Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Chceme u vás bydlet

Migrace resp. migrační vlna byla stavěna jako jakýsi pseudoproblém. Zneužívaný okraji politického spektra. Že to tak není a ani nebylo, dokládá současná politická situace po Evropě. Jako podstatný problém to dnes vnímá většina či přinejmenším podstatná část populace. Jen se nemá pořádně o koho opřít. Mainstream se stále tváří, že jaksi o nic vlastně nejde. Wir schaffen es. My to zvládnem. Ale co zvládneme a jak, to už je služebním tajemstvím. A hlavně, chtělo by se dodat, ve skutečnosti vůbec nevíme, co s tím a jak z toho ven.

Že migrace není pseudoproblém, ale tikající bomba, o tom už tedy dnes není snad sporu. V kritickém období roku 2015 se do Evropy přivalila obří vlna více než milionu běženců. Které Evropa přijala, ale neabsorbovala. Stejně jako předtím miliony převážně muslimských přistěhovalců, kteří se do většinové společnosti nezapojili, vytvořili si svá ghetta, své uzavřené ostrovy. Jenže korektnismus vedl a vede k tomu, že nelze kvalitativně rozlišovat spektrum příchozích. A tak tedy Německo přijalo během jednoho roku více než milion migrantů. V naprosté většině muslimů. Ale už je není schopno roztřídit respektive ty, které z těch či oněch důvodů akceptovat nechce, vrátit zpět. Právě poslední incident v Chemnitz (ale i předchozí atentáty) ukázaly tuto neschopnost v plné nahotě. O tom, že by k onomu milionu příchozích v rámci slučování rodin mohlo přibýt ještě tak pět milionů dalších, o tom se radši nyní ani nemluví. A tak stát dál a dál ztrácí důvěru svých občanů.

Hlavním problémem je vlastně neupřímnost. Lze přiznat problémy, to že se něco nedaří. Ale tvářit se tak, že je vše v oukeji, když všichni vidí, že není, to je horší než prostá lež. Neupřímnost a z ní plynoucí nedůvěryhodnost vede k nedůvěře k politickým garniturám a – a to možná zejména – k mainstreamovým médiím a dalším opinion makerům, jakými jsou akademická sféra, církve a tak podobně. Velkovýrobcům fake news nahrávají právě tito úctyhodní, leč nyní již nedůvěryhodní už jen proto, že se v mnohém mění de facto též v producenty podobných fake news (pod tento pojem spadají jistě nejen vyslovené nepravdy, ale i polopravdy, zamlčené skutečnosti, tendenční informace, atp.). To, že tyto fake news mají opačné znaménko, to na věci pranic nemění.

V nedávných dnech zaujaly přinejmenším evropskou veřejnost právě ony události v Chemnitz.  Levicově-liberální média přinesla obraz pravicových radikálů, k nimž se jaksi přichomýtlo i pár normálních, slušných lidí. Pravý opak je pravdou. Byli to oni normální slušní lidé, k nimž se, samozřejmě nikoli náhodně, připojily i skupiny pravicových extrémistů. Aktivity jejich odpůrců ovšemže doslova dirigovala některá levicová média jako třeba Der Spiegel. Vyzývala k protidemonstracím, hudebním vystoupením, a tak dále, a tak podobně. Že se v hojné míře těchto protiakcí účastnili i levicoví extrémisté, kteří se pokud se násilnosti týče nenechají zahanbit svými pravicovými antipody, o tom levá média cudně smlčela. Stačilo však sledovat běžné televizní zprávy. Přitom z pohledu normálního občana je levý radikál stejný extrém jako ten pravicový. Jen s jiným znaménkem. Také se mezi oběma protipóly vždy přebíhalo a přebíhá. Viz v století minulém například přesuny od bolševiků k náckům a naopak. Aniž by jedni byli lepší či horší než ti druzí.

V pořadu Pro a proti ze 7. 9. 2018 vystoupil i europoslanec Tomáš Zdechovský, člověk, o jehož serióznosti lze jen těžko pochybovat. Uvedl i řadu skutečností, které jaksi odporují mainstreamově šířeným „faktům“. Třeba to, jak po onom kolínském silvestru, od něhož se počal měnit postoj německé veřejnosti k migrantům, osm dnů panovalo ticho. Kdy se různí šéfredaktoři pokoušeli filtrovat zprávy či jim přímo bránit. Pak se naopak omlouvali. Měl příležitost hovořit i s kolínskými policisty, kterým bylo zakazováno hovořit o zásazích při oné silvestrovské noci. Německá veřejnoprávní média mlčela ke kriminalitě migrantů, diskuse k migraci prakticky neproběhla. Řada lidí s jiným názorem než Angela Merkel byla prostě označena za extrémisty. Argumentuje se klesající kriminalitou, ta ale podle Tomáše Zdechovského klesá i z jiných důvodů. Řada trestných činů přešla do kategorie přestupků, klesá i ochota hlásit tyto činy. A hlavně, zaměňuje se uprchlictví a migrace. O očividné neschopnosti státu/-ů vracet ty, kterým nebyl přiznán azyl a kteří by měli rychle odejít, již byla řeč. Většina protestujících, jak první řekl Horst Seehofer, nebyli extrémisté, ale rozhořčení slušní občané.

Postupně padají mýty, které byly vytvářeny před pár lety, když migrační vlna vrcholila. Německé hospodářství stále silněji pociťuje hlad po pracovních silách. Šéf koncernu Daimler si tehdy liboval, jak již vidí statisíce migrantů nastupovat k výrobním linkám, migrantky pak do pečovatelských ústavů, školek, apod. Před zhruba rokem přiznal, že se jich v jeho koncernu takto uplatnilo asi osm. Zaměstnat se podařilo ani ne třetinu celkového počtu, ale ta většinou slouží svým soukmenovcům, rozšiřuje tak jen počty veřejných zaměstnanců. Produktivní sektor holt ostrouhal, naopak musí krmit více eráru. Dalším, již zmiňovaným a trvalým problémem je naprostá neochota k integraci ze strany muslimských komunit.

Rakousko se pokládalo spíše za zemi v tomto směru úspěšnější. Nedávno vydaná kniha vídeňské učitelky Susanne Wiesinger „Kulturní boj ve školní třídě: Jak islám mění školy“ uvádí i tyto představy na pravou míru. Její postřehy souzní i s obsáhlým průzkumem, prováděným mezi muslimskými obyvateli řady západoevropských zemí. Ti ve velké míře považují pravidla islámu za důležitější než nějaké místní zákony. Hlavně ale Susanne Wiesinger popisuje atmosféru, kdy se lidé z majoritní společnosti, potýkající se s těmito těžkostmi, bojí o nich hovořit, aby nebyli označení za islamo- či xenofoby. Tato atmosféra strachu a autocenzury brání o problémech hovořit. A tedy blokuje i jejich řešení. Nakonec ze stejného soudku je i případ hromadného zneužívání, jenž se týkal pákistánské komunity v Británii. I zde se z těchto důvodů úřady bály zakročit.

Naším problémem a slabostí je – krom mnoha dalšího – korektnismus. Stydlivost nazývati věci pravými jmény. A tak chodíme kolem no-go zon po špičkách a tváříme se, že nic nevidíme. A z korektnismu, nezvedeného to dítka levých liberálů, vyrůstá i nepsaná cenzura či do jisté míry možná spíše ona autocenzura. Podstatná fakta jsou vytlačována či zamlžována. Tyjí z toho různé zdroje oněch dnes tak často zmiňovaných fake news. Jak snadné je do pravdivých informací, jež ovšem na standardních médiích nezaznějí, přimíchávat své ingredience. Za to, že mainstreamová média pociťují takový propad důvěry, za to si mohou v prvé řadě sama. I ona se stávají svým způsobem vytrubovači fake news, byť poněkud jiných. Média prostě povětšinou líčí svět, jaký by si přála míti. Selhání se zdá ale býti systémové.

To, jak levá média měří různými metry, je zjevné třeba z hodnocení invaze do Iráku a Libye. Tony Blair se dnes řadí k nejnenáviděnějším politikům, přitom patří bezesporu k několika málo velkým premiérům dvacátého i jedenadvacátého století. Mimořádná osobnost. Dnes je ale považován za vyvrhele právě kvůli Iráku. Přitom Saddám Husajn patřil k nejhorším diktátorům dvacátého století. Proti vlastnímu obyvatelstvu použil yperit. (Kromě něj tak učinili jen ruští bolševici, konkrétně Tuchačevskij.) Zbraně hromadného ničení vyvíjel a měl, byť se nakonec nenašly. Klidně mohly být uklizeny třeba do Sýrie, to je ale vedlejší. Invaze do Iráku byla v pořádku, špatná byla politická koncovka. Experimentovat s demokracií v těchto končinách je opravdu nesmysl. Oproti tomu invaze do Libye byla tragickou chybou. Mohla pramenit ze špatného svědomí francouzského presidenta, možná ale nejen jeho. Kaddáfí nebyl o mnoho lepší než Husajn, dalo se s ním však jednat či jej někam dotlačit. Byl schopen udržet pořádek. Dnes je Libye stát v rozvalu. A ejhle, nikomu to jakoby nevadí.

Argumentuje se nyní také klesajícími počty migrantů. Jenže vysychající Afrika i přelidňující se (nejen) arabský svět skýtají pro ani ne tak migraci, jak spíše stěhování národů obrovský potenciál. Podle některých demografických propočtů by třeba jenom Jemen měl mít okolo poloviny století stejně obyvatel jako Německo. Se zdroji je to samozřejmě krapítko jinak. Pokud se na této otázce rozpadne Evropa, zaplatí za to všichni neuvěřitelnou daň. Migrace samozřejmě je řešitelná, vyžaduje ale funkční státy. Nebo Evropu. A každé skutečné řešení bude více či méně silové. Což vyžaduje určité odhodlání. Migraci řeší Spojené státy, Austrálie, ale i Kanada. Evropa na tomto poli selhává. Ve své podstatě je ovšem migrace sekundárním problémem. Tím hlavním je ztráta vůle. I odhodlání hájit své zájmy v případě potřeby i silou. Evropa fatálně selhala, pokud se ochrany blízkovýchodních křesťanů týká. Asi té nejohroženější skupiny v dané lokalitě. Pokud jde o muslimské přistěhovalectví, neví co s tím. I když například údajný návrh rakouského předsednictví EU stran migrační politiky, a sice udělovat azyl jen těm, kteří sdílejí naše hodnoty, představuje zajímavý posun. O to divočejší bude reakce zleva.

To nejhorší riziko spočívá ovšem v tom, že budou-li stále mainstreamovými médii a politiky oni normální občané, kteří prostě mají právo na své obavy, znepokojení či znechucení, označováni za nácky či za přihlouplé poplety, kteří jim slouží, tak se z nich oni když ne náckové, tak radikální pravičáci mohou stát. Budou na tyto pozice doslova dotlačeni. A pak nás i je Pánbůh ochraňuj.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama