Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Co jsme to vlastně slavili aneb když se potkají dva profesoři

Mohutné slavení naplnilo českou kotlinu. Dokonce po předlouhých letech jsme i vojenskou přehlídku uspořádali. V těch vítězoslavných orgiích ale jaksi zanikla úvaha na téma, cože má dnešní, opět jen český, stát společného s Československem, tehdy doplněném i Podkarpatskou Rusí. A velice ztišené byly hlasy zvažující, zda první republika byla tak podařeným výtvorem, jak je obvykle prezentováno. A takovým Masarykem si dnes zdobí své pracovny (pochopitelně tak, aby byl vždy v záběru kamer) i lidé, které by TGM hnal z veřejného prostoru stejně svinským krokem jako Ježíš kupčíky z chrámu.

Boji za samostatný stát se věnoval i jeden díl mimořádně zdařilého seriálu ČT České století. Reprízované Velké bourání se pravda věnuje jen zahraniční akci Masarykově. Nakonec, domácí odboj bývá obvykle silně upozaďován, po první i druhé světové válce. Pořad přinesl dva velice zajímavé dialogy. Byly jistě hypotetické, nicméně byly-li vedeny – a to asi byly – jejich aktéři opravdu nejspíše hovořili v tomto duchu. V prvním hovoří TGM se zemským místodržícím hrabětem Thunem. A ten – krom toho, že definuje svůj zemský patriotismus – i zmiňuje snahu Masarykovu vyvést Čechy z katolické církve. Jak říká (v pořadu), oni nepřejdou do nějaké lepší církve, stanou se ateisty. A tak se posléze i stalo, Masarykova snaha o státní (či národní) církev posléze spíše selhala. Nová církev sice vznikla, přešlo do ní ale jen málo duchovních či věřících. Dominanci si uchovali i tak katolíci, nicméně velice posílil a nadále posiloval ateistický element. Ten druhý rozhovor je s Lloydem Georgem. Ten jakožto zkušený politik schopný geostrategického uvažování argumentuje proti vzniku malých státečků ve Střední Evropě. Nevěří, že budou schopny spolupráce (Češi – Poláci, Srbové – Chorvati). Obává se rozpadu Rakouska-Uherska. S čímž Masaryk pochopitelně polemizuje. Jak ukázal další vývoj, britský premiér měl pravdu, Masaryk se ve všem mýlil.

Za vznik Československa nesou velký díl odpovědnosti, ne-li ten rozhodující, Spojené státy. Sešli se dva profesoři a porozuměli si. Dokonce jeden tomu druhému uvěřil, že rozumí Rusku. Jenže akademické úvahy a konstrukty, byť jakkoliv zajímavé a sofistikované, a reálná politika a mezinárodní vztahy, to jsou dvě naprosto různé věci. Je vždy užitečné, když akademici předkládají své návrhy, horší však může být, když je realizují. Mají sklon přehlížet praktické drobnosti, jež se pak ukáží jako rozhodující. Nemuselo tomu tak být. Kdyby. Kdyby republikáni postavili jako svého presidentského kandidáta ve dvanáctém roce osvědčeného Teddy Roosevelta. Ten potom ale ze vzdoru kandidoval jako nezávislý, získal více hlasů než oficiální republikán, oba pak v součtu více než demokrati. Nestačilo to, presidentem byl zvolen Woodrow Wilson. Stačilo mu tak pouhých 42 procent hlasů. Jak píše Henry Kissinger ve své knize Uspořádání světa, Roosevelt by nejspíše do války šel daleko dříve než Wilson. Ale současně by usiloval o daleko rychlejší ukončení konfliktu a nepřipustil takové ponížení Německa. A také by asi z praktických hledisek nebyl přítelem parcelace rakouského mocnářství. Takto ale stáli ve Versailles Angličané sami. Navíc Francouzi v čele s Clemenceauem v zavilé snaze pokořit Německo nastavili výhybky k druhé světové válce.

Vraťme se ale domů. Československo vzniklo na troskách Rakouska-Uherska. Vzhledem k svému charakteru se stalo jakýmsi mocnářstvím v malém. Pestré národnostní složení, kdy ale žádný národ v zemi nedominoval. Kombinace relativně bohatých a vyspělých historických zemí a zaostalého, leč svébytného Slovenska, k tomu jako bonus beznadějně zaostalá Podkarpatská Rus, to bylo jakousi zmenšeninou vztahu Rakouska a Uher. Češi prodělali v devatenáctém století neuvěřitelný rozvoj, z okrajového zemědělského lidu se stal národ s vlastním průmyslem, akademickou sférou i politickou reprezentací (to poslední bylo a zůstalo tím nejslabším místem). Byl to bezesporu vrchol českých dějin, na jehož závěru se v Čechách žilo jako nikdy předtím. A to jak pokud se ekonomické situace týká, tak i svobod, spolkového a kulturního života. Slováci byli naopak na pokraji záhuby, pohlcení. Český vývoj následovali o sto let později a dnes už Čechy pomalu začínají předjíždět. Oba národy nikdy do té doby ale v jednom státě nežily, vyvíjely se v dosti odlišných systémech a podmínkách.

Československu stály u kolébky – krom nadšení a upřímného úsilí vybudovat vzorný stát – i tři hodně ošklivé sudičky. Lež, podvod a zlodějna. Lží byl československý národ, umělý výtvor, jenž měl zkonstruovat většinový národ ve státě. Čechů bylo něco přes šest milionů, Slováků ale daleko méně než Němců. Těch bylo přes tři miliony. Ústavně se tento neexistující národ stal jediným státotvorným. V posledku ale potlačoval hrubě i národní ambice slovenské. Na mírové konferenci byla naše reprezentace v čele s Benešem dotazována, jak chce zajistit smír při takovém podílu menšin. Odpověď byla jednoduchá – kantonální systém na švýcarský způsob, který dá minoritám dostatečnou samosprávu. Úředním jazykem bude vedle češtiny i němčina. To byl ale podvod, nikdy se o ničem podobném vážně neuvažovalo. Výsledkem byl silně centralizovaný stát, jedinou úřední řečí byla českoslovenština. Také nikdy neexistující jazyk. Ústava tedy stála na naprostých fikcích.

Pojem zlodějna zahrnuje samozřejmě nejen „kradení“ jako takové, ale i korupci, klientelismus. Tedy jevy, jež jsou našimi hojnými průvodci dodnes. A které národ tak nějak chápe a svým způsobem toleruje ne-li akceptuje. Od „kdo nekrade denně aspoň hodinu, okrádá tím svoji rodinu“ jsme plynule přešli ke „kradou všichni“ či jak pravil současný premiér „všeci kradnú“. Respektive „berou všichni“. Proč bych tedy nekradl, nebral i já?  Pak se divme, že tomu Slovačisku ti jeho Češi tak rozumějí… První republika okradla na svém počátku „legálně“ siroty po zavražděném následníkovi. Ty sice byly explicitně vyloučeny z domu habsburského a Konopiště či Chlum u Třeboně jejich otec standardně koupil, to však nebránilo, aby byly právě z toho titulu obrány o majetek.

Následovala pozemková reforma, daleko razantnější než by bylo vhodné. Anglii s ohledem na mnohé spřízněné rody silně disgustovala. (Další znechucení představovalo ostudné československé „neangažování se“ v polsko-ruské válce.) Korupce provázela republiku od samého začátku a zdárně rozkvétala. Jak psali britští ambasadoři domů ve svých depeších, korupce tu byla na úrovni Latinské Ameriky. A zůstala v tom rozsahu dodnes, dodejme. Nikoho pak nemůže překvapit, že v roce 1947 byl přijat Lex Schwarzenberg, zákon č. 143/1947 Sb. o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou. Schwarzenbergové se za války chovali vzorně a byli za to tehdy i náležitě postiženi. Jenže majetek byl dle názoru českých poslanců příliš veliký (a nejednalo se jen o komunisty, naopak). A tak byl ukraden. Nesmíme se divit, že různé formy zlodějen, korupce, klientelismu patří stále ke konstantám našeho života. Mají u nás dlouhodobě domovské právo.

Tomáš Garrigue Masaryk byl obdivuhodnou osobností. Jeden z mála, který přesáhl hranice české kotliny. Český vlastenec, možná nacionalista. Ač nebyl Čechem rodem, ale volbou. (Jako třeba i zakladatelé Sokola, Tyrš a Fügner.) Člověk stavějící na morálce a pravdě. S něčím podobným jsme se setkali v případě Václava Havla, i to byla ale výjimka, spíše bílá vrána. Masarykova hvězdná hodinka přišla při hilsneriádě, kdy stál téměř sám proti naprosté většině. V Polné ho málem ukamenovali, jeho (čeští) studenti jej téměř vyštvali z university. Do emigrace odcházel ve čtyřiašedesáti, to byl tehdy věk téměř stařecký. Po válce nahradil Čechům hluboce respektovaného císaře pána, i na koni kvůli tomu začal jezdit. Byl morálním svědomím republiky, bohužel se – i kvůli vysokému věku – nevyhnul chybám a nespravedlivostem. Viz případ generála Gajdy. Jeho největším omylem, na který doplatil i celý stát, byla však volba nástupce. Švehla, jediný, který to snad mohl zvrátit, zemřel příliš brzo.

Hlavně ale Masaryk byl mužem obrovské vůle. Po osmnáctém roce se pohled na něj přesouval z jednoho extrému do druhého. Tatíček národa se stal po osmatřicátém vyvrhelem, po pětačtyřicátém se vrátil na svůj trůn, aby se po nějakých pěti letech stal nepřítelem lidu. Po devětaosmdesátém opět ikona, naštěstí pro mnohé spolehlivě mrtvá. Teprve teď snad nastává čas pro kritický pohled – viz třeba Pavel Kosatík. Člověk, který jej má skutečně „přečteného“. Na každý pád, bez Masaryka by Československo nejspíš nevzniklo. A my se můžeme dohadovat, bylo-li by to dobře nebo špatně. Extrémně silné osobnosti dovedou zalomit vývoj nečekaným směrem. Nacistické Německo by nikdy nevzniklo bez Hitlera či bolševické Rusko bez Vladimíra Iljiče Uljanova, jemuž jeho kumpáni přezdívali Lenin. To proboha není žádné srovnávání Masaryka s Hitlerem či Leninem, pokud se charakteru a orientace týká, jen obří vůle. Úloha osobnosti v dějinách se tomu kdysi říkalo.

Obecně nás příliš nezajímá, jak jsme vidět zvenčí. A přitom to může být nesmírně poučné.  Zkusme jeden příklad: Jolyon Naegele – dlouholetý zpravodaj Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy – poprvé přijel do Prahy ještě jako student, dnes žije v Česku. V pořadu Hovory ČRo Plus ze 17.10.18 vzpomínal, ale hlavně se vyjadřoval k nám i k našemu dnešku. Jeho postřehy, kloubící pohled zvnějšku i zevnitř, by pro nás měly být velice zajímavé. Učí částečně šesté a sedmé třídy. Je překvapen, jak málo vědí děti o našich dějinách. Jen dva žáci věděli, co se stalo v roce 1918. Mnichov, to něco říkalo jen jednomu, 1948 ani jednomu. To vypovídá o školství, o učitelích. Děti musí znát, kdy byla zlatá bula sicilská, ale proč se upálil Jan Palach, že to nebyl protest proti okupaci, ale proti lhostejnosti českého národa, to netuší. A ta lhostejnost, ta je tu pořád. Jolyon Naegele léta působil i jako politický ředitel mise OSN pro Kosovo (UNMIK). Na dotaz reportéra po situaci na Balkáně odvětil, že dnes má pocit, že česká politická kultura spíše odpovídá Balkánu. Třeba souběh funkcí ministrů zahraničí a vnitra, něco podobného známe z Bělehradu či Prištiny. Je to člověk, který má Česko i Čechy rád, zná je, ale skeptický tón jeho hlasu byl více než vypovídající.

Kritický pohled na české dějiny nabízel v knize Češi v dějinách nové doby Podiven, což byl pseudonym tří autorů, Petra Pitharta, Milana Otáhala a Petra Příhody. Podle nich nebyli Češi zralí pro samostatnost, a když už jí získali, tak při jejím naplňování selhali. A následky svých selhání v časech první republiky si sebou nesou dodnes. Bohužel mají pravdu. První republika skončila po dvaceti letech. Sice hlavně díky mezinárodní konstelaci, kterou ovlivnit nemohla. Bylo ale i jejím přičiněním, že postrádala v sousedství přátele, neřku-li spojence. A že její osud ležel v té chvíli na srdci v podstatě jen Čechům, menšině obyvatel státu. Za dalších osm let si Češi jako jediní dobrovolně zvolili bolševiky a svobodně s radostí zakormidlovali svůj stát do pozice ruské gubernie. A dnes?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama