Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Revolta pro všechny

Německý Bundestag schválil zákon, umožňující uzavřít plnohodnotné manželství homosexuálním párům. Bylo to překvapivé, bleskurychlé. Několik hlavních stran, sociální i svobodní demokraté a zelení, se z této záležitosti chystalo učinit klíčové téma zářijových parlamentních voleb. Asi se tedy jedná – či jednalo – o nejdůležitější problém, který před současným Německem stojí. Jako doprovod schůzky G20 v Hamburku se odehrály největší nepokoje, násilí a rabování v historii spolkové republiky. Které policie nebyla schopna zvládnout. Z pohledu německé politické scény zjevně podružná záležitost.

Zmíněný zákon, přezdívaný v Německu „manželství pro všechny“, byl dlouhá léta neprůchodný. Německo jako jeden z prvních států uzákonilo registrované partnerství, za což mu patří uznání. Nicméně postavit vztah dvou osob stejného pohlaví na roveň manželství narážel na setrvalý odpor konzervativních stran, tedy CDU a CSU. I za to jim, ale i celému Německu patřilo uznání. Jenže kdo jsou či spíše kde jsou němečtí konzervativci dnes? Angela Merkel, dcera luteránského pastora, který nenáviděl kapitalismus a obdivoval socialismus, a proto se na počátku padesátých let vystěhoval z Hamburku do tehdejší NDR, posunula CDU natolik do středu, že je téměř v zákrytu se sociálními demokraty. Něco podobného se – byť ne v té míře – děje i s bavorskými křesťanskými sociály. A o Alternativě pro Německo těžko soudit, stane-li se konzervativní partají, byť trochu radikální, nebo ryze populistickou, byť poněkud konzervativní. Poslední přesuny uvnitř naznačují spíše druhý scénář.

Sociální demokraté a zelení, dosti obtížně hledající náměty, se rozhodli z této věci učinit své hlavní předvolební téma. A dokonce se zavázat, že s tím, kdo nebude pro, neuzavřou koalici. Což mimochodem při současných preferencích SPD, zelených, FDP a Linke je trochu úsměvné. Jedině snad, kdyby se chtěli pokusit o jakousi „velkou LGBT koalici“… A protože průzkumy sdělují, že nějakých sedmdesát procent až tři čtvrtiny Němců jsou pro tento zákon, rychle se po „chameleonsku“ přizpůsobila i kancléřka a nechala zákon projít. Sama ostentativně hlasovala proti, což na věci nic nemění. Opozice ztratila téma, CDU/CSU zásady. Radši se ani neptejme, co je horší. To, co je ale nejvíce varujícím, je fakt, že i vrcholně spořádaná a politicky kultivovaná země, jakou je Německo, je schopna se v situaci, kdy přetrvává migrační krize (neřešená či neřešitelná?), Británie odchází z Unie, ta hledí nedůvěřivě na nového amerického presidenta, na východě rozpíná Rusko své spáry, muslimský teror se stává každodenní realitou, a tak dále a tak podobně, soustředit na řešení ryze okrajových záležitostí a ty fatální bohorovně přehlížet.

Hamburské setkání G20 se příliš nevymykalo podobným akcím v posledních letech, určité oživení přináší nevypočitatelný, ale i přesto nijak fatálně nevybočující president Trump. Hamburk však potvrdil trend, zjevný nějakých dvacet let a zvýrazňující se po poslední krizi, a sice posilování radikální levice, připravené použít pro likvidaci kapitalismu bezskrupulózního násilí. A jak už to tak bývá, to násilí dopadá především na ty chudší a méně úspěšné. Jsou více na ráně a nemohou se bránit. V tom ultralevičáci následují své komunistické předchůdce, pro něž byly také všechny prostředky vedoucí k destabilizaci systému, dobré. Co je ale stejně důležité, je to, že stávající systém si s nimi neví rady a není schopen (či ochoten?) je zkrotit. A tak snaživě nafukuje nebezpečí ze strany radikální pravice. Je bezradnost estabilishmentu dána tím, že levicoví liberálové, ovládající společenský mainstream, považují levé radikály za své trochu nevychované soudruhy (viz společné začátky v osmašedesátém), či netuší, co s nimi? Nebo se jim to v podstatě hodí? Na každý pád nevedla proměna druhého největšího německého města ve válečnou zónu k tomu, aby hlavní média a politické proudy počaly bít na poplach. Ti chudáci, kterým vypálili krám, živnost kterou budovali po desítiletí, nebo alespoň zničili auto, na něž si oni musí pracně šetřit, a které policie, již si platí ze svých daní, nebyla schopna ochránit, jsou zjevně pod jejich rozlišovací schopností.

A tak politici papouškují prázdná slova a plytké věty, které snad už nikdo ani neposlouchá. A tváří se u toho starostlivě. (Z pohledu politického marketingu je to druhé dnes asi důležitější…) A tak se hovoří o odškodnění, o  nepřijatelnosti násilných protestů, bla bla, bla bla. Jak ale odškodnit občany, kteří si díky neschopnosti či neochotě státu byli přinuceni prožít nejen terorizování ze strany zfanatizovaných skupinek, ale svým způsobem několikadenní peklo, o tom nikdo neuvažuje. A ono to asi ani nejde. A politické garnitury berou tuto jejich uzurpaci za jakési nutné zlo či oběti, které tito pro ně prostí občané musí prostě přežít či přinést. Arogance, ale i neschopnost moci v nejryzejší podobě. Není to žádná německá specialita. Vzpomeňme jen na londýnské nepokoje (zde nešlo o radikální levici, ale spíše původce z jiných kulturních okruhů), před kterými policie v podstatě utekla. Či kravály po francouzsku.

Hlavním problémem politiky dneška je, že se soustředí na řešení zástupných či podružných témat, těch zásadních se bojí jako čert kříže. Levicoví liberálové, ovládající dnes v podstatě politiku Západu, či přinejmenším jeho podstatné části, přinesli dvě témata: preference menšin ad absurdum (nikoliv jen jejich rovnoprávnost, proti níž těžko co namítat), a s tím související inflaci menšin, kdy je za menšinu označováno opravdu kdeco. (Viz svého času článek v Respektu o extrémně obézních.) A pak korektnismus, zavádějící nenápadnou, leč efektivní cenzuru do veškeré diskuse. Takový svět nepřipouští odvážné, svébytné politiky. Mimochodem posledním odvážným a sebevědomým britským premiérem byl Tony Blair, až do morku kostí nenáviděný současnými liberály. Ony nesmysly se ZHN v Iráku (a ne že by jimi Saddám nedisponoval, vždyť častoval yperitem iránské bojovníky i vlastní Kurdy) jsou jen zástěrkou. Jde o to, že Blair zosobňoval vše, proti čemu oni bojují a čeho se bojí. Reakcí na tyto postoje pak je dnes Donald Trump. Opravdu těžko si ho idealizovat, ale při pohledu na tu záplavu polopravd, nenávistných insinuací, setrvalého metání hnoje, které se na něj soustředí, se těžko člověk může ubránit určitým sympatiím.

Osobnost současné kancléřky a „vůdkyně Evropy z donucení“ je pro současnou scénu symptomatická. Pro pochopení stojí za to si přečíst její „DDR-biografii“ První život Angely M., knihu to (západo)německých žurnalistů Ralpha Georga Reutha a Günthera Lachmanna. Ta popisuje její život až do svým způsobem náhodného nástupu na ministerskou pozici a do vedení CDU. Tehdy chráněnka velkého kancléře Helmuta Kohla, který doopravdy usiloval o německé sjednocení a tedy i sjednocení CDU na celoněmecké bázi. (Posléze ho ve vhodnou chvíli podrazí.) Původně uvažovaný adept se díky profláknutí jeho spolupráce se STASI stal neudržitelným. Pravdou je, že otec kancléřky, ač jedna z vůdčích osobností německé obdoby quislingovské organizace Pacem in terris (či „pláčem in terris“, jak se říkávalo), nikdy nebyl obviněn ze spolupráce s nástupkyní gestapa, STASI. Na rozdíl prakticky od většiny lidí okolo něj, zaznívají zde v této souvislosti i velice známá jména.

Angela M. v té době byla pilnou svazačkou, s evangelíky nic společného neměla, posléze byla oslovena perestrojkou a s nadějí hleděla k Moskvě a Gorbymu. Ona sama je bytostnou oportunistkou dodnes. Jaderné elektrárny v Německu měly po nástupu konzervativců k moci pokračovat, po Fukušimě zavanul jiný vítr veřejného mínění a ona bleskově otočila o sto osmdesát stupňů. Nejprve se stavěla proti multikulturalismu a byla velice rezervovaná vůči islámu, najednou začal islám k Německu patřit. Původně chtěla údajně zablokovat migranty, po telefonátu s ministrem vnitra na téma, zda by se pak neobjevily nějaké nepěkné záběry v TV, otočila na obrtlíku. A nyní manželství pro všechny. Jaké piruety nás ještě čekají? A to rozhodně kancléřka patří v Evropě k tomu zdaleka lepšímu na politické scéně, většina představitelů budí dojem daleko horší. Neznámou je ovšem stále nový francouzský president, uvidíme v poměrně krátké době.

Společnosti jakoby chyběl pud sebezáchovy. Násilnickým partám, ať jsou jakéhokoli zrna, radši ustupuje a nechá je vyřádit. Z dvacátých let si snad ještě pamatujeme, že podobné agresivní skupinky, v té době to byli komunisté či nacisté, buď zarazíme rázně až drasticky hned nebo opanují scénu a pak se počty obětí a rozsah škod (oproti oné drsné variantě zásahu) mnohokrát znásobí. Proto byl třeba tehdy generál Franco ve Španělsku daleko lepším řešením (či menším zlem) než to, co by nastalo v případě jeho neúspěchu. To samé platí o pár desítek let později o generálu Pinochetovi. A také i snad ona obyčejná, nudná většina by si zasluhovala alespoň trochu ochrany i podpory. Evropa stále pokračuje v hledání cesty. Pokud to tedy již nevzdala…

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama