Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Češi a Židé – líbánky odjakživa?

Česko-židovské (či česko-izraelské?) vztahy po převratu v devětaosmdesátém, toť selanka přímo idylická. Když k tomu přidáme nesporné česko(slovenské) zásluhy na vzniku Státu Izrael v devětačtyřicátém, budí to trochu dojem, že to takhle chodívalo od nepaměti. Jak to ale bylo s poměrem Čechů k Židům v moderní době doopravdy? Můžeme být oprávněně hrdi na to, že jsme vždy byli prosti antisemitismu?

Samosebou to bylo jinak. Češi se nikterak nevymykali „evropskému průměru“, vzpomeňme jen na Nerudu a jeho Pro strach židovský. Tedy přeloženo z jazyka bible kralické to znamená Ze strachu z Židů. Antisemitismus či přesněji antijudaismus byl hluboce zakořeněn „v srdcích lidu“. Hovořil o tom i Masaryk. Jak byl jako mladý prodchnut nenávistí k Židům i strachem z nich. Byly to atavistické pocity, postrádající reálného opodstatnění, ovšemže široce rozšířené a hlavně hluboce zakořeněné. TGM se dokázal nad ně povznést a oprostit se od nich. Dlužno dodat, byl spíše výjimkou.

Na konci devatenáctého století tu máme hilsneriádu. Mord Anežky Hrůzové, ocejchovaný jako židovská rituální vražda, vyvolal v Čechách antisemitské tsunami, pogromy nevyjímaje. Sice se ve skutečnosti nejspíše jednalo o klasickou „domácí zabijačku“, vedenou sporem o grunt, to však nevadilo ambicióznímu Karlu Baxovi, aby se na této vlně pěkně nepovozil a nesbíral popularitu. (Posléze se za nacionální socialisty stal pražským primátorem, třeba říci mimořádně schopným. Jen též s hodně, hodně problematickým charakterem. Česká obdoba Karla Luegera, vídeňského starosty, též velice schopného, přesto však zarytého antisemity a „čechožrouta“, časný to idol jistého Adolfa Hitlera. Třeba dodat, že císař František Josef Luegera ve funkci potvrdil až na potřetí, když už mu nic jiného nezbývalo…) Proti Baxovi stál tehdy Masaryk, který bojoval proti oné fantasmagorické představě rituální vraždy. Byla to jeho hvězdná hodina, již ovšem téměř odskákal životem (v Polné jej málem kamenovali). Jeho (čeští) studenti ho nenechali přednášet, atd. Český intelektuální národ zde opět (po rukopisné aféře) vyvrhl onu šerednou hlízu ze svého těla…

Po Velké válce sice byl napadán židovský majetek i Židé. (Židé byli vcelku logicky a právem loajální k monarchii i Habsburkům, na rozdíl od Čechů, kteří sice původně loajální byli též, nicméně zhruba v posledním roce války loajálními přestávali být; nakonec také logicky. Tak třeba hlavní ulice ve Staré Boleslavi byla v osmnáctém pojmenována po císaři Karlovi, jenž zde byl ještě v sedmnáctém roce nadšeně přivítán; na konci osmnáctého roku už byl ovšem vyvrhelem a ulice přejmenována hbitě na Masarykovu.) Ještě z 3. na 4. prosince 1918 proběhl v moravském Holešově ostudný pogrom (jen připomeňme, že předchozímu holešovskému pokusu o pogrom, ještě před válkou, zabránila ostrou střelbou policie resp. četnictvo). Posléze se, i díky hlavě státu, vztahy vyvíjely vcelku harmonicky. Až do roku 1938, kdy takřka hned po Mnichovu počaly advokátská i lékařská komora vylučovati své židovské členy… Za války se pak také našlo dosti Čechů, kteří dostali chuť na arizaci židovského majetku. Němci je ovšem – opět vcelku pochopitelně – k lizu nepustili.

Česko-židovskými vztahy se z širší perspektivy (a také z většího nadhledu) zabývá Martin Wein, německý historik, působící na universitě v Tel Avivu a New Yorku. Jeho kniha Slovanský Jeruzalém aneb Jak Češi založili Izrael vyšla i u nás. Bere si na mušku mýtus o českožidovském přátelství. Filosemitismus byl v 19. století záležitostí některých elit, toto století však vrcholí protižidovskými bouřemi, největší z nich byla právě ona hilsneriáda. Protižidovské nepokoje poznamenaly i období po Velké válce, holešovský pogrom byl z prvních. Během druhé světové války dochází u některých reprezentantů londýnské emigrace (Beneš, Ripka) k určitému zlehčování holocaustu. Třeba podle Beneše je pronásledování Židů v koncentračních táborech velice mírnou verzí toho, čeho se gestapo dopustilo vůči českým vlastencům po okupaci Prahy (!), dochází ke srovnávání Osvětimi a Lidic. Pravdou ovšem je, že skutečný rozsah holocaustu byl tehdy neznámý a asi i nepředstavitelný.

Po roce 1945 nám ovšem Židé posloužili tím, že byli započítáni do českých ztrát za války (a to i ti slovenští). Válku jich přežilo jen málo, ochota vracet ukradený majetek byla minimální. Docházelo i k takovým excesům, kdy byli Židé po návratu z koncentráku zařazováni do odsunu (vyhnání). Kritériem bylo poslední sčítání obyvatelstva, z roku 1930. Národnost se zpravidla stanovovala dle mateřského jazyka (za Rakouska obcovacího). Na Slovensku dokonce došlo i po válce k pogromům (roku 1945 v Topolčanech, o rok později celá série na severním, jižním a východním Slovensku, dokonce i v Bratislavě). Obecně platí, že ve srovnání s tím, co se dělo východněji, např. v Polsku či Maďarsku, byla situace v ČSR vcelku klidná, idylickou perspektivu pro poválečný život to ale příliš neskýtalo. Nemálo Židů, kteří se vrátili, ať již z emigrace či koncentráků, se tak rozhodlo znovu pro odchod.

V osmačtyřicátém podpořilo Československo vznikající Stát Izrael. Zásadním způsobem, v jeho nejtěžších chvilkách. Za věru máloco si Jan Masaryk, tak slabý syn tak silného otce, zaslouží obdiv. Za toto bezesporu ano. Byť proti vůli ruského gosudara by si to ani on, ani další nedovolili provést. Dost možná to dokonce bylo i na vožďův pokyn, domníval se, že se nový židovský stát stane součástí „protiimperialistického tábora“. Tomu by napovídalo i to, že na obou stranách na těchto operacích aktivně participovali komunističtí politici. To ale na věci nic nemění, dodnes je cítit v Izraeli vůči nám vděk. Pro vznikající Izrael měla tato pomoc rozhodující význam. Byť byla věru draze zaplacená, o charitu se nejednalo. Za letoun, který se tehdy pohyboval na trhu okolo 10 000 dolarů, platili Izraelci i více jak čtyřnásobek. Bylo však nutno obejít embargo, jež tehdy hrálo do karet Arabům. Ti měli pochopitelně dost času se dopředu vyzbrojit.

Pak Československo provedlo další obrat o 180 stupňů a zařadilo se do protisionistického, lapidárně řečeno protižidovského hejna. Za připomenutí stojí procesy z padesátých let se zdůrazňovaným židovským původem zlosynů, stejně jako třeba režimní literát Alexej Pludek v letech sedmdesátých. To platilo až do převratu v devětaosmdesátém. Od té doby podporujeme zásadním způsobem Izrael a jsme dnes jeho obhájci v rámci EU. Jež je – jak již řečeno – čím dál více protiizraelská. Čti protižidovská. Nebyli jsme tedy vždy tak prožidovští či přátelští k Židům, historie nastavuje, jak tak bývá, dosti nemilosrdné zrcadlo. Podle Weina česká kolektivní paměť vyvinula pozitivní historickou spolupráci se Židy, aby tak nahradila zmařené česko-německé vztahy. Židé sehráli roli náhradníků Němců, na rozdíl od nich neměli žádné územní ani státoprávní požadavky.

Židé však byli pevnou součástí české společnosti. Sehráli nezastupitelnou roli v kultuře, vědě, v podnikání. Nakonec stejně jako Němci. Ač si to málo připouštíme, bylo a je tomu tak. Za války byla vyvražděna většina Židů (Němci), po válce pak byli vyhnáni Němci (Čechy). Ne ovšem za holocaust… Česká společnost zůstala zmrzačena. Takové amputace nelze přečkat bez trvalých následků. Zůstaly tu hřbitovy, synagogy a hlavně vzpomínky, památky na jejich působení. Hřbitovy a synagogy se naštěstí po létech chátrání opět dávají dohromady. Stolpersteine, kameny zmizelých, připomínají zmizelé spoluobčany. Dnes jsou česko-židovské, česko-izraelské vztahy skvělé. Vymykáme se tak neblahému evropskému trendu. Zaplať Pánbůh za to. Alespoň na něco můžeme tedy býti doopravdy hrdi.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama