Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Demokracie a / nebo svoboda

Všechny možné ústavy – západního světa i těch dalších světů – se zaklínají demokracií. Lhostejno, zda se jedná o skutečně demokratické (v našem slova smyslu) státy, nebo ty, které slůvko demokracie doplňují různými adjektivy. Řízená demokracie, my se ještě pamatujeme na „demokracii“ lidovou či socialistickou. Anebo jsou to rovnou diktatury nebo dokonce kmenová uspořádání, běžná třeba pro státy africké, a tu demokracii tam mají, protože se to nosí. (A vyspělé státy budou tedy poskytovat rozvojovou pomoc, například…) Také se ve všelikých těch ústavách hovoří o různých svobodách. Skutečných či efemerních. Musí ale nutně demokracie znamenat svobodu či naopak? A co je víc?

Francouzský markýz Alexis de Tocqueville je dnes považován za klasika sociologie, jeho význam však přesahoval jeden vědní obor. V roce 1831 navštívil USA – původně za účelem studia tamního vězeňství – a následně napsal knihu Demokracie v Americe. Je dodnes živá. Jako jeden z mála popisuje rozdíl mezi pojmy svoboda a demokracie. Nemusí být nutně v rozporu, ale jsou to dva pojmy. Každý je o něčem jiném. A pozor, svoboda není cílem demokracie, tím je rovnost. A jak de Tocqueville píše: V lidském srdci tkví zvrhlá touha po rovnosti, pudící slabé, aby chtěli svrhnout silné na svou úroveň, a která lidi nutí, aby dávali přednost rovnosti v otroctví před nerovností ve svobodě. A také: Neexistují státy více vystavené nebezpečí, že upadnou do jha administrativní centralizace, než ty, jejichž zřízení je demokratické. Tocqueville věří v udržení svobody pouze v zemích s decentralizovanou správou. (Citováno podle předposledního Babylonu)

A právě zvrácená francouzská revoluce horovala pro rovnost. Svobodu, přestože ji měla v hesle, zadupala v samém zárodku. A na této revoluci, na jejích „výdobytcích“, je postavena evropská demokracie. Ta si vůbec nepřipouští, že by mohla zaznít otázka: Svobodu nebo demokracii? I s tímto dilematem se však Evropa bude muset vyrovnati. Čti: budeme se s ním muset vyrovnat my. A přinejmenším položit hodnotové rovnítko mezi svobodu a demokracii. A také u toho všeho nezapomínat, že pokračovatelem francouzské revoluce nebyla jen pařížská komuna, jejíž zdárné zakončení u zdi hřbitova Père-Lachaise zůstává příkladem hodným následování i v budoucnu. Byl to především marxismus a z něho se zrodivší komunismus, které sály inspiraci právě v oné nešťastné revoluci. A konečně pak jejich dítko nejodpornější, revoluce ruská. A všechny ty na ni navazující. Desítky milionů mrtvých, tak či onak zavražděných, by mohly vyprávět. A pomník otce zakladatele tohoto zla, postavený za čínské peníze, přijede odhalit předseda evropské komise, tvářící se jako konzervativec…

V článku Co napsal Tocqueville o Babišovi v časopise Babylon (autor bohužel není uveden, což s ohledem kvalitu článku je opravdu škoda), se říká: Paradoxem demokracie je, že pokud si jsou všichni rovni, je nesnadné bránit svobodu a nezávislost proti moci. Protože, jak říká de Tocqueville, žádný mezi rovnými není tak silný, aby mohl vést úspěšný boj, může být svoboda zaručena pouze společnými silami všech. A semknutí se všech k nějakému boji je jen velice zřídkavý zjev. Povaha absolutní moci v demokracii není krutá ani divoká, ale pedantická a trapičská. A tak na nás dnes a denně padají spršky nových povinností, spočívajících zejména v dokladování či dodržování čehosi. Nebojme se to nazvat buzerací, nic jiného to není. Jen si vezměme, jak se zmenšila (a stále zmenšuje) svoboda za poslední léta. Sem patří i EET, různá hlášení, ručení za odvedení daně a podobné případy, kdy stát svou fatální neschopnost přenáší na poddané.

A také de Tocqueville říká: Lidé, jejichž touha po hmotných požitcích je silnější než osvícenost a návyk na svobodu, se stávají zaslepenci. Netouží participovat na politickém a společenském životě. Starají se jen o svůj majetek a rádi přivítají ctižádostivce, který jim zajistí pořádek. A jeho závěr už je (nejen) o nás: Národ, který žádá od své vlády jen udržení pořádku, je v hloubi srdce již otrokem. Otrokem svého blahobytu a klídečku, dodejme. Edward Gibbon ve své nestárnoucí knize Úpadek a pád říše římské třeba uvádí, že poslední byzantský císař za finálního obležení Konstantinopole v roce 1453 nechal provést průzkum, kolik občanů je schopno a ochotno se chopit zbraně za svou vlast. Bylo jich čtyři tisíce devět set sedmdesát. Ano, obyvatelé Konstantinopole, poslední Římané, byli otroky svého blahobytu. Velice záhy se stali otroky se vším všudy.

Levicoví liberálové, kteří opanovali Evropu, prosazují – pod pláštíkem demokracie – stále více rovnosti. A zadupávají svobodu. Současně kontinent, bohatý jako nikdy předtím – a chtělo by se též jedovatě dodat, jako i nikdy potom – opečovává jen svůj blahobyt a pohodlí. Když je to zapotřebí, kupuje si čas. Jako to bylo při první migrační vlně dohodou s Tureckem. Tím se samozřejmě stává čím dál více zranitelnějším. Raději se neptejme, jak by dopadla Palailogova anketa v dnešní Evropě. Ale i před ní dnes leží stále ostřejší dilema mezi svobodou a rovností. Zatím vede na celé čáře rovnost. Ke škodě všech.

Za vrchol demokracie je považováno všeobecné a rovné (a tajné) hlasovací právo. Je to ale opravdu jakýsi top demokracie či její křeč? Vraťme se k Edwardu Gibbonovi a jeho Úpadku a pádu říše římské. Říká: „Italské státečky … byly přijaty do lůna římské republiky a brzy přispěly k zániku občanské svobody; pod demokratickou vládou totiž přísluší poddaným právo suverenity, ale je-li toto právo svěřeno do rukou nadměrného množství, je zprvu znehodnocováno a později zcela odumře.“ A čehože jsme svědky dnes? Stále více politiků naslouchá hlasu většiny, hlasu mas a přizpůsobuje tomu svou politiku. A podíváme-li se na známou Gaussovu křivku, pak většinu opravdu netvoří lidé přemýšliví (hodně jemně řečeno). A ocitáme se v začarovaném kruhu a nikdo neví, jak z něj ven. A tak z toho nakonec vychází jako nejjednodušší řešení mrhání prostředky a zadlužování budoucnosti za účelem nákupu průměrných voličů. Carpe diem ve státním měřítku, co bude zítra, to nás netrápí. Takové Rakouska i po roce 1907, kdy zavedlo všeobecné volební právo, vyloučilo z něj „lidi z pastoušek“. Jen tak na okraj, jejich obdobou jsou dnes ti, co setrvávají – aniž by doopravdy museli – na sociálních dávkách. Rakousko bylo schopno ostatně již v šedesátých létech 19. století, kdy panoval majetkový census, efektivně podpořit vliv lidí vzdělaných leč nebohatých, třeba středoškolských profesorů.

Na všeobecné a rovné volební právo se asi sáhnout nikdo neodváží. Není ale nezajímavé zvážit některé návrhy. Roman Joch – a v tom by byl dokonalým Římanem z těch nejlepších časů Říma – navrhuje omezit volební právo pro ženy na ty, jež jsou ochotny mít děti a u mužů pro ty, co jsou ochotni bránit zem, tedy sloužit v armádě. Smysl to určitě dává. Také by bylo možno zvážit udělení volebního práva i dětem od narození, přičemž do té doby, než se postarají sami o sebe (nikoli od dosažení plnoletosti), budou toto právo za ně vykonávat jejich rodiče či pěstouni. A to by bylo doplněno onou „rakouskou výlukou“, tedy tím, že volebním právem nedisponují lidé na sociálních dávkách. (Bylo by samozřejmě třeba oddělit ty, co na nich jsou nikoli svou vinou od těch, co na nich spočívají jako na pohodlném polštáři a nechají se vydržovat od ostatních daňových poplatníků.) Netřeba však zdůrazňovat, že nic podobného aktuálně nehrozí a jde toliko o akademické úvahy, někdo by snad řekl provokace…

Svobody na Západě ubývá obecně. (V jiných končinách chyběla vždy a nedostává se jí ani dnes. Až na čestné výjimky.) A Evropa je na štíru se svobodou daleko více než Amerika. Konec konců, vždycky byla. Nyní je ale stále více a více sešněrovávána všelikými směrnicemi, předpisy a tak podobně. Snaha o bezpečnost – samozřejmě nejde o tu vojenskou – dostává až bizarní formu. A tak nesmíme geneticky modifikované potraviny, aniž by byla dokázána jejich škodlivost. Předběžná opatrnost velí nepoužívat ničeho, u čeho není naopak prokázána bezpečnost. A to vše vede k zaostávání za hlavními konkurenty, jen tak mimochodem. A další tisíce předpisů svazují náš život, aniž by přinášely skutečnou bezpečnost, o lepší kvalitě ani nemluvě.

Rudolf Jičín kdysi poznamenal: První republika nebyla státem demokratickým, ale svobodným. Autora těchto řádek tehdy dosti zarazil, dnes mu ale dává za pravdu. A pro první republiku je to v zásadě velice dobré vysvědčení. Svoboda je prostě hodnota vyšší.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama