Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Advent, Izrael a Evropa

Adventní čas je či spíše má být dobou rozjímání, přípravou na vánoce. Za vlády ideologie konzumu se však mění v hektický čas shánění, shoppingu a večírků všeho druhu. Na Západě, či přinejmenším v Evropě, zvítězil zdá se coby světonázor materialismus a tváří se, že už je to na věčné časy a nikdy jinak. Myslí mnohých Evropanů však krom racionality a konzumeristického materialismu hýbe zas a znovu v míře větší než malé i temná iracionální vášeň. Averze k Židům a všemu s nimi spojenému. Poněkud nepřesně se to nazývá antisemitismem, módně se kryjícím jako antisionismus. Přesněji řečeno se jedná o antijudaismus. Prachsprostý rasismus. Ten je kdekoli jinde, týká-li se kohokoli jiného, prostě fuj, zde se ale jaksi chápavě odpouští.

V Evropě se v této souvislosti jedná o dva problémy. Tím jedním je určitý atavismus. Nenávist vůči Židům tu bublá od středověku. Stali se hromosvodem za morové rány. Co na tom, že se na rozdíl od tehdy běžné křesťanské populace myli a tudíž se jim choroba spíše vyhýbala. Uměli hospodařit. Intelektuálně převyšovali své okolí. Nic z toho se neodpouští. A tak nám aspoň zavraždili Ježíše. Což byl ovšemže také Žid, z rodu Davidova, jak si lze přečíst v evangeliích. Posléze se protižidovské pogromy staly svým způsobem institucionalizovanou záležitostí – viz třeba Karel IV. a „sanace“ dluhů u německých měst. (Tuto temnou stránku otce vlasti si jaksi stydlivě nepřipomínáme…) Židé se tak stali vděčným fackovacím panákem, na němž se v případě potřeby vyřádil nespokojený dav.

Tím druhým a akutním problémem je však demografická proměna Evropy, přesněji její západní části. Muslimská imigrace mění tvář společnosti. Z přistěhovalců se stávají voliči. Nadaní navíc nadstandardní natalitou. Co na tom, že nepřijímají kulturní a hodnotové vzorce hostitelské společnosti, ale ani ji samu. Vytvářejí paralelní societu, rozhodně však nerezignují na možnost ovlivňování té majoritní. Politicky se jich pokouší ujmout především levice, socialisté, tušící v nich svou potenciální klientelu. Aspoň si to tedy myslí. Příkladem „úspěchu“ takovéto synergie je třeba vyhlášená bruselská čtvrť Molenbeek. Jenže více či méně na tuto (zatím) minoritu bere ohled celá politická garnitura, včetně její rádoby konzervativní části. Té, co se kdysi zaklínala křesťanskými (přesněji však křesťansko-židovskými) kořeny naší civilizace. (A dnes odhaluje pomníky Karl Marxovi, chtělo by se dodat.) A antijudaismus muslimských přistěhovalců bývá vskutku mimořádný. Pokud se tedy animozity vůči Židům týká, snoubí se tu archetypální historická nevraživost s moderní, importovanou nenávistí. A výsledky tohoto konglomerátu máme na očích denně. A stále více.

Evropa ve vztahu k Izraeli prošla zajímavým vývojem. Zprvu, po vzniku Státu Izrael, jej podporovala. Byla v tom notná dávka špatného svědomí. Vždyť vinu na vyvražďování Židů za války nenesli jen Němci. Byť ti především. Ale hlavně, Židé, Izrael, tu byli stále ještě v pozici oběti. A s tou se soucítí téměř automaticky. To se zlomilo v sedmašedesátém. Během šestidenní války – a zdůrazniti třeba, že války obranné – Izrael doslova rozmetal své nepřátele. Papírově daleko silnější. A představil se coby mocnost, jež se o svou bezpečnost dovede jaksepatří postarat. Jak je tradičním nedobrým zvykem, špatným příkladem šla Francie. De Gaulle vyhlásil vůči Izraeli zbrojní embargo a počal se zahraničně-politicky orientovat jednoznačně na Araby. Jako nakonec i kdysi předtím Sovětský svaz neblahé paměti.

A pak nesmíme zapomínat na generelní reorientaci Evropy v posledních letech. Po revoltě roku 1968 (ve svobodném světě šlo o něco úplně jiného než u nás, což my ve své sebestřednosti máme tendenci nevnímat) se vydali tehdy zdánlivě poražení levičáci na „dlouhý pochod institucemi“. A tentokráte bohužel uspěli. Výsledkem plíživé revoluce bylo ovládnutí institucí levicovými liberály, důstojnými to nástupci zkrachovavších komunistů. A právě levice převzala praporec nenávisti k Židům. A dnes se podívejme třeba jen na Jeremyho Corbyna. Evropa je prostě jiná, než byla před dvaceti, třiceti lety. A to samé nemůže neplatit i o Bruselu.

Projevuje se to na evropské zahraniční politice. (V této souvislosti nezbývá – nikoli bez lítosti – připustit, že na jednotnou zahraniční politiku EU, jež by nevyžadovala absolutní shody, zdaleka nedozrál čas; pak by většinoví protiizraelsky orientovaní snadno vnutili svou nepěknou vůli i tomu zbytku.) Většina evropských států razí tvrdě protiizraelské postoje, což se projevuje při hlasováních na mezinárodních fórech. Německo se s ohledem na historické konotace snaží spíše o (mírně) odlišný postoj. A zde je třeba říci, že přístup a vztah k Izraeli je tím snad jediným momentem, kdy našinec může býti hrdým na český stát. Byť i zde můžeme zaznamenat několik varovných signálů. Ten poslední je spojen s datem 15. listopadu, které lze bez rozpaků nazvat černým dnem české diplomacie. Tehdy hlasoval šestkrát (!) český zástupce v OSN vysloveně protiizraelsky, jednou se pak zdržel. Jednotlivé body fundovaně rozebírá otevřený dopis České společnosti přátel Izraele ministru zahraničí. (Lze nalézt na https://www.israel.cz/lang_cs/aktualita/1/13454/)

Ostudný je i verdikt Evropského soudního dvoru z 12. listopadu. Týká se toho, jak by měly být označovány výrobky, dovážené do Evropské unie z „okupovaných palestinských území“. Zejména jde o výrobky z izraelských osad. Soud zde vychází především ze dvou pochybných předpokladů. Jednak je to politika EU razící, že všechna území za „linií z roku 1967“ jsou považována za „okupovaná“ a nemohou tudíž býti součásti Izraele. Za druhé, že všechny „izraelské osady“ na těchto územích jsou nelegální. Fundovanou argumentaci proti těmto zavádějícím nepřesnostem, spíše však zlovolným lžím, obsahuje článek Pochybný výklad autorů Andrew Tuckera a Pietera Hoogendoorna z prosincového Slova z Jeruzaléma, časopisu Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ). Tento verdikt zpolitizovaného soudnictví dál sype písek do vztahů mezi Evropou a Izraelem. Ten by – coby jediná skutečná demokracie na Blízkém a Středním východě a země, patřící jednoznačně k západní civilizaci – měl být jejím nejpřirozenějším spojencem. Nepřekvapí, že další okupace (tentokrát navíc skutečné), počínaje Krymem, ctihodný soud nikterak neznervózňují.

I v této sféře je patrné stále rostoucí oddělování Evropy od Ameriky. Ta poté, co přesunula své velvyslanectví do Jeruzaléma (a kam jinam než do hlavního města by mělo patřit?), uznala izraelskou anexi Golan, také opustila postoj, že izraelské osady na Západním břehu porušují mezinárodní právo. Tento názor se v americké administrativě objevil za jednoho z nejslabších amerických presidentů, Jimmy Cartera. Což posléze odmítl jeden z naopak největších presidentů, Ronald Reagan. A opětovně vytáhl další z nejhorších, tedy Barack Hussein Obama. Nyní, za presidenta Trumpa a státního sekretáře Pompea, navázaly Spojené státy na ty nejlepší tradice. Pravdou je, že i Americe se antisemitismus či přesněji antijudaismus tak úplně nevyhýbá. Zmiňme jen notorického presidentského kandidáta demokratů Bernieho Sanderse (ten je i navíc živoucím důkazem toho, že ti nejhorší nepřátelé Židů jsou právě Židé). Výsměchem Evropě je i dlouhodobý pohyb na blízkovýchodní scéně, kdy dochází k postupnému sbližování arabských zemí právě s Izraelem. Sluší se tu i podotknout, že podobným směrem jako Evropa se v této oblasti pohybuje Erdoganovo Turecko. Prostě ostuda. Obecně lze říci, že Evropa (nejen) v tomto regionu přestává býti významným hráčem. Dokládá to také třeba případ Sýrie.

Tak jak se mění vztah Evropy k Izraeli, mění se i situace a bezpečí Židů v Evropě samé. Po válce, po hrůzách holocaustu, stala se Západní Evropa postupně vcelku bezpečným domovem i pro Židy. Do Německa samého dokonce později mnoho Židů i přichází odjinud. Dnes se však karta obrací a roste vystěhovalectví Židů, ať již do Izraele či za oceán. Nejkritičtější je asi situace ve Francii, daleko horší to ale začíná být ve Švédsku. V Malmö, jež začínají ovládat cizokrajné gangy (stydlivě se nehovoří o převažujícím původu zločinců), se oficiálně doporučuje Židům nevycházet ven tak, aby byli jako Židé identifikovatelní. V ulicích vládne Třetí říše, chtělo by se říci. Policie nestačí, vláda neví kudy kam a snaží se zapojit různé ochranky (obchodů, atp.). Prostě rezignace na funkci státu. Ve Francii jsou protižidovské útoky také čím dál častější. Pak se vždy sejdou nějací rabíni, katoličtí preláti a představitelé muslimů a sdělí světu, že takto ne. A jede se zas vesele dál. Za připomenutí stojí, že po útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo (magazín bolševických sprosťáků, dalo by se nekorektnisticky říci – aniž by to ovšem sebeméně mohlo ospravedlňovat jakýkoli terorismus) proběhla dojemná manifestace v čele s presidentem Hollandem a kancléřkou Merkel. Nikdo ale ani nevzdechl za obětmi souběžného masakru v košer obchodě ve Vincennes.

Francouzský spisovatel Michel Houellebecq ve svém díle Podvolení (tomu mělo býti věnováno číslo Charlie Hebdo před oním útokem) popisuje až příliš snadné podlehnutí Francie, především však intelektuálů, expandujícímu islámu. Jedná se samozřejmě o literární fikci, vycházející ovšem z aktuálního nastavení myslí. Právě v čase adventu by se Evropa měla trochu zamyslet nad scestnou materialistickou orientací, faktickým odmítáním křesťanství, zejména ale nad absolutně nepochopitelným přístupem k Židům, k Izraeli. Nad tím, zda je opravdu rozumné se sveřepě odsekávat od vlastních kořenů. Byť by to kolidovalo s momentálně převládající levicovou ideologií.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama