Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Příští rok (ambasáda) v Jeruzalémě

Přáním „příští rok v Jeruzalémě“ končívaly po staletí (vlastně po tisíciletí) oslavy Pesachu Židů v diaspoře. Symbolizovaly víru v návrat do země zaslíbené (zaslíbení samo se konalo před nějakými čtyřmi tisíci lety) i do jejího hlavního města. Tím je pro Židy Jeruzalém již od krále Davida, tedy asi pouhých tři tisíce let. Do Izraele se Židé počali vracet před zhruba sto padesáti lety, před sedmdesáti lety byl Valným shromážděním OSN „počat“ novodobý Stát Izrael. A nyní se do Jeruzaléma chystá přestěhovat ambasáda nejdůležitějšího spojence, Spojených států. To sice ještě chvíli potrvá, může to být odhadem nějakých čtyři až deset let, hlavně ale Spojené státy deklarovaly uznání Jeruzaléma coby hlavního města.

Trumpovo prohlášení vyvolalo bouři odporu. Spíše virtuálního, nicméně po bok arabských a obecně muslimských států se postavily i četné země evropské. Nominálně tedy američtí spojenci. Spor je ve své podstatě ideologický a tak se vymyká logickým soudům. Jde o symbol. Jeruzalém je posvátným městem Židů, křesťanů i nakonec muslimů. Jen si ale připomeňme, že zatímco téma Jeruzaléma se vine Starým i Novým zákonem jako zlatá nit, v koránu o něm není jediné zmínky. Jeruzalém byl do muslimské věrouky implantován až následně, s trochou ironie by se dalo říci mocenským rozhodnutím damašského chalífy Umara. Tehdy byla lokalizována nejvzdálenější mešita (al-Aksá) právě do Jeruzaléma, na Chrámovou horu. Sem měl dopravit létající kůň Burák proroka Mohameda, odsud měl tento vystoupat do nebe, sejít se s Hospodinem a pobesedovat s kolegy proroky a vrátit se zpět. Pomiňme radši otázku, jak by se za života prorokova objevila v Jeruzalémě mešita. Prorok Mohamed zemřel v roce 632 po Kristu, Jeruzalém byl dobyt muslimy roku 638, poté byla mj. postavena i inkriminovaná mešita. O logice to ale věru není. Z moci úřední je tedy Jeruzalém i muslimským posvátným městem.

Evropa se až na čestné výjimky staví k Izraeli nepřátelsky. Svou nechuť skrývá za různé floskule o nutnosti vyváženého přístupu, odporu vůči sionismu a tak podobně. Nutno dodat, že tou čestnou výjimkou je i Česko. A je třeba říci, že trvalý vztah k Izraeli je jedním z mála momentů české politiky, na něž lze býti oprávněně hrdým. K hlavním důvodům evropského postoje patří bezesporu stále rostoucí muslimská komunita, disponující nemalou voličskou vahou. Ne nadarmo se dnes Londýnu přezdívá Londonistán. A dosud majoritní komunita snaživě ustupuje té přistěhovalé i v jiných oblastech. Zmiňme jen připomínky vánoc, v této době velice aktuální. Muslimská minorita na tuto vstřícnost odpovídá faktickým odmítáním zapojit se do majoritní společnosti, ale i nekompromisním vyžadováním dalších ústupků. Tak se Evropa ve své většině dostává do trvalého rozporu s americkým spojencem. V podhoubí onoho sporu se však táhne otrávená nit antijudaismu, navazujícím na staleté antisemitské reflexe evropských společností. (Hovořit o antisemitismu dnes je přinejmenším hodně nepřesné, dokonce byl již zaznamenán termín „arabský antisemitismus“, což je naprostý nesmysl…) Jen tak na okraj připomeňme velice pozitivní vztah nacistů k islámu a Arabům, což je v příkrém protikladu k jejich nenávisti vůči Židům. Dnešní situace není tedy ničím novým pod sluncem.

Stručně a zasvěceně zhodnotil evropské názorové schizma Jan Fingerland ve svém komentáři Jeruzalém mezi Paříží a Praha na ČRo Plus. Shledává tu výrazný rozdíl mezi postoji ze západu a východu Evropy. Na té západoevropské pozici je podle něj pozoruhodná nesmírná vůle k předstírání. Už jen reakce na jedenáctiminutový Trumpův projev působí dojmem, že si jej jeho kritici neposlechli celý – protestují proti věcem, které neřekl a varují před důsledky, které nemůže mít. Trump neodmítá vznik palestinského státu ani budoucí dělení Jeruzaléma. Ani se nelze domnívat, že znemožnil mírová jednání. Každý přece ví, že se už celá léta nejedná, a to nikoli z vůle Izraelců, ale Palestinců. Každý to ví, ale málo kdo to říká nahlas.

Protitrumpovské i protiizraelské frontě v Evropě dominují Francouzi a Švédové. Paříž třeba před pár měsíci hlasovala v UNESCO pro šokující rezoluci, která popřela jakékoli židovské (nejen izraelské) vazby na jeruzalémskou Chrámovou horu. Učinila tak s ohledem na svou muslimskou menšinu i své zájmy v arabském světě. Také Švédsko patří mezi nejaktivnější zastánce toho, co považuje za palestinská práva. I tentokrát se Stockholm podílel na svolání Rady bezpečnosti. Není zřejmé, proč by švédské vládě měla americká ambasáda v Jeruzalémě vadit nebo proč sama své vyslanectví nepřesune tamtéž. Stockholm přece už dávno udržuje svou „ambasádu“ v Palestině, vydávanou za konzulát, ve východním Jeruzalémě, uvádí Jan Fingerland.

Jak praví někteří, celý svět odsoudil Trumpova slova. Jenže to zdaleka nebyl celý svět. A i ono odsouzení či nesouhlas má různé zabarvení a intenzitu. Spíše připomíná rituální taneček, po kterém vše pokračuje v klidu dál. A tak se Evropa vlastně nevyjádřila a její „ministryně zahraničí“ a bývalá komunistka projevila jen svůj názor. Na to má bezesporu právo. A velký islámský rej, který zorganizoval agilní islamista a turecký president (jenž je z jakýchsi iracionálních a nepochopitelných důvodů Západem stále považován za něco jako spojence), se ukázal být spíše cirkusovým představením. Silní arabští hráči na něj vyslali z povinnosti druhořadé úředníky, nebudou si kvůli něčemu takovému kazit vztahy s Amerikou. A nakonec, řekněme si to otevřeně, ani s Izraelem… Palestinci tak mají nakonec největší zastání nikoli mezi svými, leč v Evropě. Přesněji řečeno v některých evropských zemích. Pokud by někomu napadla analogie se situací před dvěma lety, kdy davy muslimských běženců vítaly některé evropské země, zatímco jejich souvěrcům a soukmenovcům byli tito naprosto lhostejní, tak se jistě z levicových médií doví, jak hluboce se mýlí.

Vraťme se ale ještě do Turecka. Turecký deník Nový úsvit se obává, že Trumpův krok zažehne nové konflikty. Jak říká – a to bychom měli vypíchnout – muslimský svět chová hlubokou nenávist k americké vládě. Podle něj vypukne na blízkém východe „kreativní chaos“ (termín Condoleeze Rice), ale tentokrát zažehne oheň, který zachvátí i Spojené státy a jejich mezinárodní postavení. Jak lyricky píše tento muslimský deník. Vezměme si z tohoto prohlášení tureckého listu to podstatné: Muslimský svět tak jako tak nenávidí Ameriku (a potažmo nás, či prostě Západ, dodejme). A tak je vlastně jedno, jestli ho rozčílíme jednou navíc. Ta nenávist tu bude tak jako tak. A z druhé strany Izrael je jediný skutečný a trvalý spojenec Západu (a tedy i nás) na Blízkém a Středním východě. Je to země, jež svou kulturou civilizačně patří jednoznačně na Západ. A tak se zamysleme nad tím, zda opravdu není v našem bytostném zájmu právě Izrael jednoznačně a nekompromisně podporovat. A v logice tureckého listu bychom mohli i s trochou cynismu dodat: Jestli nás muslimský svět bude nenávidět o trochu míň nebo víc, vyjde to vlastně nastejno.

Ve víru událostí tak nějak trochu zapadlo nejen sté výročí Balfourovy deklarace, ale i sedmdesáté výročí historického hlasování Valného shromáždění OSN, jež svou rezolucí č. 181 z 29. listopadu 1947 položilo základ k obnovení židovského státu. Ale i vytvoření arabského státu v Palestině. (Připomeňme znovu, že Palestinci byli v té době neznámým pojmem, ty vymysleli až Sověti čili Rusové (konkrétně prý Podgornyj) v šedesátých letech jako takový marketingový tah. Žel bohu úspěšný, uměle vznikl nový národ, který je dnes brán jako historická realita…) A vzniku onoho arabského státu v Palestině zabránili rukou jednotnou a nerozdílnou právě Arabové, kteří na rozdíl od Židů tuto rezoluci nepřijali a pokusili se nově vzniklý Izrael totálně zničit. A Židy zahnat do moře a dokončit tak dílo holocaustu. To se jako zázrakem nepodařilo. Izrael proti všem očekáváním přežil a pakliže mu kdo vytýká, že naprosto nekompromisně hájí svou bezpečnost, je buď totálním ignorantem nebo absolutním pokrytcem. A dodejme znovu, vina za to, že nevznikl palestinský stát, leží čistě a zcela na Arabech. Ať již na arabských státech v roce 1948 nebo na Palestincích samých v létech devadesátých, kdy jej již měli na dosah.

Vůči Donaldu Trumpovi lze míti tisíce výhrad. A budou většinou oprávněné. Stále se ještě nestal příslušníkem estabilishmentu a svým způsobem ani politikem. Politiku ale realizuje a není zdaleka tak neúspěšná, jak sobě i nám namlouvají mainstreamová, tedy levicová média. Trump uskutečňuje, klopotně i klopýtavě, své cíle, k nimž se zavázal ve svém volebním programu. K vzteku všech levicových liberálů. Trumpův postoj k Izraeli i Židům souzní se založením velké části americké populace. A je v příkrém rozporu s postoji levice, zejména té evropské. Ta, pokud se nenávisti k Židům týká, zastoupila a dnes již nahradila minulou radikální či extrémní pravici. Evropa však již jak celek mocensky zeslábla tak, že Izrael již ohrozit snad nemůže. A to ani pokud by se na tomto dalo by se říci postnacistickém postoji sjednotila. A ani to snad nehrozí.

Jeruzalém je, jak již bylo řečeno, hlavním městem Izraele již nějakých tři tisíce let. Od krále Davida. Zde by stálo za to upozornit UNESCO, že David nebyl ani arabského původu, ani muslimem… Vzdor tomu bylo Izraeli, jako snad jediné zemi na světě, zbraňováno vybrat si své hlavní město. Tak tahle opičárna snad už končí. A velký dík zato Donaldu Trumpovi.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama