Reklama
 
Blog | Josef Ježek

100 let ústavy

Před sto lety přijalo Československo ústavu, platila až do roku 1948 (pochopitelně s výjimkou válečného období). V devátém čísle uveřejnil Respekt článek Andrei Procházkové Stejná práva pro všechny. Vyzníval oslavně, jak se sluší a patří na tak kulaté jubileum. Tak úplně jednoduché to s tou ústavou ale nebylo. Jistě patřila k nejmodernějším v Evropě, ale… Kromě moderního pojetí občanských práv včetně volebního práva pro ženy (to se ale v té době již stávalo v Evropě i Americe pomalu standardem, jen Francie je zavedla až v roce 1945 a Švýcarsko ještě mnohem později) však obsahovala i určité „nášlapné miny“, které stály posléze i u konce první republiky.

Jedná se především o preambuli ústavy „My, národ československý…“. Ač se československá ústava inspirovala právě u své starší sestřičky americké, zde již na začátku hovoří sveřepě o národu. Nikoli o lidu. A třeba říci, neměla na mysli národ politický, leč etnický. A co víc, neexistující. Nic jako národ československý ve skutečnosti nikdy neexistovalo. Tento „národ“ se zrodil v poblouzněných hlavách století devatenáctého (a třeba v té Benešově vydržel až do jeho smrti…). Byla ale pociťována potřeba vyfabrikovat ve státě, kde Češi netvořili ani polovinu obyvatelstva a Slováků bylo podstatně méně než Němců, většinový, státotvorný národ. Na pocity Slováků v tomto momentě též nikdo nebral ohledy a tak se z onoho vymyšleného národa stal nakonec i jeden z hřebíků do rakve společného státu. Vyjádříme-li to trochu drsně, stála u kolébky nového státu lež. Z toho nikdy nic dobrého vzejít nemůže.

Další vadou nové ústavy bylo striktně centralizované pojetí státu. Velice rychle se zapomnělo na pittsburské sliby slovenské autonomie, slovenského sněmu. Stejné to bylo s Podkarpatskou Rusí, kde se Československo zavázalo k poskytnutí autonomie už např. v trianonské smlouvě. Podobné to je i s německými oblastmi (a v menší míře i maďarskými a polskými). Vždyť na pochybovačnou otázku, jež se vynořila ve Versailles, a sice jak budou v takto národnostně pestrém státě zajištěna menšinová práva, zněla hrdá odpověď (Benešova): Kantonálním uspořádáním na švýcarský způsob. To by šlo s přihlédnutím ke skutečným záměrům budovatelů státu kvalifikovat i jako pokus o podvod. Namísto toho instaloval nový stát tuhý centralistický režim s omezenou samosprávou, kdy mezi parlamentem a obecní správou nebylo vlastně nic. Jen státní správa. Z tohoto pohledu bylo ovšem staré Rakousko zemí demokratičtější… Zde se naopak vytvořila země moravskoslezská (poněvadž v samotném Slezsku by byla majorita německá), která jinak existovala toliko mezi časy Josefa II. a rokem 1848. Stvrdilo to prvé naše dvojměstí, Frýdek-Místek. Třeba dodat, že ještě dosti dlouho po jeho sjednocení náležel moravský Místek do arcidiecéze olomoucké, zatímco slezský Frýdek do té krakovské. Budeme-li notně jedovatí, můžeme tedy dodat, že druhou sudičkou byl novému státu podvod.

Hrobařem Československa byla – krom mezinárodní situace, hlavně pak vývoje v Německu, což se z Prahy ovlivnit nedalo – zahraniční politika. Dítko Benešovo, s ústavou nesouvisející. Ta se postarala o to, že jsme mezi svými sousedy nejen neměli přátele (snad vyjma Rumunska), ale naladění sousedních států vůči nám bylo dlouhodobě chladné až nepřátelské. A pak to byla vnitřní politika národnostní, jež ovšem s ústavou souvisela. Národnostní statut, vytvářený v roce 1937, stejně jako slovenská resp. podkarpatsko-ruská autonomie z doby pomnichovské, ty už prostě přišly s křížkem po funuse. (Podkarpatská Rus sice autonomii formálně měla, naplnila se ale až po Mnichovu…)

Petr Pithart tvrdí, že národnostní otázku bylo možno řešit nejpozději v druhé polovině dvacátých let, za vlády tzv. panské koalice (tedy pravice), kdy se do vlády zapojily i německé aktivistické strany. V zásadě s ním lze souhlasit, byť i toto časování reprezentuje ten nejzazší termín. Již po deseti létech života státu vybublávají na povrch otevřeně česko-slovenské (či spíše slovensko-české) rozpory, které budou provázet společný stát až do jeho hrobu. Vzniklo tak ve své podstatě malé Rakousko, se všemi vnitřními rozpory Rakouska původního, leč s daleko menší ochotou a schopností je řešit. Nutno dodat, že celý křehký konstrukt byl navíc čas od času nešťastně nakopáván, a to nezřídka i z české strany. Výjimku si nezaslouží ani Masaryk. Hloupé a naprosto nevěcné poznámky o „německých kolonistech“, ale i zbytečně konfrontační přístup ke katolíkům (jichž byla v národech československých jasná většina) i Vatikánu – viz třeba svatováclavské milénium – to vše nadělalo škody, jež se zúročily v nejméně vhodné chvíli.

A ostatně ani s těmi právy občanskými to nebylo tak slavné, jak by se z litery souditi dalo. Cenzura byla zavedena opětovně krátce po vzniku státu a doprovázela jej fakticky až do převratu v devětaosmdesátém, tedy téměř až do jeho skonu. Vzorovou demokracií jsme také nikdy nebyli, spíše partajokracií. Souviselo to s vázanými mandáty, leckdy to i ústavu fakticky porušovalo (předpřipravené rezignace poslanců). Na tvorbě prvorepublikové ústavy se nepodílely národnostní menšiny. Jež ovšem představovaly téměř dvě pětiny populace státu. Parlamentní volby následovaly až po jejím schválení, tedy obecně později, než v okolních zemích. To je nezanedbatelný demokratický deficit, není-liž pravda? Přesto byla první republika státem svobodným, a to věru není málo.

Specifické jsou postavení a role presidenta u nás. Ty zachází nezřídka až daleko za rámec ústavy, a to již od časů Masarykových. Někdy by bylo možno hovořit i o protiústavnosti.  K presidentským pravomocem by se zasloužilo poznamenat, že obecně vyžadovaly konsignace vládou, tedy premiérem případně pověřeným ministrem. Skutečný vliv presidentů tak nevyplýval z ústavy, ale jednak ze síly osobnosti prvního presidenta, také však i z „císařského odéru“, jenž na této funkci ulpěl. A který třeba Masaryk cíleně pěstoval. Například jízdou na koni, té se počal věnovat až jako president, tedy sedmdesátník. A který si český národ poté, co mu sebrali adorovaného císaře, radostně a hbitě osvojil. A koří se iniciativně před každým presidentem, byť by to byl notorik, syfilitik a masový vrah v jedné osobě. Anebo aspoň alkoholik a psychopat. Trochu monarchické republikánství, že?

První z našich ústav byla jistě kvalitní, stejně jak ta poslední, česká. Přečíst si ji lze třeba na https://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html. Ovšem krom oné preambule, tu najdeme např. na Wikipedii. A za konec státu ústava dozajista nemohla. O ten se postaraly okolnosti vnější, leč i praktická politika domácí. Kvalitní politickou reprezentaci ani státotvorný národ žádná byť sebelepší ústava nezajistí. A ještě k té proklamované modernosti ústavy – musí být opravdu konstituce moderní? Americkou ústavu bychom jako moderní určitě neoznačovali, zrodila se roku 1787. Je to asi nejstarší psaná ústava na světě (má pravda ještě 27 dodatků). A ač nejstarší, bezesporu je tou dodnes nejlépe fungující. Vydržela přes 230 let. My máme po sto letech už čtvrtou.

 

Blog je založen na komentáři k uvedenému článku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama