Reklama
 
Blog | Josef Ježek

101. narozeniny – slavit či radši neslavit?

Tak máme za sebou další osmadvacátý říjen. Dnes již tradiční opičárnu na Hradě pomiňme. Snad byla již poslední. A kdyby ne – už jsme si tak nějak zvykli. Krom prodlouženého weekendu se nic moc nedělo. Češi to příliš neprožívali. Slováci – až na pár výjimek – už vůbec, tam se osmadvacátý říjen mezi svátky ani nedostal. Zaznělo pár obligátních úvah, je-li co slavit. Tak k nim přidejme ještě jednu.

Začněme velikostí. Během let se nám ta republika pořád scvrkávala. Začala i s Podkarpatskou Rusí, o tu jsme přišli v pětačtyřicátém, fakticky ale již o pár měsíců dříve. Osvoboditelé se od počátku chovali jako dobyvatelé, nikdo – míněno z československých autorit – neprotestoval. Nakonec již v prosinci třiačtyřicátého Beneš tuto nejvýchodnější končinu nabízel Stalinovi, aniž by k tomuto měl sebemenšího oprávnění. (Možná je to tak, když si notorický abstinent jako Beneš dá stakan vodky a má pocit, že ho velký vožď bere vážně…) Po devětaosmdesátém, po dva a půl letech nikam nevedoucího vyjednávání, se Československo rozpadlo s definitivní platností. Chvíli to vypadalo, že i Morava se přihlásí ke svým „odvěkým právům“. Z toho nakonec sešlo. To už by se nám ty Čechy smrskly pod to, co tu bylo už za Boleslava I. Ukrutného.

A jakou lze očekávat perspektivu státu? Zajímavá pro takovéto úvahy je moderní historie, doba od vytvoření moderního českého národa v devatenáctém století podnes. Filosofie těchto dějin je asi nejlépe vystižena v knize Češi v dějinách nové doby trojice autorů Petr Pithart, Milan Otáhal a Petr Příhoda, vystupující pod jménem Podiven. Své dílo tvořili ještě v disentu a nastavili českému národu hodně nemilosrdné zrcadlo. Však také za něj byli náležitě vyspíláni. Stojí však za přečtení dodnes, byť je psáno jazykem dosti těžkým a nemůže nebýt poplatno době a situaci, v níž vznikalo. Smysl českých dějin je téma oblíbené, zabývali se jím i Palacký a Masaryk. Ti ovšem byli – řečeno dnešní terminologií – daleko více politici až ideologové než dějepisci. Na rozdíl od asi největšího českého historika, Josefa Pekaře. To, co je asi to nejpodstatnější, je fakt, že Češi stát neberou jako něco svého. Začalo to na konci Rakouska, kdy se Čechům až do čtrnáctého roku žilo velice dobře a kdy za poslední století zaznamenali neuvěřitelný rozvoj. Od venkovského nárůdku k národu s vlastní podnikatelskou i akademickou sférou. Ale i s vlastní politickou scénou, tradičně to nejslabším místem. K rakouskému státu měli v poslední fázi velice odtažitý vztah. A poté, co Čechům tak nějak spadl vlastní stát do klína, se situace moc nezměnila. Stát nebyl nikdy tím, proč by stálo za to jít až do těch hrdel a statků.

Palacký psal o stýkání a potýkání Čechů s Němci jakožto o hybném momentu českých dějin. Ten skutečný konflikt ale nastal až v devatenáctém století, přesněji řečeno v roce 1848. Tehdy Češi pod Palackého vedením ještě osvědčili loajalitu k rakouské říši i Habsburkům. Nicméně česko-německý konflikt narůstal, a to přičinlivou snahou z obou stran. Rieger nakonec téměř sjednal dohodu, mladočeši jej ale obratem smetli. Zajímavé je, že v markrabství moravském se dohoda podařila a v zásadě i vydržela. Nebylo to tedy asi nic nemožného. Válka vyhnala konflikt až na hranu. Pak ale Češi obdrželi svůj stát, v něm více jak třímilionovou německou menšinu. Němců byl více jak Slováků. Vyřešil to tedy vyfabulovaný československý národ. A tím byla do základů nového státu vložena další mina. Slováci se pokládali za Slováky a již po deseti letech tady máme značné napětí, jež fakticky skončilo až finálním rozpadem státu. Němce Masaryk označil nejprve krajně nešťastně za kolonisty. Pak ale podporoval jejich zapojení do vlády. A až do velké deprese to vypadalo, že to snad půjde. Pak došlo k rozvratu, Němci se postavili proti státu. Většinou. Stát ale nebyl schopen a asi ani ochoten ochránit ty z nich, co se za něj brali. Po válce byla německá otázka vylikvidována (řečeno s Benešem). Následky si neseme dodnes. Stačí pohlédnout na kdysi kvetoucí Sudety.

Řekneme-li to hodně drsně, bylo Československo založeno na lži a podvodu. Na lži o československém národu. A Československo bylo ústavně postaveno jako národní stát nikdy neexistujícího národa. Jenže máte-li něco přes šest milionů Čechů, tři miliony Němců, dva miliony Slováků, k tomu ještě notně Maďarů a jako bonus pak ještě Rusíny a Poláky, máte takové Rakousko-Uhersko v kapesním vydání. Ale se všemi problémy. To vyvolávalo znepokojivé otázky již na mírové konferenci. Na dotaz, jakže chce nový stát řešit národnostní problém, reagoval Beneš bryskně tím, že prý kantonálním uspořádáním na švýcarský způsob. A to byl podvod. Nikdo o ničem takovém ani vzdáleně neuvažoval. Stát byl pojat jako přísně centralistický. Staré Rakousko bylo, pokud se týká zastoupení na jednotlivých úrovních, státem demokratičtějším. To mohlo vyhovovat Čechům, ale nikomu dalšímu.

Slováci byli sice notně zdeptaným, leč svébytným národem. Žili po tisíc let nejen v jiné zemi, ale i fakticky v jiném systému, jiné kultuře. Po celou dobu první republiky jsme měli ministerstvo pro sjednocení legislativy, ale ani po těch dvaceti letech to nebylo uskutečněno. Masarykovi ani dalším nedošlo, že Slováci jsou národem s vlastními ambicemi. Navíc národem ve své většině hluboce katolickým. Již po deseti letech zde bylo patrné a rostoucí napětí, které však bylo ze strany Čechů bohorovně ignorováno. O to byli po dvaceti letech překvapenější, když Slováci zamířili vlastní cestou. (Nakonec podobné překvapení se odehrálo i po devětaosmdesátém.) Šance řešit německou, ale i slovenskou otázku byla naposledy ve dvacátých letech. Byla však trestuhodně promarněna.

Československý stát si Masaryk vyvzdoroval na vítězných spojencích. Jenže již po pár letech se válečná koalice fakticky rozpadla a Češi se upnuli na Francouze. Ti sice byli hned po válce považováni za nejsilnější světovou mocnost, slábli ale před očima. Rozhodujícím momentem bylo Locarno v roce 1925. Byl to takový soft-Mnichov, kdy Francouzi hodili spojence, Čechoslováky i Poláky, bez mrknutí oka přes palubu. Tehdy vlastně skončil versailleský systém. Francouzi zeslábli, Angličané dali jasně najevo, že je Evropa na východ od Rýna nezajímá. Jenže česká diplomacie, čti Beneš, si z toho závěry nevyvodila. A tak dovedl Beneš stát až do Mnichova skutečného. A ten už soft nebyl. Zcela selhala zahraniční politika. Ignorovala třeba hospodářské vazby. Vždyť Německo se na našem zahraničním obchodě v dvacátých letech podílelo asi 27 %, nástupnické státy 32 %, Francie pouhopouhými 2,5 %. Nebyla schopna navázat přátelské, neřku-li spojenecké vztahy s žádným sousedem. Češi se v nejkritičtější chvíli svých dějin ocitli naprosto sami. Všichni sousedé chovali k zemi pocity nepřátelské. Snad vyjma Rumunska, to ale bylo bezvýznamné. Ale i Malou dohodu fakticky pohřbila agrární cla.

Zátěží pro (jakýkoli) český stát je česká nenechavost. Chybějící respekt k cizímu majetku. Karel Steigerwald měl v desátém čísle Reflexu komentář My Češi krademe rádi a zvláštně. Má pravdu. Krade se tu za pochopení široké veřejnosti. Již první republika začala zlodějnou. To když jsme okradli siroty po zavražděném následovníkovi. Konopiště, Chlum a další si jejich otec koupil. Nicméně náš parlament je ruče zařadil mezi Habsburky (odkud byli ovšem explicitně od počátku vyloučeni) a vše se jim sebralo, hračky nevyjímaje. Jen tak pro zajímavost – oba synové Ferdinanda d´Este se za druhé války octli v nacistickém koncentráku. Pak následovala pozemková reforma, daleko drsnější, než by bylo vhodné. Ta – vedle našeho hanebného chování během polsko-sovětské války – nám již na startu odcizila Angličany. Korupce – a i ta je zlodějnou – tu kvetla od samého začátku. Jak píše Klimek, britští velvyslanci ve svých raportech již z počátku třicátých let uváděli, že korupce u nás dosahuje latinsko-amerických rozměrů. Může nás tedy dnešní stav překvapovat? Není tajemstvím, že Češi měli zkraje války zálusk na arizovaný majetek. K tomu je však Němci (celkem pochopitelně) nepustili. A obří znárodňování v pětačtyřicátém prosazovali na začátku především sociální demokraté, komunisté (ale i další) se připojili vzápětí. Za velkého potlesku národa.

Je třeba přiznat, že celý Masarykův koncept selhal. Akademici jsou schopni navrhovat zajímavé modely, uvádět do života by je ale měli politici, lidé žijící v praktickém světě. Něco jako slovanská vzájemnost neexistuje (a asi nikdy neexistovalo). Ve střední Evropě, v prostoru mezi Německem a Ruskem, se vytvořilo mocenské vakuum. Dnes lze jen spekulovat, zda by stát – za předpokladu příznivých vnějších okolností – vydržel. Či zda měl ve svých základech zabudovány mechanismy, vedoucí k zákonité destrukci. Trio Podiven hodnotí Čechy, českou politiku i společnost velice kriticky, bohužel i realisticky. I z jejich díla je očividné, že naše současné potíže, špatné vládnutí, nekvalifikovaná správa i stav společnosti mají hluboké kořeny. Naděje na nápravu v dohledném horizontu je tak vpravdě mizivá. Na druhou stranu však první republika byla zemí svobodnou, byť označovat ji za standardní demokracii asi opravdu nelze. A nežilo se v ní zas tak špatně. Něco podobného by bylo možno asi prohlásit i o současném státě. Alespoň tedy zatím. Nemělo by se ale zapomínat, že první republika vplula bez zaváhání do té druhé a – po okupaci – i do té třetí. A za tou pak plynule následovala bolševická totalita.

Ke stému výročí navrhoval tehdy Michal Klíma ve svém tweetu vrátit po stu letech experimentování s vládnutím si sami zemi zpátky Rakousku. Po zkušenostech s českým resp. československým státem by to asi bylo nejrozumnější řešení. Jenže Rakušáci už by asi zájem neměli. Tak snad zkusit oslovit Karla, současnou hlavu Domu habsburského? Asi bychom ale měli usilovat o co nejmenší suverenitu, a to bez legrace. Ten stát nám prostě nejde.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama