Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Donald Rex

Právě před rokem a pár týdny nastoupil do úřadu amerického presidenta (a potažmo šéfa svobodného světa) Donald Trump. Jeho heslem bylo „America first“, Amerika na prvním místě. Zdánlivě banalita, v posledních letech však opomíjená banalita. Trump také zdařile oslovil „obyčejného“ bílého muže, člověka, na jehož bedrech bylo vždy budování Ameriky i její obrana. A na něhož „elity“ zvysoka a s gustem kašlaly, označovaly jej s neuvěřitelnou sprostotou „white trash“ a tak podobně.

Perverznost korektnistického světa dokládá to, že se nikdo nad těmito označeními nepozastavuje a že se dostala do titulů knih renomovaných autorů. Kdyby se nejednalo o bělochy, ale o jakoukoli menšinu, ať již skutečnou či uměle vytvořenou (a naši leví liberálové vyrábějí menšiny jak na běžícím páse), způsobilo by podobné označení neuvěřitelný skandál. Volby pak ukázaly obrovskou nechuť a nedůvěru běžných lidí k establishmentu. K němu dnes náleží nejen politická garnitura, ale i mainstreamová média či akademický svět. Establishment se oddělil postupně od zbytku světa a teď jen nevěřícně zírá a nechápe. Donald Trump má tedy za sebou rok ve funkci, hodnocení jsou dle očekávání rozmanitá.

Výsledky vládnutí Donalda Trumpa jsou doopravdy sporné. Na jedné straně osobnost, evidentně nevládnoucí svému egu, budící nejistotu stran úmyslů největší světové mocnosti, komunikující tweety, zjevně vyplývajícími z momentálního rozpoložení. Na straně druhé president, který – sice postupně, během roku – postavil kvalitní administrativu a pomalu prosazuje své záměry. Namísto obamovské nemohoucnosti trumpovská hyperaktivita. Určitě by bylo příjemnější „něco mezi“, tedy standardní konání amerických presidentů. Jenže Obamova éra, kdy tento jeden z nejslabších presidentů všech dob vlastně prosadil jen zpatlanou obamacare, kdy náklady na zdraví o další kus přenesl na bedra beztak již utahané střední třídy, svým způsobem paralyzovala Ameriku. Jeho zahraniční politika byla jedna souvislá katastrofa. Blízký a Střední východ – totální propad. Barack Hussein Obama se s neuvěřitelnou naivitou domníval, že v Arabistánu vypukne demokracie a Izrael se stane nepotřebnou veteší. Restart vztahů s Ruskem, další propadák. Vzpomene si někdo dnes, jak uklidňoval úřadujícího ruského presidenta Medvěděva, domněle mimo mikrofon, že až bude mít po druhých volbách, srovnají se vztahy… Nikoho tehdy nenapadlo vyšetřovat presidenta pro vazby na Rusko…

Amerika prošvihla obrovskou šanci mít více než brilantního presidenta, jenž i na poli morálních vlastností byl a je vzorem. Ale nezvolila Johna McCaina. Pak mohla mít ještě docela slušného presidenta, ale pohrdla Mittem Romneym. (Jen tak mimochodem – nepřipomíná to někomu poslední dvoje presidentské volby v jednom malinkatém a na štěstí v podstatě bezvýznamném státečku uprostřed Evropy?) A teď má Trumpa. Stále je to neskonale lepší řešení než jeho konkurentka. Kdyby se všichni ti levičáčtí liberálové, kteří právě Obamovu volbu pomáhali protlačit, zamysleli krapítko i nad sebou, třeba by je napadlo, že ještě nedopadli tak nejhůř. Kdyby se jim bylo bývalo podařilo protlačit ještě Hillary, naštvanost lidu by už mohla překročit únosné hranice a za pár let by se svět opravdu nestačil divit.

Co byly hlavní momenty Trumpovy politiky v prvním roce? Omezení imigrace, zejména z muslimského světa. Pochopitelné, leč narazilo na stejně pochopitelný odpor levice. Vše ale začíná fungovat, soudcovská sabotáž byla postupně překonána. Korea: Hysterické počínání té severní, jež díky slabosti Západu a Ameriky zvláště dosáhla na jadernou výzbroj, začalo překračovat všechny meze. Severokorejský diktátor vyvádí jak čertík z krabičky. Jenže narazil na nekompromisní odpor. A tak se malý rakeťák se jaksi zklidnil. Aspoň na chvíli, zásadní řešení nás tak jako tak čeká. A bude asi muset být silové. Na tomhle problému se podepsala celá řada předchozích presidentů s jejich neochotou k rázné akci i důvěřivostí ke slibům těch nejhorších podvraťáků. Daňová reforma, to je bez diskuse základ pro obrovský úspěch. Korporacím snížila daně zhruba na naši úroveň, těm ostatním dočasně, všichni ale tiše předpokládají, že i zde bude jednotkou dočasnosti jeden furt. Zeď na mexické hranici je stále otevřená záležitost. Jakým problémem je ale hispánská imigrace, to je jasné i z již starší knihy Samuela Huntingtona Kam kráčíš, Ameriko.

Samostatnou kapitolou je Blízký východ, Izrael a Palestinci. Po Obamově odchodu jakoby zavál svěží vánek. Trump, ale i Pence a další jsou lidé jednoznačně naklonění Izraeli, jedinému skutečnému a trvalému spojenci v regionu nejen Ameriky, ale i západní civilizace jako takové. Trump navíc nazývá věci pravými jmény, což rozběsňuje nejen Palestince, ale i mnohé Evropany. Konečně byl Jeruzalém akceptován coby hlavní město. Právem zvolit si své hlavní město dosud disponovaly všechny země světa vyjma Izraele. I stěhování ambasády dostává konkrétní kontury. A další země se postupně připojí. Trump se též orientuje na sunitské mocnosti, především Saudskou Arábii. A tvrdě se staví proti hlavnímu rizikovému faktoru oblasti – Iránu. Situaci v Sýrii, kde čelí Rusům, Iránu a „spojeneckému“ Turecku však příliš nezvládá, spíše naopak. Totéž platí pro kurdský problém.

Proti americkému postoji se následně zvedla vlna hysterického odporu, jemuž dominuje (krom Palestinců, kteří rozhodně dosud nezapomněli na svou teroristickou tradici) evropská levice. Ta převzala prapor po „starých dobrých“ nacistech a dnes představuje hlavní složku boje proti „světovému židovstvu“. Což dovedně maskuje odporem proti sionismu a Izraeli. To ale není nic nového, komunisté takto argumentovali již v raných padesátých. Svým způsobem se k tomuto proudu připojil i dnes levicový Respekt, když v nedávných číslech hovořil o tom, jak by Evropa měla tlačit Izrael k ústupnosti. Poněkud naši levičáci pozapomněli na to, že – slovy Romana Jocha – Izrael nepotřebuje Evropu, Evropa potřebuje Izrael… Spojené státy a Izrael též vystoupily z UNESCO. Přístup této organizace k dějinám, kdy vlastně nihiluje veškeré židovské dědictví, z Šalamouna dělá Sulejmana, z Abraháma Ibráhíma, z Mojžíše Músu a nakonec i z Ježíše Issu a tak dále, může vést jen k zamyšlení, zda je nutné a užitečné, abychom se i my na podobných perverznostech podíleli…

Levicová média pokračují v setrvalé palbě na D.T. Součástí této fronty je bohužel i Respekt, kdy na Trumpovi nenechá nit suchou. I v článku Jiřího Soboty Jak zachránit demokracii bere Trumpa jako jednoho z autoritářů, ohrožujících demokratický vývoj. Mimochodem, Trump se díky soustavné palbě levičáckých médií dostává do poněkud podobné situace jako Richard Nixon. Tento bezesporu veskrze slušný člověk byl od svých začátků terčem nevybíravých ataků zleva. Což jej posléze deformovalo a nakonec vedlo až k Watergate. Důsledky, jež nastaly díky jeho pádu a ústupu Ameriky, byly rozsáhlé. Konec jinak úspěšného presidenta měl dopad po celém světě. Připustili si někdy Carl Bernstein a Bob Woodward, že třeba osud nebohých boat people byl nepřímým důsledkem jejich snažení? Asi sotva. Dnes si polovzdělaní novináři pletou autoritáře s totalitáři a mnohdy zasévají jen zmatek. Svým způsobem mohou představovat stejné ohrožení svobody a demokracie jako politici s autoritářskými sklony. Navazují tak na své meziválečné předchůdce, kteří brali v nekompromisní ochranu vše sovětské. Jenže, bere ještě levičácká média vážně někdo jiný než ony samy a jejich fan-cluby? Jako média obecně naprosto selhávají, stávají se aktivistickými. A novináři se nezřídka transformují na agitpropčíky.

Theodore Roosevelt patří bezesporu k velkým, ne-li největším americkým presidentům. Edmund Morris o něm napsal biografii pod názvem Theodore Rex, tedy král Theodor. Hojně z ní cituje i Henry Kissinger ve svém díle Uspořádání světa. Co je ale na této kapitole snad nejzajímavější, je porovnání dvou vůdčích idejí, které – proti sobě i spolu – řídily americkou zahraniční politiku. Dalo by se to nazvat střetem reálpolitiky a idealismu. Ve skutečnosti je potřeba obou ingrediencí, jen najít jejich správný poměr. Teddy Roosevelt byl typickým představitelem pragmatické politiky, Woodrow Wilson pak oné idealistické. Ve finále byl ovšem Roosevelt nepopiratelně úspěšnější. Na Wilsonově příkladu lze dokladovat, že nejsou-li vznosné a sebekrásnější ideály postaveny na realistických fundamentech, je zaděláno na katastrofu. Wilson dominoval versailleské konferenci, kdy byl zdatně manipulován evropskými státníky. Nicméně své si prosadil. Společnost národů i versailleský mír byly postaveny na těch nejušlechtilejších idejích, jen na reálný svět se jaksi pozapomnělo. Společnost národů se nakonec ukázala jako naprosto nefunkčním šidítkem a versailleský mír se stal spolehlivým základem pro největší válečnou katastrofu v dějinách lidstva.

I z tohoto úhlu pohledu lze posuzovat zahraniční politiku současného presidenta. Mottem Theodora Roosevelta však bylo: „Mluv tiše, ale měj v ruce velký klacek“. Toto jeho krédo se osvědčilo například během venezuelské krize, kdy byl schopen pohrozit německému císařství válkou, veřejně jej ale neponížit. A to tak mohlo z akce vycouvat bez ztráty tváře. Zda půjde Donald Trump v jeho stopách, to dnes říci opravdu nejde. Zatím spíše dosti hlasitě mluví. Třeba ale o něm někdo nakonec bude moci napsat životopis s titulem Donald Rex. Zatím to na to, pravda, až tak moc nevypadá…

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama