Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Česká presidentská

Východ je rudý, tak praví čínská hymna. A mezi Východem a Západem budeme vbrzku volit i my. Aniž by se nás na to někdo výslovně ptal. Český president je z pohledu ústavy slabou figurou. Již od časů Masaryka ale byl nadán aureolou náhražkového císaře pána a těší se nezměrné (a velice často i naprosto nedůvodné) úctě lidu. To tuto postavu vyvyšuje zcela mimo ústavní rámec, někam z boží milosti. Při presidentských volbách za dva týdny budeme tedy též odpovídat na otázku, do jakého civilizačního okruhu se cítíme patřiti. Tyto volby budou dost možná ty nejdůležitější za hodně dlouhou dobu. A dost možná i na hodně dlouhou dobu dopředu.

Rusofilie, v jistých časech maskovaná jako sovětofilie, zachvátila část národa již na počátku devatenáctého století. Vzpomeňme jen na rukopisného buditele Hanku, píšícího azbukou. A od těch dob tato afilace, ne nepodobná choleře, ovládá tu větší, tu menší podíl české populace. Nikdy ovšem zanedbatelný. V určitých chvílích, jako po srpnu ´68 či listopadu ´89 to vypadalo, že jsme z této choroby vyléčeni. Bylo to však vždy jen chvilkové zdání. A tak jsme se v devadesátých létech hrnuli do západních struktur. Nejprve jsme se dostali do NATO a tím se zdála býti dlouhodobě vyřešena bezpečnost země, aniž by za ni bylo nutno platiti vazalstvím. Ale již ve chvílích vstupu přemítal Zemanův zahraniční ministr, zda je možno z aliance i vystoupit. Jen tak na okraj dodejme, že se tento člověk soudně očistil z podezření na vazby na komunistickou tajnou státní policii. A jistě jsou i lidé, kteří tomuto očištění věří. No, a pár let po miléniu jsme se vecpali jako plnocenný člen i do Evropské unie.

A dnes to tak nějak vypadá, že jsme omylem vlezli do špatných vlaků. Brdský radar doložil, že to s nějakou solidaritou se spojenci (považujeme-li je tedy opravdu za spojence) rozhodně přehánět nemíníme. V této souvislosti není až tak podstatné, jak této záležitosti zneužili socani v čele se svým bradavičnatým šéfem. Jen ukázali, že čeští politici jsou vždy připraveni lacině politikařit i na úkor existenčních národních zájmů. A Evropa, z členství v níž tento stát i národ neuvěřitelně profituje? Dle všech relevantních průzkumů jsme tím nejeuroskeptičtějším národem v Unii. Kdyby nyní vypuklo referendum o vystoupení, byl by výsledek po čertech nejistý. Zaprděná chudoba je našemu srdci možná bližší. Možná by nám pro daný moment uniklo i to, že malý nárůdek, bydlící na jednom z nejexponovanějších míst Evropy (viz onen známý Bismarckův výrok) je v poněkud odlišné situace než velmoc, užívající si příjemné ostrovní izolace a orientující se dlouhodobě přes oceán. Hlavně ale platí, že svoboda není hodnota, pro niž by byla u nás ochotna většina něco riskovat.

Česká nekritická adorace presidentů je svým způsobem až trochu komická. Vždyť oni ti presidenti čeští v řadě případů byli ve skutečnosti pěkná cháska. Ten první byl nezpochybnitelnou osobností mezinárodního významu. Byť se dopouštěl mnoha chyb a omylů. Síla jeho osobnosti vydupala ze země stát. Pomiňme pro tuto chvíli, nepočítat-li i toto k oněm omylům… Nespornou hrubkou ale byla volba následovníka. Ten se nejprve vzdal nacistům a pak komunistům, sílu k odporu proti zlu v sobě nenašel nikdy. President Hácha byl nesmírně slušný a vzdělaný člověk, jehož doba (a politici čeští) vehnali do situací, jež nebyl schopen řešit. Když už nebyl mocen pomáhat celku, snažil se alespoň pomáhat jednotlivcům. Což se mu v řadě případů i podařilo, zachránil celou řadu individuálních životů. Na rozdíl od svého předchůdce i následovníka v jedné osobě to vše ale i šeredně odskákal.

Rudí presidenti, počínaje syfilitikem, alkoholikem a masovým vrahem Klémou a konče intelektuálem, ale i charakterovou zrůdou Gustou, to je přehlídka převážně kriminálních elementů, kteří si nečinili vyšších ambicí než být místodržícím, přesněji řečeno gubernátorem. A náležitě si to pod spokojeným dohledem moskevského protektora užít. Jediný generál mezi nimi se z této odpudivé plejády poněkud vymyká, ale ne zas tak úplně. To je případ sám pro sebe. Cesta od loajálního legionáře až k ministrovi či vrchnímu veliteli, garantujícímu únor a pak i srpen, je dlouhá a složitá. Presidentská aureola nevyšuměla – světe div se – ani po této pětici. Jak bylo nedávno připomenuto, se zlou se svého času potázal dnes biskup, tehdy moderátor letenské manifestace s nevinným „Podívej se Gusto, jak je tady husto“.

Po převratu jsme se na chvilinku vrátili do časů počínající první republiky (nebo končící monarchie?) a byli schopni vytáhnout do čela opět osobnost mezinárodního formátu. A dokonce ji i chvíli respektovat. A ta se stala po celou svou dobu na politickém poli nejlepším vývozním artiklem země. Ale pak jsme již vklouzli neomylně do vyježděných kolejí. Poslední dvě hlavy státu se projevily coby exponenti Velkého bratra na východě. Nebyly žádnou výjimkou, naopak. Z jedenácti presidentů se z této orientace vymykali toliko tři. První, třetí a devátý. Pro ty tři naopak nebyla západní orientace nic, o čem by bylo možno diskutovat. S tím, že ten prostřední samozřejmě nebyl v pozici, kdy by vůbec mohl diskutovat. S trochou jedovatosti by se tak dala nastolit otázka, kteří z nich to vlastně vystihli naladění lidu.

Dost bylo těch, které děsilo sebestředné, arogantní a na širou Rus orientované presidentství Václava Klause. Zakončené na závěr skandální tunelářskou amnestií. Lze jen spekulovat, co bylo jejím důvodem. Doufejme jen, že to nebylo vydírání či něco podobného. Za jeho panování se český president stal opět pro západní partnery jakýmsi parvenu. Avšak brilantní komentátor Alexandr  Mitrofanov pronesl ještě před historicky první přímou presidentskou volbou temné varování: Bude-li zvolen nakonec Miloš Zeman, ještě budeme se slzou v oku vzpomínati na Václava Klause. Jako obvykle se nemýlil. Skutečnost pak předčila i ty nejděsivější předtuchy. Navíc nastoupil snad nejpomstychtivější z presidentů. A překonat v této disciplíně takového Beneše už něco znamená.

Zeman se na Hrad probojoval i díky sprostým lžím v inzerátu, zaplaceném estébáckým advokátem. Ale i díky podpoře svého oposmluvního dvojčete a provýchodního souvěrce. A pomocí různých faulů, ale i o tom je politika. Jako president zaujal tím, jak si hned z počátku začal dělat z ústavy trhací kalendář. Po dlouhé měsíce držel u moci vládu „přátel Miloše Zemana“, aniž by dostala něco jako důvěru. Iniciativně se zapojil do lánského puče proti vítězovi voleb. Pod záminkou zdravotní indispozice dlouze odkládal jmenování regulérní vlády. Proslul scénkou, kdy se vlivem „virózy“, již utržil na oslavě na ruské ambasádě, potácel nechutně nad korunovačními klenoty. K nimž tehdy málem dle slov jednoho účastníka přibyl i další kus, šavle. Sprostě zalhal o Ferdinandu Peroutkovi, k němuž a k jehož socialistické a prohradní orientaci můžeme mít jistě výhrady. Nicméně Peroutka odmítl za války převzít zpět svou Přítomnost a dobrovolně se vrátil do koncentráku. Ale o tom již polovzdělanec Zeman nemluví. A o nějaké omluvě také ani vidu ani slechu.

Poslední výlevy opět překonaly obvyklé meze. V proslovu k zahájení oslav stého výročí (dávno již neexistujícího) Československa označil ministry, kteří podali v únoru osmačtyřicátého za blbé. Pomineme-li vybranou mluvu, tvářil se, jakoby spoluviníkem nebyl i tehdejší president. S nímž se ten současný mimochodem shodoval v rusofilní orientaci. Ač už byly jejich motivace jakékoli. Dubčeka pak s taktem jen sobě vlastním označil za toho, kdo se v srpnu osmašedesátého podělal strachy. Čímž nepříjemně a hlavně zbytečně urazil Slováky. A devětaosmdesátý a naše svoboda (která nám pravda jaksi spadla do klína) je dle něj zásluhou posledního sovětského voždě. Který ve skutečnosti jen bojoval za přežití zoufale zaostávajícího SSSR. A prohrál, naštěstí. Bude-li takovýto reprezentant čtvrté cenové skupiny i nadále reprezentovat stát – což rozhodně nelze vyloučit – lze se při postupujícím rozkladu jeho osobnosti, fyzickém i duševním, nadít čehokoli. Určitou naději by pak bylo možno spatřovat v tom, že šance na dokončení mandátu je naštěstí pramalá. Takovýto člověk však je schopen za pár týdnů nadělat průšvihů na desetiletí. A jeho volbu by bylo nutno vnímat jak opci pro Východ. Opětovné dobrovolné volby většiny národa.

Nabízejí se srovnání s naším nedávným státním společníkem, Slováky. Ti si prošli po devadesátém těžkou krizí s Mečiarem. Ale ustáli ji. Nyní se pohybují po úplně jiné trajektorii než jejich západní bratránci. Které nota bene už i předeběhli. Bezproblémové vstřebání eura poskytlo navíc hospodářskou výhodu, jež přebíjí jistou opožděnost. Slováci prostě disponují jakýmsi pudem sebezáchovy, který nám očividně chybí. I bytostně ryzí populista, který tam vládne již dlouhá léta a vybranými mravy rozhodně neoplývá, nepřekročí určitou mez. Nedávno s úsměvem hodil jako nepotřebnou zátěž přes palubu Visegrád a nikdo se nad tím nepozastavil. Překvapivá volba presidenta Kisky měla dopad nesrovnatelný s nominálním významem této funkce. My jsme sice do podobné ostré krize nikdy nespadli, přesto se ale dost možná dostaneme do bažin, z nichž jen tak nevybředneme. A až bude vymalováno, budeme jen zírat, kdeže to jsme. A ven to jaksi nejde. Jako vždy ale vinu u sebe hledat nebudeme.

Přespříští weekend může stále ještě dopadnout dobře. Přečkat bude třeba ony kýbly hnoje, co se budou valit z hradních partií. Nebude to samozřejmě konec „blbé“ situace, ale šanci na její změnu k lepšímu. Je k tomu však nutná jedna maličkost. Parlamentní volby vyhrála na celé čáře „strana těch, co zůstali sedět doma“. Dosáhla téměř čtyřiceti procent všech voličů. Proti ní byly zisky všech stran v podstatě marginální. I ta s velkým odstupem první dosáhla takto počítáno zhruba osmnácti procent. Přidáme-li se k této nejpočetnější partaji, opravdu se nebudeme moci čemu divit.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama