Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Scylla a Charybda, model 2017

Až do krize léta Páně 2008 jakoby vše běželo v pohodě. Všichni, politici i politikáři v první řadě, se zalykali sebeuspokojením. Odteď až navždy už bude dobře, lépe a radostněji. Po krizi se cosi zlomilo, vše prostupuje znechucení, vztah k oponentu se transformuje na nenávist. Společnostmi, přinejmenším těmi západními, se táhne jakýsi tektonický zlom, trhlina, přes kterou se již nemluví. Lidé se uzavírají do sociálních bublin, kde komunikují toliko se souvěrci. Nic cizího jim k sluchu nedolehne. Vše se znásobilo ještě novodobým stěhováním národů, jehož jsou pohyby zapříčiněné syrským a dalšími blízkovýchodními konflikty jen jednou součástí. A na srázech oné tektonické sociální trhliny se z obou stran šklebí ksichty, jedny odpudivější více než druhé. A kam tedy, a s kým?

Krize z roku 2008, kterou to zdánlivě začalo, byla v zásadě standardní krizí. Takovou, které kapitalismus provázejí od jeho vzniku, někdy od šestnáctého či sedmnáctého století. Tou první zaznamenanou byla holandská tulipánová. Se sazeničkami se posléze už jen spekulovalo, jejich ceny rostly nade všechny meze, hlavně ale úplně mimo realitu. Nikdo nepřemýšlel, všichni doufali, že to tak bude navždy. V čem byl třeba rozdíl od Velké deprese z devětadvacátého? I tehdy ceny akcií rostly absurdně, naprosto nekorespondovaly s reálnými hodnotami. Jediný rozdíl snad lze spatřit v tom, že těžiště kapitalismu se přestěhovalo přes oceán. A jediný vyvoditelný závěr je v tom, že lidstvo je prostě nepoučitelné.

Poslední velká krize vyplynula z toho, že se finanční kapitál vymkl jakékoli kontrole, zejména pak ze strany zdravého rozumu. Mladí, úspěšní a neuvěřitelně dobře placení mužové a ženy vymýšleli produkty, jimž sami ani zbla nerozuměli a prodávali je lidem, kteří jim rozuměli ještě méně. Splácali do jednoho balíčku dobré hypotéky, nesplatitelné dluhy i něco mezi tím a u toho všeho nechali asistovat i pojišťovny, aby to vzbudilo dojem, že vše je zajištěno. A tudíž vlastně bez rizika. Retailové banky, které byly od časů Glass-Segalova zákona striktně odděleny od svých investičních sestřiček a tiše jim záviděly, se koncem století postaraly o zrušení tohoto zákona z času New Dealu. To vše za časů Billa Clintona. Druhým důvodem bylo ryze ideologické přesvědčení, že každý má nárok na hypotéku a vlastní bydlení. To vedlo mj. k vzniku agentur Fannie Mae a Fredie Mac, které poskytovaly hypotéky těm, kterým by zdravý rozum velel nepůjčit ani šesták. I to má své kořeny v Clintonových časech. Moc-li jsme zchytrali od té první tulipánové krize?

Zdánlivě tedy vše jede v zavedených kolejích. Bohatí finančníci s inteligencí průměrného mopslíka vytvářejí pohádkové zisky ve virtuální ekonomice, jejich chudí, o nic však bystřejší spoluobčané si půjčují čím dál více na své prostinké nemovitosti, aniž se zatěžují úvahami nad poměrem dluhů a reálné hodnoty zástavy. O svých příjmech ani nemluvě. A pak to všechno prostě praskne. Stavba, kde nikdo nepomyslel na základy, jednoduše spadla svým uživatelům na hlavu. Vyvolalo to sekundární trable, podle zásady „vinnej nevinnej, berte je po řadě“. A tak i rozumně hospodařící státy, jako Španělsko či Irsko, těžce doplatily na realitní bublinu, postupně se ale uzdravují. Řecko, to je jiný případ. Podstatnou část své novodobé existence, tedy od konce dvacátých let devatenáctého století, tráví praktiky ve stavu státního bankrotu. Prostředky ždímá zvenčí a občas něco slíbí. Samozřejmě nesplní. Evropa tak představovala pro rozvojové Řecko hotový ráj. Teď sice narazilo, nicméně těžko lze předpokládat, že další vývoj bude jiný než ten již tolikráte s úspěchem (pro helénské barvy) absolvovaný.

Od krize tu však vyvstává něco, co se pochopitelně klubalo již nějakou dobu před ní. Společnost je nemocná. Byla už před krizí, jen to nebylo moc vidět. S trochou nadsázky by se dalo po marxisticku říci, že se estabilishment oddělil od mas. Říká se mu i elity, vzdělaná městská vrstva. Jenže i pojem vzdělání je v „permanentně se vzdělávající“ společnosti velice pofiderní pojem. Rozhodně neodpovídá tomu obsahu, který s tím byl spojován ještě před pár desítkami let. Tehdy se dalo skutečně hovořit o elitách. Dnes možná spíše o rádoby elitách. Které se ovšem za ně považují a zbytkem společnosti ve skrytu duše pohrdají. Maskují to starým osvědčeným bolševickým přesvědčením, že přece ony vědí nejlépe, co je pro lid dobré. Prostě stará dobrá avantgarda. Nic nového pod sluncem.

Ti, kdo s takovým jásotem vítali globalizaci, ale i multikulturalismus a podobné legrácky, se dnes tváří rozhořčeně nad hlavním rozporem, který globalizace vyvolala. Zatímco rozhodující ekonomické síly jsou nadnárodní, moc politická zůstává na státní úrovni. Logicky potom hraje druhé housle. Nelze se pak podivovat nad tím, že zatímco ztráty jsou socializovány, česky řečeno účty platí daňoví poplatníci, zisky pak privatizovány, tedy odplývají kamsi mimo dozor daňového poplatníka a jeho zákonných zástupců. To nemůže než vyvolávat těžké napětí, jehož vnějšími produkty jsou – zatím – různá ta Occupy Wall Street, hnutí typu Podemos a tak podobně. Současně se redislokují výrobní kapacity. To vede sice na jedné straně k příjemnému snižování cen, na straně druhé pak ovšem ve fatální propad kvality a v důsledku obou nesmyslnou nadvýrobu a tím i plundrování zdrojů. Leckdy neobnovitelných. A v původních zemích výroby to vyvolává věru nedobrou náladu. Optimista může doufat, že tento stav povede k míru na věčné časy a nikdy jinak (domnívali se tak i někteří významní myslitelé na počátku dvacátého století). Pesimista je však spíše přesvědčen, že důsledkem bude nepředstavitelná válka (jako v roce 1914).

A tak se najednou společnosti štěpí na dvě nesmiřitelné fronty, které si spolu nemají o čem povídat. Na jedné straně stávající rádoby elity, kam kromě většiny politických garnitur patří i akademická sféra, média a tak podobě (samozřejmě ani tyto skupiny nejsou a nemohou být homogenní). Zvykli si na svou dominanci, na to že vládnou společenskému diskursu. Asi nejpřesněji je lze označit za levicové liberály. Vzešli z revolučního roku osmašedesát. Typově jsou asi nejblíže bývalým komunistům resp. jejich intelektuální části. Včetně bolševiků salonních. Ti také byli přesvědčeni o své pravdě, ale i o své nadřazenosti. A že lidstvo je třeba ke štěstí i dokopat, když to jinak nejde. A stejně jako jejich předchůdci i oni systematicky ukusují svobod. Samozřejmě ve vyšším zájmu. A tak tu máme cenzuru internetu, omezování ozbrojování občanů, ale i zábrany ve veřejné či akademické diskusi. Zajímavě a překvapivě objektivně to naťukl Fareed Zakaria v komentáři Proč je polarizace tak hluboká (Respekt 25/2017). A nemůže chybět korektnismus, bránící vyjadřovat nepatřičné a snad si to i myslet.

Zajímavá je i ochota hrábnout hbitě po nedemokratickém prostředku, abychom zlikvidovali něco demokraticky prosazeného. Byť třeba ošklivého. A tak se hned po Trumpově volbě vyskytly úvahy, jak mu zabránit ve vstupu do Bílého domu (volitelé, impeachment…), po brexitu hned naskočily debaty o zvrácení výsledku poslanci či novém referendu. Ruští bolševici nebyli tak zdráhaví, a když prvé volby dopadly v jejich neprospěch, dumu obratem silou rozehnali a další volby prostě nepřipustili. Tady zatím mainstreamová média přetvářejí skutečnost k obrazu svému. Vzpomeňme na silvestrovskou noc v Kolíně, problémy v takovém Švédsku, třeba v Malmö, po posledním muslimském atentátu byla ostouzena CNN, že si aranžuje muslimské protiislamistické demonstranty, a tak dále a tak podobně.

A proti estabilishmentu, který se již ve svých seslích dokonale zahnízdil, pak stojí leccos, spíše taková všehochuť. Jsou to konzervativci, národovci, ultrakonzervativci, populisté v pravém slova smyslu, fašizující elementy, prostě celá škála. Na první pohled společnost dosti nesourodá, což ovšem nebrání levě liberálním médiím je zahrnovat po hlavičku extremismu či přinejmenším populismu. Rozdíly mezi nimi jsou ovšem podstatné, srovnávat třeba Geerta Wilderse s Marine Le Pen vyžaduje o hodně víc než zjednodušení. A tak jsou tu typy slušné i vysloveně odporné. Stejně je tomu ovšem i na protistraně.

V Americe inkasoval levě liberální estabilishment direkt při presidentských volbách. Proti až syntetické a totálně nedůvěryhodné Hillary (o ideálech se tu opravdu hovořit nedá) stál humpolácký Donald. Tomu ale bohužel stále ještě nedošlo, že je čas býti presidentem. V sousedním Rakousku to dopadlo těsně naopak, to je ale vcelku jedno. Byť samozřejmě snaha srovnávat Hofera s Trumpem či Van der Bellena s Clinton je úplně mimo. Po každém střetu (brexit, francouzské volby…), ať již dopadne tak či onak, spustí vítězná strana radostný ryk a poražená zuřivý řev. To nic nemění na tom, že společnosti jsou rozděleny na dvě části, zhruba stejně velké, a ty spolu nemluví ani se neslyší. Příště to ale klidně může dopadnout naopak, ale ani to není důležité. Každé vítězství je zde více méně vítězstvím Pyrrhovým.

Internet podobným trendům vysloveně napomáhá. Z dobrého služebníka se stává ohavným pánem. Dostupnost informací je nádhernou věcí. Jenže jejich nadbytek je nesrovnatelně horší jak jejich nedostatek. Chybí-li nám informace, pídíme se po nich. Topíme-li se však v nich, nejsme schopni je zpracovat a vyhodnotit, vybrat mezi nimi. To podstatné nám strašně snadno unikne. Navíc internet odnaučuje komunikaci. Proč s někým diskutovat, argumentovat, přesvědčovat? Jednodušší je napsat blog, tweet, komentář a s nikým nemluvit. Navíc anonymita, již umožňuje i vymyšlená identita, vybízí k odhození jakékoli slušnosti a dání průchodu spodním proudům. Stejně jako agresivní jízda na silnicích. A internet tak snadno umožní povídat si jen s těmi, s nimiž souzníme. To je náš vysněný svět a ten druhý v lepším případě nevidíme, v tom horším bychom jej nejradši vyvrátili ohněm a mečem. Virtuálním. Zatím.

Politická scéna poněkud upomíná na meziválečnou éru. Proti sobě stáli z jedné strany bolševici a radikální socialisté, z té druhé v tom lepším případě autoritativní pravice, v tom horším fašisté a v tom nejhorším nacisté. Normální demokraté se tísnili někde mezi, ubývalo jich a nakonec už nebyli vidět. Platí to jak o těch veřejně činných, tak i o jejich sympatizantech mezi lidem. Mimochodem, v anglosaském světě něco podobného tehdy neprobíhalo. Ale kam se má dnes podít občan, jenž si stejně oškliví levicově-liberálního multikulturalistu stejně jako zavilého národovce? Jak proplout mezi těmito Scyllami a Charybdami? A kam to vlastně plujeme?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama