Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Rekviem za Česko(-)slovensko

Před pětadvaceti lety (a pár týdny) se zvedla opona nad posledním dějstvím Československa. Či Česko-Slovenska. Po volbách v dvaadevadesátém bylo všem realisticky uvažujícím jasno, že společný stát má už jen minulost. Pravda, nikoli dlouhou. Rychlý konec uzavřel více jak dvouleté umírání za dlouhého dne. Zavilí čechoslovakisté želí konce svého státu dodnes. Teskní po něčem, co nikdy v podstatě nefungovalo. Správná otázka ovšem je, zda podobný novotvar v srdci Evropy měl vůbec kdy vzniknouti. A to je otázka po české politice, po českém národním zájmu.

Československá idea se zrodila v druhé polovině století devatenáctého, kdy potichu nahradila ideu českoslovanskou. Kratičká revoluce z roku 1848 vypukla po Slovanském sjezdu. I naše sociální demokracie začínala v roce 1878 jakožto českoslovanská. Postupně se nám ti Slované smrskli na Slováky. Český vztah ke Slovákům a hlavně jejich vidění a chápání nádherně popisuje Pavel Kosatík v Českém snění. Tato knížka by vůbec měla patřit k povinné literatuře, a nejen kvůli této kapitole. Už jen toto vnímání svým způsobem zaručovalo krach společného státu. Češi prostě viděli ve Slovácích své mladší bratry, poněkud zaostalé. Co neumí pořádně česky. Ale to nevadí, my jim pomůžeme. A v podtónu bylo – alespoň nad někým máme navrch. Jak píše Kosatík, pro Čechy, obklopené ze tří stran mnohonásobně početnějším, kulturně, ekonomicky i politicky daleko vyspělejším národem, byli ti Slováci tak trochu darem z nebe.

Mimochodem, onen časový odstup za západními (z geostrategického pohledu) Němci krásně dokumentuje srovnání Palackého s jistým německým buditelem, o nějakých sto, sto padesát let starším. Čeští národovečkové až do nedávna úporně bránili zveřejnění korespondence Palackého s chotí. Ona totiž byla vedena v němčině. Onen Němec na tom byl podobně, ten si zase korespondoval, ale francouzsky… To, že civilizace, progres, postupuje již od karlovské říše ze západu na východ, dokumentuje i zvaní německých osadníků – či kolonistů – do Čech těmi nejlepšími českými králi. Zmiňme jen Přemysla Otakara II. Ten právě díky německým přistěhovalcům založil desítky měst (domácí to tehdy neuměli), a to včetně importu magdeburského práva a nových technologií. Tím posunul české království směrem k vyspělým evropským zemím. (Husitství pak fungovalo přesně opačně, ale to už je jiná pohádka, jak říká klasik.)

Hlavně si ale Češi věc zjednodušili spirituálně. Panovalo jaksi povědomí, že Slováci jsou evangelickým národem. V Čechách tehdy přicházelo do módy právě husitství, byť transformované optikou devatenáctého století. Palacký „mocenským rozhodnutím“ učinil z husitství vrchol českých dějin. A profesor Masaryk to zdatně rozvinul. Dotvrzovaly to osobnosti jako Štefánik, jenže to byly v slovenském kontextu výjimky. Evangelíci představovali jistým způsobem elitu, leč nepočetnou. Naprosté gros národa bylo upřímně katolické. A to bohužel nedošlo ani TGM, který pak, ač formálně zpola Slovák, učinil řadu kroků, jež Čechy Slovákům odcizily. Počalo to perzekucí Andreje Hlinky (za to TGM samozřejmě nemohl, těžko to ale davům vysvětlovati) a končilo roztržkou s Vatikánem.

Celou dobu existence společného státu provázel spor o autonomii. Československo bylo budováno – prakticky vždy – jako silně centralizovaný stát. To ovšem bylo v příkrém rozporu se slovenskými ambicemi, v prvé fázi alespoň na samosprávu. A dost možná i s dohodami, jako byla ta pittsburská. Výjimky z toho představovaly krátké epizody, předcházející buď rozkladu, druhá republika či éra 1990 – 1992, či naopak utužení režimu. Jako krátké období po pětačtyřicátém či federace z osmašedesátého. Ještě v pětatřicátém měla být Slovákům za loajalitu při volbě Beneše slibována jakási autonomie, rychle se na ni ale pak zapomnělo. Tak Beneše volil i významný poslanec Tiso, považovaný mezi luďáky za čechoslovakistu. Tehdy. Úplným vrcholem však bylo na samém počátku státu vymyšlení neexistujícího národa československého. O ten se opírala i ústava, definující Československo jakožto stát národní. Národa československého, nikdy neexistujícího… Zdůrazněme, nejednalo se o národ politický, to by doň musely být zahrnuty i menšiny, jako německá či maďarská. Přitom Němců bylo v Československu více jak Slováků. Zjednodušeně řečeno, stát vznikl jako dítě jazykového nacionalismu, který v Evropě vypukl v devatenáctém století a v tom dvacátém ji fakticky zničil.

Československo lze popsat jako manželství Čechů a Slováků. Kdyby bylo manželstvím z rozumu, mohlo to snad fungovat. Nikdy jím ale nebylo. Oba národy měly odlišné ambice, někdy dokonce protikladné. Slováci se chtěli etablovat jako svébytný národ, spravující si své věci sám. Což nemusí znemožňovat bytí v nějakém vyšším celku. Češi měli v hlavě zpočátku svůj „odvěký boj s Germánstvem“, pozřením Slováků do národního tělesa chtěli trochu povyrůst a posílit. A dost možná v hloubi duše toužili hlavně po tom, být tím starším bratrem. Díky Mnichovu ovšem fatálně oslabili a tak Slováci dosáhli autonomie i pomlčky. Záhy jim byla doslova vnucena „nezávislost“. To, že po ni sáhli raději než po zpětném vstupu do Uher, to jim v kontextu událostí opravdu vyčítat nelze. To, co prováděli potom, to bezpochyby ano. V šestačtyřicátém si pak vyspělejší Češi dobrovolně zvolili komunisty, Slováci poměrně slušné demokraty. Nebylo jim to ale nic platné, i čeští „demograté“ se v sedmačtyřicátém v rámci tzv. malého února podíleli s chutí na zaříznutí demokratů slovenských. A v osmašedesátém pak Slováci usilovali o federalizáciu, tedy autonomii, Češi pak o aspoň jakous takous demokratizaci. (Lenní závislost na Velkém bratru si dovolil v náznaku zpochybnit jen generál Prchlík, paradoxně náčelník Hlavní politické správy tzv. lidové armády… Také si to pak odseděl.) Nejdříve ostrouhali Češi, chvíli po nich i Slováci. Když se z federace stala Potěmkinova vesnice.

Nelze se pak divit, že hned po uvolnění poměrů vyrazili nedávní bratři každý svým směrem. Zřetelné to bylo již od samého počátku. Normalizace a vůbec komunismus byl na Slovensku vnímán prostě jinak. Slovensku chyběly i po druhé válce ve značné míře elity, jež by na bolševismus musely zákonitě a vědomě doplatit. Etapa mezi prvními a druhými svobodnými volbami byla ze státoprávního pohledu jen přehlídkou handrkování. Slováci byli ochotni, až na malé výjimky, akceptovat jen společnou fasádu, Čechy zase zajímala toliko ekonomická reforma, jež odsunula do pozadí všechny další potřebné změny. Zastánců společného státu valem ubývalo, nejviditelnějším zůstal president. Snad proto se těší na Slovensku dodnes takové neoblibě. Po volbách 1992 bylo jasno. Naštěstí neprošly nesmysly s referendem, to by nejspíš jen protáhlo samovolný rozklad a doplatily by na něj nakonec obě strany. S odstupem pětadvaceti let se tak jeví konečné řešení jako to nejrozumnější z možných, byť nám jeho aktéři nemusí být opravdu, ale opravdu nikterak sympatičtí. Znamenalo nakonec jen ztrátu dvou let.

Po převratu tak přišel zákonitě rozvod, naštěstí po sametovém převratu byl i rozvod stejného rázu. Také nám naštěstí chybí ta balkánská krvelačnost. (Zatím je skoro tabu klást si otázku, zda při převratu neměl do toho sametu přijít i trochu šmirgl, na jeho „sametovost“ doplácíme v některých ohledech dodnes; pro rozluku národů to ale naštěstí neplatí, právě naopak.) Byť pro mnoho jednotlivých osudů byl onen konec společného státu, jakkoli nepovedeného, smutný až traumatický. V třiadevadesátém to vypadalo, že karty jsou rozdány jasně: Slovensko se pod bývalým svazáckým komunistou s trochu nejasnými vztahy k Moskvě ponoří do východní bažiny, kde bude vytvářet jakési variace na celkem tam akceptovaný socialismus. Bude zdárně chudnout a upadat a český turista si tam bude připadat jako Němec v Řecku. Zato Česko se pod světově respektovaným presidentem (který ale posléze dokazoval, že doma není nikdo prorokem), ale hlavně pod geniálním ekonomem (s dosti nejasnými vztahy k Moskvě, jak bylo čím dále zřetelnější) rychle stane kýženým středoevropským tygrem.

Tygřík však rychle vypelichal a počal býti spíše pro smích. Privatizace se – byť naštěstí jen v určité míře – stala prichvatizací. Vytvořila se specifická odrůda kapitalismu, z vlastenectví i ohledů na historická „špecifiká“ bychom ji třeba mohli zvát veksláckým kapitalismem. Jak se ukázalo, nejlepším privatizátorem nebyl pan profesor (sázející zjevně na onu známou metodu „na pár minut zhasnout“), ale Jan Vrba, bývalý komunistický ředitel a náměstek ministra… Jeho majstrštykem byl prodej mladoboleslavské Škodovky koncernu VW. Škodovka je dnes tahounem české ekonomiky a asi už jedinou velkou automobilkou v zemi (na rozdíl od montoven). Je příznačné, že na oslavu výročí nepozvali do Boleslavi jej, ale Václava Klause, který byl všema deseti proti. A který posléze zlikvidoval další slibně rozjednané privatizace. Vsadil na českou kartu a stal se tak svým způsobem hrobařem českého průmyslu. Nebyl ovšem sám, zdatně se tom přiživovala řada vládních politiků i stran. Zkusme si jen představit, že by tak jako Škodovka fungovaly i koncerny ČKD a plzeňská Škoda (oba původně daleko větší něž mladoboleslavská firma). A v obdobné pozici by byli i jejich menší kolegové, brněnský Zetor či kopřivnická Tatrovka (ty naštěstí přežily). Chybělo málo, jen trochu času.

V třiadevadesátém to však vypadalo jinak. Slováci ale asi disponují jakýmsi vitálním pudem sebezáchovy, jenž jim brání překročit určitou mez, za níž by už návrat byl v lepším případě obtížný. A tak se zbavili Mečiara a přes všechny trable s Ficem, který je sice ryzím populistou, ale zná své meze a překvapivě je i dodržuje, nenápadně staršího bratříčka předeběhli. Dostali se do eurozóny (což je v Česku další tabu) a nejenže na tom netratí, ale i bohapustě vydělávají. Řada investorů si už jen kvůli tomu vybere nikoli historické země, ale Slovensko. A i ten přechod na euro byl brilantně zvládnutý. Čechům nejspíš podobný instinkt chybí. Stávají se zapšklým národem, aniž k tomu mají podstatné důvody. Nejsou schopni vygenerovat aspoň trochu funkční politickou garnituru. V tom nejsou dnes zdaleka osamělí, těší se ale v této sféře tradici již od časů císaře pána. A tak nelze dnes vyloučit, že říjnové volby zafungují v jistém smyslu stejně, jako ty v šestačtyřicátém.

A tedy ve chvílích, kdy domnělou českou limuzínu předjíždí (či už předjel?) domnělý slovenský povoz, by možná stálo za to, zamyslet se nad vlastním státem, státností. Jeho vznik je vzdor vší povinné oslavnosti diskutabilní. Namísto experimentování se spojováním se Slovenskem, jež se posledních tisíc let vyvíjelo úplně jinde a jinak, nota bene navíc ještě s Podkarpatskou Rusí, by asi nějaká forma federace v rámci Předlitavska (ideálně i s Polskem), byla určitě rozumnějším řešením. I Masaryk po celou dobu války čekal na poselství od vídeňské vlády československému exilu, přičemž věci se mohly v takovém případě vyvíjet zcela jinak. Jak podle Wikipedie přiznal Josefu Redlichovi, poslednímu předlitavskému a pak i krátce v roce 1931 rakouskému ministru financí, jenž byl v roce 1917 uvažován jako premiér. (O možném příbuzenství s TGM raději nespekulujme.) První republika je sice dnes vydávána za vzor, korupcí byla promořena už i ona. (Viz depeše britských ambasadorů z třicátých let, jak o nich hovoří Klimek v Bojích o Hrad.)

Pavel Tigrid, jedna z našich nejvýznamnějších osobností minulého století, poznamenal v rozhlasové debatě před volbami 1992, že jsme se v posledních zhruba sedmdesáti letech třikrát pokoušeli vytvořit stát a pokaždé jsme neuspěli. Měl naprostou pravdu. Hlavně ale vlastní stát nepřirostl Čechům nikdy doopravdy k srdci. Již za první republiky bylo poslanectví či senátorství jednou z nejopovrhovanějších profesí. A i proto se stát tak snadno vnitřně bortí, jak se stalo po Mnichovu či po srpnu. A dnes? Evropská unie, vzniklá právě jako negace jazykového nacionalismu, je možná – přes všechny svá negativa, a že jich je – naší poslední šancí. Že ji – na rozdíl od Slováků – nejspíše nevyužijeme, je docela pravděpodobné.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama