Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Vzpoura žen či válka kampaní?

Jedním ze „žhavých“ témat levicových médií se stala kampaň #MeToo, pojednávající o sexuálním obtěžování či přímo násilí. Ani časopis Respekt nezůstal stranou a v pětačtyřicátém čísle zveřejnil článek Silvie Lauder Vzpoura žen. Tato kampaň je ale jen jednou z mnoha, jimiž levicoví liberálové a jim podobní bojují za lepší příští. Ona kampaňovitost navozuje velice neblahé historické reminiscence, to ale jejím protagonistům ani za mák nevadí. Se zanícením pravověrných vedou svou svatou válku a nikdo neví, proti komu se obrátí příště.

V úvodu příslušného vydání Respektu se mezi jinými k tématu vyjádřil i Roman Joch. A vyjádřil se, jako obvykle, mimořádně přesně. Kampaň #MeToo začala určitě s dobrým úmyslem, upozornit na obtěžování resp. násilí a bojovat proti němu. Jenže v rukách levičáckých liberálů se věci přetváří k jejich obrazu. A tak se z toho, dodejme, stala nenávistná, hysterická kampaň. Neboť jinak už to (nejen) naši levicoví liberálové prostě neumí.

Útok je v tomto případě zaměřen na mužskou populaci jako takovou. I to je v kontextu úsilí levých liberálů logické, vždyť oni usilují o smazání rozdílů mezi pohlavími. Jakýsi korektnistický unisex. Usilují o to stejně zavile, jako kdysi komunisté o spojení proletářů všech zemí. Vykládat těm lidem o tom, že kdyby Hospodin prahl nás míti všechny stejné či stejného typu, mohl si ušetřit spoustu práce v rámci operace stvoření, to opravdu smysl nemá. Ti dobří lidé by ani zbla netušili, o čem je řeč. Jejich – s dovolením poněkud zvrácená – ideologie v podstatě vychází z marxismu. Tedy z té perverzní ideologie (filosofie je tu poněkud nepatřičný pojem), z níž vykvetl komunismus a poněkud nechtěně i nacismus. Dnes vlajku těchto zhoubných ideologií převzali levicoví liberálové.

Je svým způsobem úsměvné, že skutečný rozjezd kampani #MeToo připravila až aféra hollywoodského producenta Weinsteina. Již po desítky let je veřejným tajemstvím, že kvalifikačním předpokladem hvězdiček nejen stříbrného plátna (a nejen toho hollywoodského) bývá jejich ochota vyhovět požadavkům rozhodujících hráčů oboru. Říkat tomu prostituce je možná poněkud silné, v podstatě to ale nese určující rysy této branže. A nyní se všichni tváří, jako kdyby bylo v klášteře zjištěno záchodové prkénko nahoře. A z děvčat avansujících do umělecké sféry jsou hned oběti systému (v němž se tak zdatně a v zásadě spokojeně pohybovala).

Výsledkem byl ale skutečný masakr na veřejné scéně, kdy se vytahují x-let stará provinění či „provinění“, veřejně jsou demonstrovány omluvy a podobně. Nějaké promlčení tu nemá místa. Podobnost se „sebekritikami“ v éře vrcholného stalinismu je ovšem povýtce náhodná. Vrcholem pak byla rezignace jistého kašpárka, usadivšího se na postu britského ministra vojenství. Rezignovat za sáhnutí na kolínko někdy před osmnácti lety (!), to už je věru akt sebemrskačství. Než naši leví liberálové tleskají jako o život.

Kampaň #MeToo krásně ilustruje ve zmíněném článku fotografie jakési Tarany Burke spolu s kýmsi dalším. Ta radost být součástí masy, hnutí. Skoro jako kdysi na prvomájovém průvodu. Jen se podívejme na ty tváře z dobových fotografií. Samozřejmě ale musíme mít nepřítele, proti němuž se semkneme. Židé, buržujové, dnes muži. Zítra to zas může být někdo úplně jiný, lhostejno kdo, důležitá je právě ona existence nepřítele. A jeho pokoření. Alespoň symbolické. Ne vždy ale zůstane jen při symbolech. Lágry z dob bolševismu a nacismu jsou varujícím mementem. A nikdo z tehdejších nadšeneckých intelektuálů by nepřipustil a asi ani si nepřipustil, že dláždí – byť s nejlepšími úmysly – cesty do těchto koncentráků.

Vedle článku v Respektu stojí za zaznamenání debata v pořadu Pro a proti ČRo Plus z 13. listopadu. Účastnili se jí aktivistka a publicistka deníku Referendum Gaby Khazalová a opět neúnavný bojovník za konzervativní hodnoty, ředitel Občanského institutu Roman Joch. K Harvey Weinsteinovi přičinil Roman Joch zajímavou poznámku. Byla zde (a asi i stále je) komunita lidí, kteří si leccos tolerovali, pokud ovšem zastávali ty správné názory. Jakáže byla jeho první reakce při odhalení? Budu bojovat proti sdružení vlastníků zbraní, jinak řečeno budu od nynějška aktivně zastávat ty správné levicově liberální postoje. Určitě by i pomohlo, kdyby dal peníze hnutí na podporu potratů. Jinak řečeno, pokud někdo zastává – z pohledu Hollywoodu – ty správné názory, tak se mu leccos promine.

Gaby Khazalová v Referendu napsala: Sexuální obtěžování se u nás začalo zlehčovat dřív, než z něj byl vůbec někdo nařčen. A dále pravila – místo abychom naříkali nad lynčem Kevina Spaceyho v USA, mělo by nás znepokojovat, proč žádný takový lynč neprobíhá tady. Vyspělost zemí tedy dokládají mediální lynče? Chtělo by se zeptat. Podle ní zde je obrovské množství případů sexuálního obtěžování a my vidíme pouze špičku ledovce. Podle Jocha by se ovšem nemělo dávat do jednoho pytle sexuální násilí, což je zločin a obtěžování, což je neslušnost. Roman Joch také ale zmínil hororový případ z jižních Čech, kde jistá učitelka po rozhovoru s žákyní nabyla dojmu, že jí její otec sexuálně obtěžoval. Nahlásila to sociálce, dítě bylo dočasně odebráno z rodiny. Její matka podobnou možnost jednoznačně popírala, popíral to i otec. Měl však na sobě nálepku násilníka, sexuálního predátora, jak se dnes říká. Neunesl to, oběsil se. Závěr pak byl, že obvinění bylo naprosto nepodložené. Dítě ovšem zůstalo bez otce. Toto je mnohem horší, než když podřízená nereaguje adekvátně, tedy fackou, na nevhodné chování nadřízeného. Daleko lepší než tyto nárazníkové kampaně je postupné zlepšování obecného povědomí a celkové situace. Jenže, dodejme, cesta levých liberálů jsou právě ony kampaně, hysterie, lynč.

Jako vždy se při podobných kampaních ukazuje jen část pravdy. Jen pohled z určitého, pečlivě vybraného úhlu. Vezměme třeba z trochu jiného soudku kampaň Black Lives Matter. Protagonisté této kampaně dští oheň a síru na každého bělocha (většinou policistu), který usmrtí černocha. Nezřídka za okolností, kdy je těžko říci, zda se opravdu nejednalo o oprávněný zákrok. Samozřejmě jsou případy do očí bijící nespravedlnosti. Nicméně jedná se o jednotlivé případy. Ovšem to, že se černí mezi sebou zabíjejí jako na běžícím páse, to  už nikdo cudně nezmíní. S výjimkou takových výjimek, jako je kupříkladu Tuvia Tenenbom v knize Všechny jejich lži. To, že by mohl někdo doplnit ono heslo větou „White lives matter too“, to už nikoho nenapadne ani v nejdivočejších snech. Běloši, tedy většina, mají právo tak leda se smažit v pekle. Tady na zemi pak jako cíl aktivistických kampaní.

Možná nechtěným důsledkem snah levých liberálů je i to, že politickou scénu – až na výjimky – opanovala kategorie méněcenných. Krásně to lze demonstrovat na onom katalánském puči. Nejprve lokální parlament vyhlásí referendum, jež postrádá základní atributy legitimnosti. Odporuje ústavě, postrádá jakýkoli požadavek na minimální účast. Hlavně ale celá akce nevykazuje žádného zajištění, pokud se dalších kroků týká. I v případě onoho hypotetického úspěchu tohoto quasireferenda nekontrolují iredentisté nic, co je k správě státu potřebné (policii, daně, zahraniční vztahy…). Poté, když španělský stát zareagoval naprosto adekvátně (reakce mohla býti i podstatně tvrdší), počali zmatkovat, čímž jen dokázali svou nepřipravenost a neschopnost. A po vyhlášení nezávislosti utekl katalánský expremiér s partou kolegů do Belgie, připraven žádat o azyl. Ochota nezodpovědně vyhlašovat cokoli, bez ohledu na platná pravidla a neochota nést osobně jakékoli následky (česky řečeno být připraven také něco obětovat) v té nejkrystaličtější podobě.

A tak levicoví liberálové dál tvoří ve svazáckém zápalu další agitky. Stejně jako jejich předchůdci v meziválečném období, tehdy při obhajobě Sovětského svazu, sovětských komunistů, Lenina, Stalina. Lhostejno, jakých masových vražd a dalších zvěrstev se tito dopouštěli. Vzpomeňme jen, s jakou se potázal André Gide, když poctivě sepsal své poznatky z cesty po SSSR. A to byl člověk, chovající sympatie k nově vznikající zemi sovětů. jenže nebyl ochoten lhát (na rozdíl od většiny podobně orientovaných). Jeho texty stojí dodnes za přečtení. Francouzský intelektuální svět jej exkomunikoval. V Česku po něm alespoň komunista S.K.Neuman plil jedovatou slinou.

A tak leví liberálové dnes – stejně jako tehdy – zatloukají hřebíčky do rakve západní civilizace. Rozkládají ji zevnitř. Se stejným zápalem i se stejnou slepotou jako tehdy. S výsledky jejich práce se potkáváme každodenně. Patří k nim i soudce lynč. Zatím jen mediální. Na koho zacílí příští kampaň?

Blog vznikl na základě komentáře k výše uvedenému článku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama