovitost provázela komunismus od samého počátku, zakrátko byly již i pro toto vraždění naplánovány závazné ukazatele.

Po druhé světové válce byl během krátké doby komunismus nadekretován zemím, kam dorazila Rudá armáda. A jak známo, kam vkročí noha ruského vojáka, tam se snaží i zůstat na věčné časy. Volby proběhly v Maďarsku, komunisté je prohráli na celé čáře. Nicméně ruský vysoký komisař Kliment Vorošilov nejprve vnutil komunisty na vnitro a pak tlak okupační armády ruku v ruce s komunistickou bezpečností postupně převálcoval demokratické mechanismy. V Polsku se již poučili a pro jistotu volby kompletně zfalšovali. I v ostatních zemích bylo převzetí moci silové. Naopak tam, kde proběhly řádné volby, ve Finsku či Rakousku, bolševici pohořeli na celé čáře. Byla tu ale jedna výjimka. Z Československa se ruská armáda jako z jediné země kromě Jugoslávie (Finsko okupováno nebylo) stáhla již v pětačtyřicátém a proběhlo tu něco na způsob svobodných voleb. Jenže.

Již na konci války upekli komunisté s vybranými „demokraty“ vládu i Národní frontu. Přímo v Moskvě, aby každému bylo jasné, kdo bude v kraji napříště pánem. Benešova afinita k sovětskému Rusku probleskovala již koncem dvacátých let. jak se ukázalo při likvidaci generály Radoly Gajdy, původně Rudolfa Geidela, za pomoci sovětského de facto ambasadora Antonova-Ovsejenka. Ale již dříve, ve dvacátém roce, kdy Polsku šlo ve válce se sověty o krk, se mu přes Československo nesměly dovážet zbraně. Diví-li se někdo polským postojům v osmatřicátém, musí to být buď člověk nevědomý nebo s modifikovanou pamětí. Beneš v tom pokračoval v letech třicátých, kdy ventiloval své nadšení po návštěvě ruských Potěmkinových vesnic a ztrapnil se v mezinárodním měřítku. A i v pětačtyřicátém v Moskvě sdělil svým souputníkům, že se dohodnout musí.

Zcela tak rezignoval možnost samostatného postupu spojeneckého státu, nota bene ve chvíli, kdy nebylo a nemohlo být zcela jasné, kde se zastaví západní spojenci a kam až dokráčí Rudá armáda. „Demokraté“ dorazili do Moskvy naprosto nepřipraveni. Alespoň pokud se vládního programu týká. Takže jako základ posloužil ten komunistický. Údajní demokraté prakticky vše odsouhlasili a tak košický vládní program byl fakticky komunistický. Jen to ještě nedával okatě najevo. Předsedou vlády se bez problémů stal sovětský agent Fierlinger, formálně za sociální demokraty. Přitom ještě pár týdnů předtím se hovořilo o jeho odvolání z postu velvyslance v SSSR, když naprosto svévolně uznal polský (komunistický) lublinský výbor a nevídaným způsobem postavil londýnskou vládu před hotovou věc. Už jen z toho je zřejmé, jak si všichni zúčastnění nechali bez odporu nasadit jařmo. Pokud do něj sami iniciativně nesoukali hlavu. A ve vládě pak nechali tajnou i veřejnou policii, nově pod značkou SNB, pod kuratelou otevřeného komunisty Noska. Tajný komunista Svoboda pak kontroloval armádu.

Hlavně ale politická garnitura z východu i západu vymyslela zlepšovák – Národní frontu. Ta dostala exkluzivitu na politiku a postupně i na všechno sdružování. Kdo zůstal mimo, nesměl do hry. Z politické scény tak byla vyzmizíkována nejsilnější meziválečná strana, agrárníci, národní demokraté a další a další. V tom byl náš exkluzivní klub podporován Benešem, u něhož šlo o vyřizování si účtů s agrárníky. A nejen s nimi. Mstivost byla presidentu budovateli bytostně vlastní. Stejně jako nejen fyzická, ale i lidská malost. Tímto krokem byla fakticky zrušena volná politická soutěž a svým způsobem odpískána demokracie. (Byť i první republika měla k standardní liberální demokracii dosti daleko.) Nacionální socialisté i lidovci se tetelili blahem, jak si rozdělí zejména agrárnické voliče. Dopadlo to ovšem úplně jinak. Češi – nikoli ovšem Slováci – dali nebývalou podporu bolševikům. (Za první republiky mívaly nejsilnější strany přes patnáct procent.) Místo kováříčků dostal přednost kovář.

Naši rádoby demokraté ale právě tímto krokem, Národní frontou a vytvořením „řízené demokracie“ překročili Rubikon a již nebylo návratu. Právě tím a vstřícnou akceptací bolševických požadavků si tak zatloukli skobu, na niž budou posléze oběšeni. Ještě si musí uplést provaz, ale i to zvládnou. A pak to šlo krok za krokem. Znárodnění, jež svým rozsahem nemělo ve svobodné části Evropy obdoby. Vyhnání Němců na etnickém základě a principu kolektivní viny. Kdysi kvetoucí části Česka se dodnes nevyhrabaly z úpadku. Odsun se podepsal i na volebním výsledku v šestačtyřicátém. Odmítnutí předtím všemi nadšeně přijatého Marshallova plánu, a to na Stalinův rozkaz. Jan Masaryk tehdy poznamenal, že do Moskvy odlétal jako ministr svobodného státu a vrací se coby Stalinův pacholek. Zjevně nechápal, že jako onen pacholek působí již od pětačtyřicátého, od kdy poslušně hlasuje s ruskou diplomacií. Což ovšem chápali jeho bývalí západní přátelé a on se logicky dostával do izolace. Ve svém bludu nakonec setrval až do smutného konce.

Aby ulevili své zlodějské vášni, vymysleli Lex Schwarzenberg. Když už tedy někdo byl příliš bohatý a nebylo na něm nic, kvůli čemu by mu bylo možno ten majetek sebrat. A pozor, tento zákon nevymýšleli bolševici, byť si samozřejmě polínko přiložili. A pak tzv. malý únor na podzim sedmačtyřicátého, kdy čeští „demokraté“ snaživě pomáhali bolševikům a jejich StB zaříznout demokraty slovenské. Za pár týdnů je čekal stejný osud. A brutálně řečeno, docela zasloužený. Únorový pokus nikoli o převrat, ale toliko o zbrzdění komunistů, naprosto amatérský, nahrál právě bolševikům na smeč a umožnil jim efektivně provést kýžený převrat. Jak zněl i domácí úkol ze Szklarzske Porȩby z podzimka předchozího roku. Tečku za touto politickou garniturou udělali Američané, když se pokusili ještě v osmačtyřicátém soustředit to, čemu se podařilo utéci, v Německu a něco z toho vytvořit. Zakrátko zjistili, že s touto sebrankou se opravdu nedá dělat nic a celý podnik rozpustili.

No a dnes, více jak čtvrtstoletí po listopadovém převratu, jakoby se opět uzavíral kruh. Demokracie, pokud to takto nazveme, se vyčerpala, lid neuspokojený, doposud spíše apatický. Nejsilnějšími persónami, nepočítáme-li premiéra, a toho moc počítat nejde, jsou dva (bývalí) komunisté. Jeden možná ještě něco navíc. Byť slovenský soud – stejně jako ty české – vzal za bernou minci tvrzení estébáků, že si vše vymysleli. Tehdy to asi bývalo takovým zvykem. Idylické časy, kdy si důstojníci tajné státní policie naslinili tužku a fabulovali činnost. Těžko pak koho překvapí, že se režim tak snadno sesypal, byv tak nedbale střežen. A největší čáku na vítězství ve volbách má pak onen dobromyslný miliardář, který není jako oni a vůbec, ale vůbec nepotřeboval k vybudování svého impéria nižádných vztahů s estabilishmentem, který nyní tak zdárně tepe. Mimochodem impéria, které si, jak zaznělo z otevřených zdrojů, na dotacích přijde na víc, než zaplatí na daních. Dlužno dodat, že ani jedna ze dvou momentálně nejsilnějších partají nevidí na příští spolupráci s bolševiky nic odpudivého. Nezbývá než se modlit, aby lidovci se starosty svou šanci nepropolitikařili. Jak je v kraji zavedeným zvykem.

Specifický a velice signifikantní je vztah k Rusku. To je černá můra české politiky a veřejného života vůbec již od dob Hankových. Poznamenala i první republiku a fatálně pak tu třetí. A jakoby se vše dnes opět vracelo, jakoby historická paměť národa byla poznamenána Alzheimerem. Současná i předchozí hlava státu, obě se těšící masivní podpoře lidu (už jen pro svůj úřad, Češi nějak nepostřehli náhradu císaře pána za presidenta…), vykazovaly a vykazují velice speciální vztahy s širou Rusí. Z čeho tyto vazby pramení, můžeme jen spekulovat. Navíc archivy v některých zemích se prostě neotvírají ani po mnoha letech. Nutně nás ale tyto vazby a z nich plynoucí vztahy vyčleňují ze západního společenství, kam se přinejmenším polovina Čechů cítí přináležet. A právě toto nemusí být v nejbližších letech, až se začne lámat v Evropě chleba, vůbec žádná samozřejmost. Nemalé části Čechů ovšem statut gubernie plně vyhovuje. Co s tím ten zbytek? K tomu si momentální hlava státu začala románek s Číňany, shodou okolností též komunisty.

Dnešní bolševici, ti opravdu nebezpeční, už dávno převlékli dres. Ve svém nitru se ale ani za mák nezměnili. Totéž ale asi platí i o národu. I naši dnešní „demograté“ si svoji skobu dovedně zatlučou. Dost možná již zatloukají. I provaz si snaživě upletou. Malý problém je snad jen v tom, že nás ostatní – tehdy i nyní – s odzbrojující samozřejmostí berou s sebou. My jim to ovšem s oddanou radostí dovolujeme. Tenkrát i teď.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama