Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Vítězství u Lipan

  1. května 1434, tedy před pěti sty třiaosmdesáti lety, proběhla bitva, sužující dodnes národní povědomí. U Lipan, z dnešního pohledu kousek od Prahy, porazila vojska koalice katolíků a utrakvistů, tedy husitů, také přezdívaná panská jednota, jednotky radikálních husitů, sirotků a táboritů. Tím skončilo patnáct let husitských válek, přesněji řečeno občanská válka. Zdevastovaná země se počala vracet k normálnímu životu. A co se to u Lipan stalo, bylo to vítězství nebo porážka?

Většina národa sála s ne sice mateřským, ale spíše školním mlékem nedvojznačný postoj: Byla to porážka, konec české slávy. Toto klišé zavedl kdysi Palacký a po něm rozvinul Masaryk. Posléze se to otisklo do učebnic a další mýtus se vhřezl do kolektivního povědomí. Jenže Palacký a Masaryk toto dogma nezavedli v dresu historiků, ale politiků. Na tuto drobnost se také jaksi pozapomnělo. Jejich cílem bylo vytvořit moderní (na tu dobu) národ. A národy se v devatenáctém století instalovaly nejlépe na základě slavné minulosti. Jako vrchol českých dějin tak vzali husitství.  Národní a posléze i státní ideologie se měla opírat právě o ně. Nápad to nebyl ovšem nejšťastnější.

Husitství bylo to, co nás od Evropy, přesněji od Západu, spíše oddělovalo. Oddělovalo nás mimochodem i od Slováků. A tak se Masarykovi mimoděk podařilo vložit do základů společného státu minu. Nebyla ostatně jediná. A současně podtrhnout věčné české dilema – patříme na Východ nebo na Západ? Naše vydělování se ze Západu, na jehož východním okraji jsme stáli někdy od desátého století, začalo pověstným Dekretem kutnohorským. O němž jsme se též učívali jako o něčem nesmírně pozitivním. Karel IV. zakládal universitu jakožto v té době mezinárodní instituci, jejíž význam bude celoevropský, což tehdy znamenalo celosvětový. Proto moudře rozdělil hlasy tak, že jeden měli Češi, jeden Bavorové, jeden Sasi a jeden Poláci. „Národy“ na středověkých universitách byly spolky sdružující mistry a studenty podle země jejich původu.

Václav IV., panovník zbavený roku 1400 římské koruny pro neschopnost – mělo jít o krále „nepotřebného a nečinného i nedbalého“ – z ryze mocenských důvodů tento poměr svévolně změnil tak, že „Češi“ (zahrnující i německy mluvící profesory a studenty z Čech a Moravy, ale i Uher a Sedmihradska) získali hlasy tři a tím rozhodující slovo. Tvůrci dekretu z ledna 1409 byli zejména Jan Hus, Jeroným Pražský a Jan z Jesenice. Výsledky byly ovšem pro Karlovu universitu katastrofální. Opustilo ji na osm set profesorů a studentů, kteří odešli na university ve Vídni, Krakově, Heidelbergu, Kolíně nad Rýnem, Erfurtu, založili i novou universitu v Lipsku. Jak popisuje třeba Wikipedie. Solidárně odešla i řada právníků, přestože jich se dekret netýkal. Počeštění pražské university vedlo k okamžitému úbytku členů akademické obce o osmdesát procent. Škola byla ostentativně i nadále bojkotována pedagogy i studenty z ciziny. Její kvalita fatálně utrpěla, ze světového učení se stalo regionální a tím v podstatě zůstalo dodnes, dodejme. A právě zde je dost možná třeba hledat onen tektonický zlom, jenž nás oddělil od pevniny Západu. Ovšemže zlom ne tak hluboký, aby se nedal případně překonat.

Nešťastné působení Václava IV., psychopata, alkoholika, hlavně ale člověka slabého, jemuž bylo vládnutí svým způsobem vnuceno a o které moc nestál, pokračovalo dále, ještě dlouhých deset let. Slabá pozice navenek i dovnitř vytvářela živnou půdu pro příští rozvrat. Vedle toho sílila pozice mladšího Zikmunda, lišky zrzavé, jak mu přezdívali. Ve své době asi nejschopnější vladař široko daleko. Už jen udržet si trůn v Uhrách a navíc tam i fyzicky přežít vyžadovalo nemalou obratnost. Jeho politika bavila a šla mu, stejně jako kdysi jeho otci. Lze jen zalitovat, že se Karel IV., nerozhodl opačně. Zikmunda instalovat na český trůn a prvorozence poslat rozvracet Uhry. Poctivé je ale též připustit, že oba byli vystaveni zkouškám doby, jež by si jejich velký otec asi ani nedovedl představit.

Důležité je ovšem i oddělit Husa a husitství. Reformu církve (již by asi až bigotní katolík Hus nazýval očistou, reformace jako taková mu sotva kdy mohla přijít na mysl) a ono „revoluční hnutí“, jak bylo husitství o nějakých čtyři či pět set let později nazýváno. Existuje dokonce i vtip, založený na tom, jak Hus žaluje husity pro zneužití značky. Zpočátku sice mělo hnutí náboženský základ, ten se postupně ale stával formálním a zůstávalo násilí a netolerance. Navíc válku, jakoukoli, je třeba z něčeho financovat. A proto přišlo ke slovu rabování, spojené s neuvěřitelnou devastací. A když už doma nebylo z čeho, došlo na spanilé jízdy. Které se u nás považují dodnes stále za jakýsi export revoluce, všude jinde, Polsko či Slovensko nevyjímaje, je mají za ryze loupeživé výjezdy. Když si tak Masaryk pobrukoval s oblibou „Kdož sú boží bojovníci“, moc tím Slováky neoslovil. Horší bylo, že to vůbec netušil.

Po patnácti letech válčení tak doba dospěla až k Lipanům. Již léta bylo všem alespoň trochu myslícím – lhostejno jaké konfese – jasno, že takto to opravdu nejde dál. Země vykrvácela. Probíhala jednání, domácí i s vyslanci basilejského koncilu i Zikmunda, jenž mezitím, v roce 1433, avansoval na kýženou hodnost římského císaře. I kališnická strana se rozdělovala. Ti umírnění se nakonec v zájmu země spojili s katolíky a u Lipan vyřešili problém husitských radikálů. Sice dosti drasticky, o to však efektivněji. Táborité i sirotci byli holt z velké části tvořeni lidmi, kteří již neznali než válčení, zabíjení, rabování. Víme, jak náročné jsou dnes resocializační programy pro podobné typy. A jak málo úspěšné. Lipanští vítězové oddělili sedláky, které poslali bez dalšího domů a bojovníky. Ty poslali do stodol s tím, že potřebují zkušené válečníky a že s nimi uzavřou kontrakt. Pak stodoly zavřeli a zapálili.

Bezesporu mimořádně krutý postup, z pohledu budoucnosti země ale nesmírně účinný. A vcelku zapadl mezi zvěrstva, jichž se tenkrát všichni, včetně husitů, bez okolků dopouštěli. Tady lze zmínit upalování, tehdy jakousi „módní“ záležitost, na niž doplatili i – krom mnoha dalších – rádoby „předchůdci dnešních nudistů“, adamité. I ti se počítali k husitům, upaloval je ovšem Jan Žižka. Za zmínku určitě stojí i vyrabování zbraslavského kláštera. Jak píše Josef Pekař, „Táboři se vlámali i do hrobky královské, a vyňavše tělo krále Václava IV. z rakve, tropili s ním žerty ohavné, aby pozdě na noc, opilí vínem klášterním, s trofejemi rozbitých obrazů a mnišských kápí vraceli se do Prahy.“

Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století přišlo národní obrození. I to má své typicky česká „špecifiká“.  Jeho úspěch by byl asi nemyslitelný bez počáteční účasti české šlechty, ale i kněží. V té době pochopitelně v naprosté převaze katolických. Ti i oni pak byli jaksi vytěsněni a obrození se počalo podávat jako ryze lidové, chudobné. Pohled na lipanskou bitvu pak určil Palacký. A přiměřeně době – chceme-li to vyjádřiti jemně – vizuálně ztvárnil Marold. I toho pro tyto chvíle vždy nezbytného zrádce jsme si opatřili – zde to padlo na Čapka ze Sán. A připojil se Masaryk i další a bylo vymalováno. Pro jistotu ještě z husitů udělali demokraty a z jejich odpůrců panské autoritáře. (Pro úplnost dodejme, že na vítězné straně u Lipan bojoval třeba i mladý Jiří z Poděbrad.) Toto pitoreskní nazírání na středověk optikou moderní doby – včetně dělení na levici a pravici – pak s chutí převzali komunisté. Ti se ovšem nikdy s historickou realitou a jejími detaily nijak nepárali.

Ne všichni Češi se k tomuto unisono rádoby vlasteneckému chóru připojili. Pořad Jak to bylo doopravdy Ivany Denčevové na ČRo Plus, který se vrací ke zlomovým momentům naší historie a neváhá bourat mýty, je-li třeba, se tomuto tématu věnoval dvaadvacátého května s historičkou Evou Doležalovou. Nemohla nezaznít připomínka našeho asi největšího historika, Josefa Pekaře. Jeho úvodník v Národní politice 27.5.1934, tedy k pětistému výročí bitvy, říká: „Lipany jsou poslední významnou a všem dobrým Čechům vítanou stanicí konce. Učinily přítrž zkáze, jež kvetoucí a slavné království přivedlo na pokraj zhouby – všechny křížové výpravy Zikmundovy způsobily zajisté jen malý díl škod a ztrát, jež nahromadilo neštěstí patnáctileté nelítostné války domácí…“

Profesor Pekař neváhal označit Lipany za „šťastný den našich dějin“. Jistě, Lipany byla i tragédie. Tisíce mrtvých, na obou stranách. Bratrovražedný boj, to bezesporu. Co ale bývají občanské války? A Lipany bylo finále patnáctileté občanské války. To, že se z toho dělal boj demokratů se zpátečníky (a zde TGM rozhodně bez viny není), je směšné, ovšemže chytlavé. To, že z toho vyčarovávali nejedlovští bolševici jakýs boj Čechů s Němci, to už je úplný a naprostý blábol. I ten se ale líbil a docela i zažil. Lipany předznamenaly posléze i nástup císaře Zikmunda na český trůn, bohužel už jen na velice krátké období. A samozřejmě basilejská kompaktáta. A pokud bychom na něco chtěli býti hrdi, pak je to následné téměř dvousetleté soužití dvou konfesních komunit, protestantské a katolické. V podstatě a v zásadě poklidné, byť jistě ne bez incidentů. I na to se trošičku zapomíná.

I bez husitské berličky byly české dějiny v devatenáctém století neuvěřitelná success-story. Z pozapomenutého venkovského lidu se stává moderní národ s vlastní universitou, vědou, průmyslem, podnikateli i střední třídou se vším, co k tomu patří. Neobyčejně se rozvinul spolkový život, tedy to, čemu se dnes říká – nezřídka pohrdlivě – občanská společnost. Jen té státotvornosti se jaksi nedostalo. Česká politika byl vždy spíše „opičí cirkus“, abychom použili krásný germanismus „Affentheater“. A i to nám jaksi zůstalo dodnes.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama