Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Den nezávislosti v časech korony a nepokojů

Čtvrtého července 1776 vyhlásil druhý kontinentální kongres ve Filadelfii Deklaraci nezávislosti. Bylo to v časech války za nezávislost, autorem deklarace byl pozdější třetí president USA Thomas Jefferson. Do uznání nezávislosti pařížským mírem chybělo ještě sedm dlouhých let, nicméně právě toto datum je považováno za zrod Unie a hlavním svátkem USA. Jež se zdánlivě otřásají v samých základech. Pokolikáté již?

Válka za nezávislost byla americkou revolucí. O pár let později ji následovala revoluce francouzská, poněkud hrdopyšně přezdívaná Velká. Tyto dvě revolty nasměrovaly Západ do éry kapitalismu a posléze i demokracie. Byť poněkud paradoxně tento vývoj nastal v mateřské zemi Spojených států, Anglii, již o nějakou chvilku dříve. Přitom obě dvě zlomové revoluce se zásadně lišily ve svých východiscích. Plyne to i z diferencí mezi osvícenstvími, předskokany revolucí. Mezi tím známějším francouzským, které už v téhle době představovalo jakýsi matečný roztok socialismu. A tím anglosaským, reprezentovaným jmény jako Edmund Burke či John Locke. Nakonec už Jean-Jacques Rousseau vehementně tvrdil, že lidi je ke štěstí třeba i dokopat. Jeho následovníci, jako třeba Karl Marx, to rozvedou do vší šíře a další, Uljanov a jeho souputníci, to uvedou do praxe. Vražedné praxe. Jedněmi z posledních vrcholných pokračovatelů byli Pol Pot a Yeng Sary. A pohled do Severní Koreje (ale i do jisté míry Pekingu) naznačuje, že hnutí na nedostatek následovníků nevymře.

Francouzská revoluce byla postavena na ateismu, na víře v člověka. Zákony a právo ji nezajímaly. Vyústila logicky v jakobínské vraždění. Po pár letech se transformovala do bonapartistické diktatury a následně i císařství. Pro Evropu (východně od kanálu La Manche, západně od něj se za Evropany nepovažovali a nepovažují) se však stala inspirací. Trochu zjednodušeně ji lze označit za liberální (při vší nejasnosti tohoto pojmu). Americká byla naopak postavena na víře a na právu. Vtiskla základní rysy Spojeným státům, které jsou platné dodnes. A které jsou obecné právě pro anglosaskou civilizaci. I díky tomu následoval kontinuální vývoj USA až dodnes. Byť provázen nemálo turbulencemi. Tuhle revoluci bychom mohli označit za konzervativní. My ale stále oslavujeme tu naši „Velkou francouzskou“, počátek našich běd. Tak to ale chodí.

Tahle francouzská revoluce pokračovala přes Komunistický manifest Karla Marxe (naštěstí jen literární zvrácenost), přes pařížskou Komunu (zdárně dořešenou u zdi hřbitova Père Lachaise), až k Velké říjnové. Ale i k hnědému Machtübernahme, čínskou komunistickou revoluci a již uvedené soudruhy Pol Pota s Yeng Sarym. Ale také – a to je pro dnešek a pro Evropu podstatné – k osmašedesátnické revoltě. Její dědicové – po dlouhém pochodu institucemi – dnes Evropu ovládají. Evropa, evropská společnost, je dnes úplně jinde, a to již po několikáté. Amerika se celou dobu otřásá v základech, leč je svým způsobem stále tamtéž.

Americe trvalo řadu let, než se prokousala k funkční federaci. Pak následovala expanze na Západ. Spojená, jistě, i s vytlačením Indiánů. Je ale otázkou, zda si ti, co dnes v Evropě (a samozřejmě nejenom zde) lkají po indiánských lovištích včerejška, uvědomují, že kdyby zůstali Indiáni tam, kde byli, Amerika by se nerozvíjela ve světovou velmoc. Ve Velké válce by pak nejspíše zvítězily centrální mocnosti. Co by se eventuelně dělo po druhé válce, to je lepší si ani nepředstavovat. Ostatně, není na čase, abychom se my Češi omluvili třeba těm Germánům, Keltům či koho jsme to tenkrát vytlačili ze středoevropského prostoru? A ani jim rezervace nevytyčili? Amerika ovšem expandovala během devatenáctého století i územně, řada nových států patřila předtím Mexiku. Než se však pustíme do spílání severoamerickým imperialistům, uchvacujícím hamižně cizí teritoria, představme si, jak by asi vypadaly dnešní Kalifornie, Texas a další, pokud by zůstaly součástí Spojených států mexických? Jak by se v nich žilo, a to i Hispáncům?

Zásadním momentem v dějinách Ameriky byla občanská válka. Ta skoncovala s otrokářstvím, jež bylo praktikováno a bylo legální v části Spojených států. (Mimochodem, ne všechny otrokářské státy bojovaly v radách Konfederace – kupříkladu Kentucky – což komplikovalo Lincolnovi ono ukončení otrokářství.) Existence otrokářství byla bezesporu obrovskou ostudou, nicméně USA nebyly jedinou zemí, kde něco takového existovalo. Třeba v Brazílii bylo otrokářství zrušeno ještě později a jsou země, kde je praktikováno dodnes. Aniž by to koho z pokrokových intelektuálů příliš znervózňovalo. Paradoxní byla i spojenectví během občanské války. Rusko, jehož nevolnictví se parametricky blížilo otroctví, podporovalo Unii. Kdežto Anglie, která jako prvá ze západních zemí počala otrokářství důsledně potlačovat, sympatizovala (stejně jako pseudorevoluční Francie) s Konfederací… Vítězství Severu odstartovalo obrovský rozvoj USA po všech stránkách. A po nástupu Theodora Roosevelta, jednoho z největších amerických presidentů, budovatele amerického námořnictva, se Spojené státy zařadily mezi světové velmoci.

Nejen rasové nepokoje a střety patřily ke Spojeným státům odjakživa. A nešlo jen o černochy. Vzpomeňme na Číňany v devatenáctém století. Nebo Japonce za války (byť tam to bylo přeci jen trochu jiné). A co bouře odporu proti vietnamské válce? Která sice jako taková byla zcela v pořádku, nepodařilo se ji ovšem „prodat“ domácímu publiku, hlavně pak byla celá špatně vedená. Současné nepokoje odstartovala tragická smrt „něžného obra“ George Floyda. Jiný by řekl, nafetovaného kriminálníka. To je jen otázka úhlu pohledu. Pomiňme teď otázku, kdo točil ono několikaminutové video umírání, aniž by ho napadlo udělat něco dalšího. Dotyčný policista je již obviněn z vraždy, to ale davům nestačí. Ti křičí to své motto: Black lives matter. Rabují obchody, svrhávají sochy.

Ale co ty ostatní životy? Zajímavý článek se objevil v Neviditelném psovi 6.7.2020 – Jak v Respektu zacházejí s čísly? Je to reakce na článek Jiřího Soboty, stojí určitě za přečtení – https://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost/media-jak-v-respektu-zachazeji-s-cisly-2.A200703_212656_p_spolecnost_wag. Zde se dozvídáme onu nekorektnistickou část pravdy. Tak třeba: Policejní souhrnná zpráva z New York City za rok 2019 uvádí zatčené pro jednotlivé zločiny rozdělené podle etnické příslušnosti. Konkrétně uvádí následující hodnoty pro Afroameričany, bílé Američany a Hispánce: vražda a zabití – 58 %, 3,3 % a 35,3 %; loupež 59,4 %, 5,2 % a 32,2 %; použití střelné zbraně 71,6 %, 2,7 % a 24,1 %. V této souvislosti lze doplnit, že podíl těchto etnických skupin v obyvatelstvu New York City činí podle údajů z roku 2018: Afroameričané a ostatní černoši 24,3 %, běloši 42,7 % a Hispánci 29,1 %. Afroameričané představují 12,3 % obyvatelstva, ale 33,7 % zatčených za závažné napadení, 54,2 % za loupež, 53,3 % za vraždu a 57,1 % pachatelů vražd policistů. Ve službě je zabito přibližně 170 policistů ročně. Respekt toto číslo uvádí, ale nezasazuje do kontextu. Webová stránka FBI uvádí, že v letech 2010 – 2019 se podíl Afroameričanů mezi těmito pachateli pohyboval v rozmezí 49–72 %. Opravdu je přístup amerických policistů k černochům tak nepochopitelný?

Nynější nepokoje však skrývají ještě jeden zákeřný tón. Svým způsobem jde o kulturní válku. Vyhlášenou současné západní civilizaci z radikálně levicových pozic. Proto se útoky zaměřují i na osobnosti jako Winston Churchill, ale i George Washington či Thomas Jefferson. Brzo určitě dojde i na Ronalda Reagana, další budou následovat. Válka se vede na kulturním poli. Deník New York Times vyhodil šéfa rubriky komentářů, který připustil „nevhodný“ komentář. Amerického senátora, dodejme. Kulturkampf čistí i filmotéky, bibliotéky a tak podobně A tak tu máme zase zpátky cenzuru, výbory veřejného blaha tu budou co nevidět. A pak už zbývají jen ty koncentráky. Pardon, výchovně-vzdělávací tábory.

A – pro někoho možná překvapivě – temnou roli tu sehrává i internet. Zejména sociální sítě. Na nich už cenzura bují naplno. A protože představují pro mnohé, zejména ty mladší, jediný faktický informační zdroj, mohou býti dopady jen těžko představitelné. Tahle cenzura je ovšem daleko, daleko horší než ta klasická, státní. Ta je (či bývala) pod určitou kontrolou, měla svá pravidla, svůj rámec. Nyní ale selekci názorů, vyjádření provádějí lidé naprosto neznámí, podle nějakých svých, snad vnitrofiremních pravidel. A tak se můžeme dožíti toho, že názorové spektrum bude ovládat, kontrolovat a řídit pár oligarchů. Či hejna levičáckých aktivistů. O některých zásazích  Facebooku reportoval nedávný Reflex. Fotografie sira Winstona byly odstraňovány, dokonce snad za ně někdo obdržel 30-denní ban, naopak obrázky Adolfa Hitlera jednoduše nevadily. Internet představuje (či představoval?) velkou naději pro světovou společnost, snad se ale může změnit v názorového otrokáře dneška.

Čtrnáctý červenec neslavme, za oslavu stojí ten čtvrtý. Amerika překoná i tuto krizi, tak jako všechny před ní a (doufejme) i po ní. Kdyby padla, nastane dost možná konec západní civilizace. Evropa je svým způsobem nesvéprávná, jen si to nepřipouští. Upadá hospodářsky, mocensky, ale i co se inovací a inovativnosti týká. A ti, kdo hystericky vykřikují o rasovém útlaku, ti by si měli porovnat, kolik černých tváří, policistů, politiků a dalších se v souvislosti s posledními událostmi objevuje ve zprávách. A srovnat si to s časy ještě nedávno minulými. A všichni bychom si měli připomínat památná slova Edmunda Burkeho: K vítězství zla stačí jen to, že slušní lidé nebudou dělat nic.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama