Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Arabský svět od jara do podzimu

Dvojčíslo Respektu přineslo komentář Tomáše Lindnera Bez slitování. Píše o smrti Muhammada Mursího, vůdce Muslimského bratrstva a na chvíli i egyptského presidenta. Byl svržen armádou pod vedením současného presidenta. Pravdou je, že současný režim s ním v rukavičkách nenakládal a expresident zkolaboval přímo v soudní síni. Pravdou ovšem také je, že arabské země se se svými vězni, zejména těmi, jež bychom označili za politické, nemažou obecně. Mursí tedy takříkajíc nevybočil z řady.

Avšak hlavním, byť poněkud skrytým tématem článku je tzv. arabské jaro. Epizoda, trochu i exces, co vzbudil právě u levicových liberálů neuvěřitelné nadšení. A hlavně víru, založenou na ideologickém základě (lépe řečeno ideologické předpojatosti), právě tak optimistickou jako nesmyslnou, víru, že arabský svět přejde tanečním krokem přímo do demokracie. Samozřejmě takové, co uznávají právě naši leví liberálové. Mezi Belgií a Jemenem rozdílů pak nenajdeš. Prostě takový Fukuyama, dějství druhé. No a ten zbytek (třetího) světa se přidá, co by také okouněl opodál. Když mu arabský bratr cestu ukázal.

Celé to byl samozřejmě nesmysl. Od samého počátku. Demokracie, aspoň ta v našem slova smyslu, je v arabském či obecně islámském světě nemyslitelná. Je doň jednoduše neimplantovatelná. Pro levicové liberály a jejich ideologii je to hodně těžko stravitelné, ta naše demokracie totiž vyvěrá ze základů, tvořených západním křesťanstvím a židovstvím. Z čehož logicky mimochodem též vyplývá i veliká problematičnost zavádění tohoto systému do zemí pravoslavných, Ruskem počínaje. Nakonec, ani dnešní Řecko není tak docela státem, jak jej chápe Západ, ale spíš rodovým uskupením. Což rozhodně nemusí nutně samo o sobě býti špatně. Arabský stát (nazýváme-li jej takto) je ale úplně něco jiného. Kmenově-klanové skupenství, s jednou danou hierarchizací. Svou – a zde je třeba říci jednoznačně negativní – roli tu sehrává syndrom predestinace, pro islám tak typický. (Jako příslovečný zde můžeme opět uvést onen postřeh českého úředníka, působícího před Velkou válkou kdesi na pokraji Střední Asie či na Balkáně: Jak poznat občánka, přicházejícího na úřad, zda jde o muslima či křesťana? Jednoduše: křesťan je nervózní, nejistý, čepici žmoulá, jak to vše dopadne? Bude pan úředník dobře naladěn? A jak přijme jeho žádost? Zato muslim je v pohodě. Alláh už to nějak rozhodl a tak to prostě bude! K jaké nezodpovědnosti i laxnosti takovýto přístup vede, o tom netřeba vésti diskuse.)

Skeptikové, k nimž se řadí i autor těchto řádek, již od samého počátku očekávali spíše blízký „arabský podzim“. A nezklamali se. Výsledný stav je obecně horší než ten původní. A nezřídka i dosti zásadně. V Sýrii dodnes běží občanská válka, již ale fakticky rozhodli vnější interventi, Rusko a Irán respektive jeho žoldáci. Představa demokratické Sýrie – ryze umělého, od stolu nakresleného státu (viz Sykes-Picot), s jejím neuvěřitelně komplikovaným složením kmenovým i konfesním – tak tahle představa mohla vzniknout snad jen za pomoci halucinogenů. Jeden výsledek (nepočítáme-li „drobnosti“ jako obrovská kvanta mrtvých, vyhnaných a migrační vlnu do Turecka a následně Evropy) je radikální úbytek až téměř nihilace křesťanů v Sýrii. Ještě nedávno významné a početné minority. Asádem navíc velice slušně tolerované. Levičák by takovou otázku asi považoval za provokativní: Koho ale by se rádoby křesťanská (či na křesťanských základech vybudovaná a stojící) Evropa měla zastávat, když ne křesťanů? Tedy kromě civilizačně nejbližší země, tedy Izraele, že. Ale ten se naštěstí dovede o sebe postarat sám. Muslimové, ti mají vůkol dostatek bližních souvěrců…

Libye je dalším typickém arabsko-jarním příkladem. Muammar Kaddáfí byl brutální tyran, masový vrah a zjevně i blázen. (Po přečtení jeho zelené knížečky asi nelze dojíti k jinému závěru…) Dalo se s ním ale jednat, dal se koupit a dal se i efektivně zastrašit (viz Ronald Reagan). Celkem logicky proti němu muselo vzejít v tak (opět) nesourodém státě – Libye je konstrukt ze tří osmanských provincií, spojených v jedno italskými kolonizátory – „jarní“ povstání. Asi by to ustál, jenže ouha. Francouzský president Sarkozy (jenž od Kaddáfího nejspíše bral slušné peníze) a Angličané (kde opulentně studoval jeho syn) se rozhodli vstoupit do hry a velkého Muammara svrhnout. O skutečných důvodech radši ani nespekulujme. Dopadlo to tragikomicky, jedné bývalé velmoci došla za tři dny munice, té druhé náhradní díly či co, a musela do hry vstoupit Obamova Amerika. Poctivě dodejme, nerada a s nechutí. Kaddáfího se tak svrhnout podařilo. Dodnes je ale Libye rozvrácený stát, z něhož se do Evropy valí přes Středomoří davy imigrantů. A hned tak se to nezmění.

Typickými případy, kdy se (zejména z Evropy, ale ani Amerika není bez viny) vnucovala demokracie a výsledek byl katastrofou, je Irán a Turecko, dalším pak Irák. V prvním případě diktátorský, ale jasně prozápadní režim pod tlakem ustoupil a nakonec padl. Výsledkem je neporovnatelně horší a brutálnější diktatura než ta šáhova, jenže radikálně protizápadní. Na Turecko tak dlouho tlačila Evropa, aby omezilo dosud stabilizující vliv armády a přizpůsobilo se evropským standardům, až tam vznikla v podstatě islamistická diktatura. Ovšemže protizápadní, jak jinak. Tady jsou ale možnosti dosud otevřeny, jenže šance pro to, aby zde zůstal prozápadní stát a spolehlivý člen NATO, ty jsou ovšemže pramalé. O Iráku, který se vlivem „demokratizace“ stal téměř iránským satelitem, radši ani nemluvě. Pro poctivost a úplnost je třeba říci, že speciálně Tunisko se tomuto pohledu poněkud vymyká. Není to ale typický arabsko-islámský stát, režim je zde dosud snesitelný.

No a nakonec ten Egypt, o který tu vlastně jde původně. V Egyptě vládl až do tzv. arabského jara v podstatě rozumný režim Mubarakův. Držel dohody s Izraelem (jako nyní Sísí) a chránil Kopty, křesťanskou menšinu představující zhruba 10 až 20 procent populace. Obé se dostalo do úzkých nástupem Muslimského bratrstva. Díky tomu, že se armáda chopila moci, možná i trochu drsněji, než by se našim levičákům mohlo líbiti, byl zachován pořádek a stabilita, ač o tom někteří (viz článek) pochybují. Přesvědčit by je mohlo – ale asi nepřesvědčí – to, že Egypt zůstává integrovanou zemí, plní dohody a chová se – v mezích krajových zvyklostí – přijatelně. Slušelo by se dodat, kéž Pánbůh Sísího dlouho při zdraví i moci zachovati ráčí. Je to i zájem náš, evropský. A možná by stálo za úvahu, zda sveřepé prosazování našeho modelu spravování společnosti a řízení státu je vskutku účelné. A zda se nejedná o model vyhovující Západu (a buďme za něj neskonale vděčni), rozhodně však nikoli o model univerzální. Nezaujatý pohled po světě tomu spíše nasvědčuje.

Co říci závěrem? Slitování nemá na Blízkém a Středním východě místa. Nepočítáme-li Izrael, jediný civilizovaný a demokratický stát v regionu. Ten ale Evropa čím dál více nenávidí. Přičítat to můžeme mohutné muslimské imigraci či staletími pod kůži zažranému antisemitismus (či přesněji antijudaismu). Nejspíše obojímu. Bude-li ale na zbývající prozápadní režimy stupidně tlačit, aby se reformovaly v jejích intencích, stanou se z nich daleko horší diktatury, ovšem těžce protizápadní. A tedy (zatím) i protievropské. Arabské jaro byla iluze, muselo skončit tak, jak skončilo. Jenže připustit si něco takové je asi nad síly levicových liberálů… A tak arabský podzim se snaží bráti jako něco dočasného. Na požádání jim lze sdělit, jakáže je jednotka dočasnosti.

 

Blog vznikl na základě komentáře k uvedenému článku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama