Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Devítky namísto osmiček?

Naše historie trpí „syndromem osmiček“. V minulém století se k nim přiřadilo i pár devítek, někdy náležejících i k hodně důležitým zlomům. Jistě to byl rok devětatřicátý, kdy se poprvé rozpadlo Československo a kdy počalo jedno z nejkritičtějších dějinných období českého národa. Byl to i devětašedesátý, svým způsobem podstatnější než ten osmašedesátý. V srpnu osmašedesátého bylo násilně vnucováno národu něco zvenčí. O rok později už jsme si se znásilňováním národa vystačili sami. Tím nejdůležitějším byl pak samozřejmě rok devětaosmdesátý, kdy byla po padesáti letech svržena totalita a odstartován pokus o vybudování demokratického a civilizovaného státu.

Ale již v devatenáctém roce vypukla kratičká česko(slovensko)-polská válka, která na dlouho těžce zatížila vztahy se severním sousedem. Boj byl o Těšínsko, o němž opravdu nelze poctivě říci, zda je spíše české či polské. Ono je slezské. Nicméně tento v podstatě drobný konflikt přesvědčil ty, co se domnívali, že se malé státy po parcelaci Rakousko-Uherska nebudou schopny domluvit, že mají pravdu. Jednalo se především o Angličany. Následné ostudné působení Československa ve chvílích polsko-sovětské války vše toto jen utužilo. A díky katastrofální Benešově zahraniční politice pak všechno vyústilo – přes určité polské náznaky okolo třicátého roku – k tomu, že jsme byli obklopeni nikoli přáteli. A vše – a zejména to polské – se pak i s úroky vrátilo v osmatřicátém.

Rok 1939 byl zdánlivě rokem katastrofy. Došlo nejen ke ztrátě státní samostatnosti, ale celý národ se ocitl doslova v situaci existenciálního ohrožení. O tom žádná. Jenže ta skutečná katastrofa se odehrála rok předtím. Ve chvíli, kdy stát přistoupil na odstoupení třetiny území i populace. Na ztrátu hajitelného teritoria. Kdy rezignoval fakticky i na samu existenci suverénního státu. (O morálním poškození charakteru národa nemluvě.) Devětatřicátý rok však představoval i určité, byť nevyřčené ulehčení. Vyčistil, aspoň na čas, notně upatlané národní svědomí z druhé republiky, do jisté míry ale i z té první. Vždyť zhroucení hodnot i pilířů, na nichž zdánlivě – jak se právě po Mnichovu vyjevilo ve vší nahotě – stála společnost, všechen ten rozval, co počal v řádu dní, ne-li hodin po Mnichovu, přesněji řečeno po bezpodmínečné kapitulaci bez jakéhokoli boje, jen dosvědčovalo nepevnost těchto základů. Na nichž byla vybudována celá konstrukce státní a tedy i národní. Dům postavený na písku, jak to v podobenství popisuje jedna moudrá kniha.

Arizace odstartovala již na podzim osmatřicátého. A spustili to ti, kteří by měli býti počítáni k elitám, Právníci, lékaři. Kdyby nebyl tento ve své podstatě spontánní vývoj (stát zde vystupoval spíše rozumně, snažil se brzdit excesy) zaražen nacistickou okupací, asi by nám dodnes bylo špatně z toho, co naši předci dokázali. Takto na to padl milosrdný stín zapomnění a vše se neuvěřitelně zjednodušilo. Alespoň zdánlivě. Byl tu externí nepřítel, jenž se vcelku otevřeně snažil národ (v delší perspektivě) totálně vygumovat a proti němu stál onen zkoušený národ. Sice ve většině vynuceně spolupracující, to se ale těžko dá vyčítat. A takové ty drobnosti, jak si Češi na počátku protektorátu mysleli na arizovaný majetek, až jim Němci ukázali, kdo je v kraji pánem, na ty se obratem zapomnělo.

Místo na vlastní selhání se ale vzpomínalo a myslelo na to, jak nás všichni opustili. Ono je to mnohem jednodušší. A tak opět vedeni neomylným Benešem (a jeho mindráky) jsme poznovu rezignovali na spolupráci s Poláky i na doporučení hostitelské Anglie a počali lézti do ruského zadku. Přes Benešovu návštěvu v třiačtyřicátém (kdy svévolně uzavřel smlouvu na delší dobu než směl a hlavně podbízivě a v rozporu s veškerým právem nabídl východnímu imperátorovi Podkarpatskou Rus) pak vede cesta k moskevským jednáním, košickému programu a nakonec i k osmačtyřicátému.

Rok osmašedesátý byl vlastně jakýmsi panoptikem. Zprvu vnitrostranický konflikt eskaloval do nepředvídaných rozměrů. Komunistická strana ztratila sílu ovládat společnost, na druhé straně ovšem nebyla ochotna připustit zásadní systémovou změnu (na rozdíl třeba od Maďarů v šestapadesátém). V tomto matečném roztoku vykvasily téměř okamžitě zárodky občanské společnosti, z nichž některé předkládaly neuspořádaně i návrhy směřující k oné zásadní změně. (Významnou roli zde sehrál i první polistopadový president, který byl už tehdy prost iluzí a vystupoval veskrze racionálně; na to se často zapomíná.) S čestnou výjimkou generála Prchlíka (paradoxně šéfpolitruka armády) nikdo, přinejmenším z vládnoucí garnitury, nebyl ochoten namalovat otazník k strategickému směřování státu. Hlavně ale nikdo nebral v potaz stávající mezinárodně-mocenské uspořádání, nebyl ochoten vůbec vidět shlukující se armády „spojenců“ na hranicích. Poté co se tato vojska zhmotnila na domácím teritoriu, dovolili si vedoucí představitelé strany a státu (jak se tehdy nazývali) drobounké nesouhlasné odfrknutí a pak již opětovně vklouzli do chomoutu stranické poslušnosti. S jednou čestnou výjimkou, třeba říci.

A tak se staly hvězdy osmašedesátého, celá ta slavná čtyřka, i ztělesněním národního selhání a zrady. Schvalovali, co se po nich chtělo, pobyt vojsk na věčné časy a nikdy jinak. (V dobovém slangu „dočasně“, přičemž jednotkou dočasnosti byl jeden furt, jak pravil dobový vtip.) Jeden po druhém kladli hlavu dobrovolně na špalek, když přišel jejich čas. S jednou výjimkou, onoho Dědy Zradílka, jak jej krásně nazval Vladimír Kučera. Který již od válečných let věděl, kdože je tu páníčkem, jemuž pak věrně sloužil již před pětačtyřicátým. A kdykoli se tento „omylem milovaný stařík“, jak ho nazývá Josef Frolík, spolehlivě postaral o pánovu věc. (To, že lze být v jedné osobě hrdinou i zrádcem, možno doložit na jistém francouzském občanu jménem Philipe Pétain…) Pendrekový zákon z devětašedesátého podepsali z oné čtyřky tři. A kdyby nebyl již předtím setnut Smrkovský, tehdy přezdívaný jako „tribun lidu“, pak by nejspíše tam figuroval i on. A toto fatální selhání, jež by mělo znamenat doživotní politickou diskvalifikaci, kupodivu příliš zaznamenáno nebylo. A tak jeden z oné ostudné trojky si klidně po dvaceti letech, během nichž zůstal skrčen a neviděn, klidně pomýšlel na presidentskou funkci. Vůbec mu to nepřipadlo chucpe. Ale zdaleka nejen jemu, a to je signifikantní. Nakonec se vrátil zpět do role předsedy Federálního shromáždění. I to je příznačné.

Nadšení z nového režimu i nově nabyté příslušnosti k západní civilizaci (to i ono tak nějak přilétlo shůry, jaksi samo) vystřídalo čím dál větší rozčarování, jak se věci nedaří. Inu, když je něco zadarmo… Pravdou je, že převrat u nás proběhl jaksi samospádem. Poláci, kteří se léta po potlačení Solidarity (i před ním) tvrdě konfrontovali s režimem, tento v podstatě dostali na lopatky. Maďaři v tichosti, v té chvíli ještě vedeni reformními partajními funkcionáři, přešli na druhou stranu. (O to více, i po všech těch jejich revoltách, počínaje rokem 1848 a konče 1956, překvapuje jejich přestup zpět.) I východní Němci, po třiapadesátém vzor loajality, počali masověji bourat režim. Jen v Československu fakticky vládl klid. Který nevyrušila ani palachiáda. Až nepravdivá zvěst o mrtvém studentu, za níž ze všech stran vykukuje tajná státní policie („Šmíd“, Dražská…) dala věci do pohybu. Ono ostatně po pádu berlínské zdi se nic jiného dělat ani nedalo.

Po třiceti letech od převratu je presidentem (bývalý) komunista, obtěžkaný citovými vazbami na Rusko a módně i na nejprofízlovanější zem světa, Čínu. Proti níž je i dnešní Rus skoro až svobodná zem. (Obdobné patologické vazby na Moskvu vykazoval konec konců i jeho předchůdce.) Premiérem je též rovněž (ex)komunista a jako bonus agent oné tajné státní policie zvané StB. Mimochodem, není bez zajímavosti, že lidé tohoto zrna se okolo současné i bývalé hlavy státu vyskytují v počtu více než hojném. A volby by dnes vyhrál nejspíš opět ten i onen. Skoro by jednoho mohla napadnout kacířská myšlenka, nebyl-li ten devětaosmdesátý takovým nějakým krokem stranou. Ne-li omylem. A že rusofilové – nazýváme-li je takto delikátně – opět se vší drzostí vystrkují hlavu, jen dokresluje celý ten absurdní scénář.

V určitém momentu předznamenal devětašedesátý experiment o dvacet let později. V devětašedesátém tu „vraždili Češi Čechy“, po devětaosmdesátém, v devadesátých letech, tu chyběla vůle a odvaha tyto ohavnosti vyšetřit a potrestat. A vůbec se k nim postavit. Jako k jedné z nejodpornějších kapitol našich dějin. (Pokusy z doby poslední i dřívější jsou čestnými výjimkami.) Protože pakliže jsme ostentativně laxní ve snaze tyto zločiny odsoudit se vším všudy, vkrádá se s tím i nevyřčené připuštění možnosti, že se tato historie bude v té či oné podobě opakovat. A z toho je našinci silně nevolno od žaludku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama