Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Tekuté písky

V devadesátých letech převládl pocit, že nastávají klidné a vypočitatelné časy. Taková Belle Époque číslo dvě. Francis Fukuyama napsal svůj nesmysl dekády. Trochu jsme ale pozapomněli, jak ta první „krásná epocha“ skončila. V zákopech Velké války. Mimochodem, souběžně s ní skončila tamtéž i první éra globalizace. A i ta naše poklidná pohoda končí naprosto nevypočitatelnou dobou. Stejně jako na závěr belle époque si můžeme říci – tak jak si žijeme, jsme si nikdy nežili. A dodat, ani žít takhle už nikdy nebudeme.

Svět začíná připomínat minové pole. Tradičně nejtřaskavější oblastí je Blízký a Střední východ. Jediný stabilní, ve své podstatě klidný, přátelský bod zde představuje Izrael. Taková výspa Západu a demokracie, naprostá výjimka. A tak do něj Evropa vandruje, jak může. A ze svých rozpočtů financuje teroristy nebo alespoň hlasatele vražedné nenávisti. Samozřejmě nepřímo, prostřednictvím palestinské samosprávy. Země okolo jsou buď v naprostém rozkladu a občanské válce (Sýrie, Irák, Libye…), v lepším případě tímto ohrožené. Problém je nejlépe řešitelný vojenskou diktaturou jako v Egyptě, ta nám zas ale příliš nevoní. A taková malá kontrolní otázka: Zamysleli se ti, kteří tak bujaře vítali to, co z ideologicky předpojatých důvodů nazývali arabským jarem a vítali demokracii pod dozorem Alláhovým, nad těmi nesmysly, co hlásali? A v neposlední řadě i nad sebou samými? Totéž platí i o jejich přístupu k totálně nezvládnuté migrační vlně. Ono je ale snazší kritizovat Izrael za to, že je schopen se bránit a zůstat sebou samým. Navíc tato poněkud zpozdilá kritika hraje na strunu stále přežívajícího antisemitismu, přesněji řečeno antijudaismu.

Turecko se pod Erdoganovým vedením vrací k osvědčené osmanské praxi. Sám sultán připomíná spíše blázna, nicméně jeho voliči to milují. (Odbočíme-li, je tu jistá podobnost s několika středoevropskými vládci, toho pražského nevyjímaje.) Rozhodně už ale post-osmanské (či neoosmanské?) Turecko není spojencem Západu. A čím dříve si to tento uvědomí, tím pro něj lépe. Erdoganovy vyhrůžky staví na chronické evropské slabosti, která si není schopna uvědomit, že právě Turecko je tím slabším partnerem, rozumějícím síle. jak se ukázalo i při konfrontaci s Ruskem. Milionové turecké menšiny, především v Německu, doposud ne příliš problémové, se v brzkém dohlednu mohou stát problémem srovnatelným s arabskými menšinami ve Francii, Belgii či dalších západoevropských státech. Ne-li větším, neboť jim za zády a v nedaleké vzdálenosti stojí něco jako mocnost.

Velkým otazníkem jsou Spojené státy. Osm let Baracka Husseina Obamy představovalo osm let úpadku moci a vlivu této jedinečné velmoci. Jeho hysteričtí obdivovatelé, stejně nadšení jako nekritičtí, jej hned zpočátku, než stačil cokoli udělat, ověnčili Nobelovou cenou míru. A pak už šel kopanec za kopancem. Nadbíhání onomu arabskému jaru a arabskému světu vůbec (vzpomeňme na ono „a nezapomínejte, že mé druhé jméno je Hussein“ z otřásající se Káhiry). Obětování egyptského spojence a trvalá animozita vůči spojenci izraelskému, ta aspoň naštěstí brzděná Kongresem. Nadbíhání Rusku (onen legrační restart) a opomíjení Evropy. K níž ho – na rozdíl od všech ostatních skutečně amerických presidentů – věru nic nepoutá.  Nakonec, nenáviděn Araby, podražen Rusy, se rozpomněl na Evropu a dokonce i – s vrcholnou nevolí – na židovský stát. Dílo zkázy však již bylo dokonáno. Následné presidentské, ale i kongresové volby dopadly úplně jinak, než přemoudřelí liberálové očekávali. Amerika ale stojí na zdravých základech, nezapomněla bojovat a její systém skutečně brání fatálnímu zneužití moci. Krize coby nutné průvodce dějinami zdárně přežívá. Což ovšem nemusí platit o jejích mnohem po všech stránkách slabších spojencích.

Naopak z Evropy se stává spíše vykřičník. Stále velice bohatý kontinent, ale neuvěřitelně slabý. A jak napsal George Friedman ve své brilantní knize Ohrožená Evropa, nebezpečná kombinace je být bohatý a slabý. Jen tak na okraj, další přesná analogie se závěrečnou etapou říše Západořímské. Neduživý chudák nikoho moc nezajímá. Silný boháč, případně extrémně silný boháč jako Spojené státy, sice vzbouzí zakyslou nevoli i závist, na druhé straně budí ale dostatečný respekt. Ale Evropa? Na ni si může pomýšlet i takový zaostalý chudobinec jako je Rusko, ona příslovečná Horní Volta vyzbrojená raketami. Navíc kontinentem se šíří jako stepní požár nestabilita a nevypočitatelnost.

V jedné zemi za druhou posilují síly, které svět levicově liberálních médií zove populistickými či extrémistickými. Přitom mezi nimi jsou propastné rozdíly. Jenže estabilishment z nich udělal šmahem protisystémové skupiny. Nic nového pod sluncem, je třeba míti svého nepřítele. A na něj svalit, co se dá. Takový Geert Wilders a jeho Strana pro svobodu jsou lidé veskrze seriozní, byť kritičtí k Evropě. Zejména ale k muslimské menšině, která hrozí rozložit Nizozemí. A samozřejmě nejen je. Marine Le Pen a její Národní fronta je trochu jiná káva. Nikdo teď ani nedutá a všichni jen čekají, jak dopadne presidentská volba ve Francii. (Ta pravá legrace ovšem vypukne, až proti sobě budou v druhém kole stát ultralevičák Jean-Luc Mélanchon a Marine, byť to na to zatím nevypadá…) Otázkou ovšem je, zda by v případě svého vítězství Marine opravdu položila otázku vystoupení z Unie na stůl a hlavně zda by byla schopna případně takřečený frexit prosadit. A s nekorektní jedovatostí lze dodat, zda-li pak by eventuelní odchod chronicky „nemocného muže na La Manche“ – či v tomto případě dámy – byl opravdu ztrátou…

Samozřejmě nejslabší články Unie jsou jinde, ať se již jedná o Itálii nebo o většinu nově přišedších, Česko nevyjímaje. Tím úplně nejslabším je bezesporu Řecko (a potažmo Kypr), země, které se Evropě vymykají i civilizačně. Z pohledu evropské kompaktnosti je takový grexit spíše darem z nebe. Další odchody z Unie nás ale asi nečekají, brexit byl výjimkou. Vycházel z pozice Velké Británie, která se nikdy, po staletí ne-li již tisíciletí, součástí Evropy necítila a vstoupila spíše díky souhře okolností. Nicméně rozdělení Unie asi půjde cestou oné takzvaně vícerychlostní Evropy, kdy se velká část Unie dostane na okraj, aniž by si toho pořádně všimla. Fakticky se tak děje již nějakou dobu. S ohledem na české postoje nemůže nikoho překvapit, že se jednoho rána probudíme na nesprávné straně. Aniž bychom měli pak šanci s tím něco ještě udělati. Asi jako když usnete na nádraží a probudíte se moment po odjezdu vlaku. Shodou okolností toho posledního.

Tím hlavním evropským otazníkem není ovšem Francie, Řecko, Itálie či bývalé gubernie, ale rozhodující člen Unie. Ten určí směr, kam se evropské souručenství bude ubírat. I to, zda alespoň jádrový blok půjde společně či se rozeběhne jako hejno slepic. když do nich střelí. Ta země je na povrchu extrémně stabilní. Až nudná. Jenže. Sociálně-demokratický kandidát na kancléře, charismatický Martin Schulz, člověk, který zářijové volby opravdu může vyhrát, přichází s věru neotřelými postoji. Vůdce Spojených států, mimochodem země, na níž je Německo bytostně bezpečnostně závislé, neváhá označovat za nepřátele svobody. V reakci na požadavek, ve své podstatě minimalistický, aby všechny země NATO dávaly na obranu alespoň ta dvě procenta HDP, přišel s neotřelou myšlenkou, aby se do této kvóty započítávala i mezinárodní pomoc. A proč ne třeba i náklady na onen milion uprchlíků, který do země dorazil nedávno? A svým způsobem proč ne třeba náklady na zdravotnictví či větrné elektrárny? Schulz tak ve svém levičáckém populismu ohrožuje již dnes mezinárodní ukotvení Německa. A bez Německá nedává Evropská unie smysl. A dost možná ani Evropa. Káravé pohledy od liberálních médií zde ovšem nevidíme. Spíše naopak.

Die Linke, strana vzniklá na pohrobcích východoněmeckých komunistů a západoněmeckých ultralevičáků, si servítky nebere. Ve svém volebním manifestu prohlašuje požadavek vystoupení Německa z NATO a vytvoření vojenské aliance Německa s Ruskem. Německu se má zakázat jakékoli vojenské angažmá v cizině, ovšem po Rusku se nic takového nežádá. Jakoby ze záhrobí hovořila stará dobrá SED. A to se s Linke uvažuje stále, byť hypoteticky, jakožto se součástí možné koalice SPD, zelených a právě levých. Větší ránu válečným štváčům si snad nelze ani představit. Všimněme si ale, že na rozdíl od Alternativy pro Německo nejsou Linke na tapetě mainstreamových médií.

Konzervativci si dnes již uvědomují, jakým úletem bylo ono vítání, či spíše až lákání uprchlíků. Do země dorazil nějaký milion lidí, o nichž se toho většinou ví méně než málo, kteří, jak se ukazuje, hladu německého průmyslu po pracovních silách neodpomohou. Za stávajícího vstřícného sociálního systému představují a budou představovat zatím nevykalkulovanou zátěž. A to do země, pokud se hodně rychle nevzpamatuje, dorazí v rámci slučování rodin další miliony. Bývalá východoněmecká vědkyně zatím přečkávala všechny krize díky neuvěřitelné přizpůsobivosti. Pro přežívání v totalitním režimu, skutečném to nástupci třetí říše, jistě velice užitečná a praktická vlastnost. Ale pro vedení demokratické mocnosti? A tak se z praktické zastánkyně jaderné energie stala po fukušimském šoku přes noc její naprostou odmítačkou, islám nejprve do Německa nepatřil, pak už zase jo, s uprchlíky nejprve selfíčka a chvíli poté studená odtažitost… A co hlavně, křesťanští demokraté se pod jejím vedením prakticky postavili do zákrytu s těmi sociálními (ti se zase pohybovali naopak). Z čeho tedy má volič vybírat?

Naději již dlouho neskýtá Evropa. V časech obamovského úpadku to nebyla ani Amerika. Nástup Trumpovy administrativy byl doprovázen hysterickým jekotem mainstreamových médií, ale i do jisté míry politiků. Ti na Trumpovi nenechali ani nit suchou, jejich nenávistnost se však nakonec stala spíše kontraproduktivní. Uvidíme, zda atak na „plynaře“ Asada a tlak na Severní Koreu, ochota k razantnímu a samostatnému postupu, je blýskání na lepší časy či jen ojedinělými záblesky. Jistá naděje tu je. Možná pak pod tekutými písky došlápneme na pevné dno.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama