Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Dubnové narozeniny

V dubnu by slavily narozeniny dvě z nejtemnějších postav lidských dějin. 20. dubna otec nacismu a masový vrah Adolf Hitler, jen o dva dny později otec (praktického) komunismu a masový vrah Vladimír Uljanov, přezdívaný Lenin. Podle juliánského kalendáře, který tehdy na Rusi vládl, to byl ovšem duben desátý. Jinak tyto dva dělilo devatenáct let, spojují je ale desítky milionů mrtvých, totální devastace hospodářství i společnosti. Dějinným paradoxem je, že ač oba ze stejného těsta, hlásit se dnes k Hitlerovi je naprostá zvrhlost, to samé v případě jeho staršího alter ega Lenina je (nejen) na Západě společensky akceptovatelné.

Mají hodně společného. Oba byli neuvěřitelně silnými osobnostmi, oba na temné straně dějin. Oba na troskách starých říší založili nové, jež pak fatálně ohrožovaly celý civilizovaný svět. Bez nadsázky lze prohlásit, že bez nich by jejich říše nevznikly. Co by se stalo, co by se vytvořilo, kdyby nebyli, o tom lze jen spekulovat či spíše fantazírovat. Za jisté snad lze míti jen to, že ať by to bylo co by to bylo, nebylo by to horší. Spíše naopak. A přežily by nejspíš i ony desítky milionů lidí. Oba spojovala jejich představa vlastní vyvolenosti, mesianistický komplex. Jeden zachraňoval národ, druhý proletariát. Oběma byli lhostejní ti mrtví, naopak ponoukali k vraždění. Oba byli revolucionáři, co bourali starý prohnilý řád a svět. Oba byli nejdříve směšní, posléze se stali charismatickými postavami, co přiváděly davy do varu. Dílo obou dnes patří naštěstí minulosti, byť Hitler se jeho konce dožil, Leninův výtvor přežil ke škodě všech svého konstruktéra o téměř sedmdesát let.

Velká listopadová se odehrála v říjnu. Tady ovšem za zmatením stojí dvojí kalendář, Rusko přešlo na ten gregoriánský, co používala naprostá většina zbývajícího světa, až po revoluci. Jména vůdců revoluce, tak jak je známe dnes, byla nezřídka krycí. Lenin, dříve Uljanov, Trockij, původně Bronštejn. V pozadí pak v té chvíli ještě nepříliš známý Stalin, kdysi Džugašvili. Matoucí bylo svým způsobem i dělení strany na menševiky a bolševiky. Menševici, tedy ti menšinoví, byli po celou dobu – až na onen inkriminovaný sjezd v roce 1903 – vždy většinovými. A jak praví starý vtip, tak to bylo se vším. Jako první to asi v plném rozsahu pochopil George Orwell. (Ten se jmenoval Eric Arthur Blair, literární pseudonymy jsou ale přeci jen z jiného soudku…)

Lenin (říkejme mu tak) pocházel ze slušné, dobře situované rodiny. Jeho otec, ředitel gymnasia, byl dokonce povýšen do šlechtického stavu. Rok po jeho smrti byl popraven Leninův bratr. Za účast na atentátu na cara. Z Lenina se posléze stává profesionální revolucionář. Carský režim si své katy pěstoval. Posílal je do vyhnanství, kde měli dost času vyspět v oddané revolucionáře. Lenin sám byl něco přes rok vězněn a pak měl odejít v roce 1895 do vyhnanství do Irkutské gubernie. Argumentoval svým zdravím a žádal o vyhnání do klimaticky příznivější Jenisejské gubernie. Uspěl. Bolševici už pak ke svým oponentům takto ohleduplní nebyli. Léta před válkou strávil Lenin putováním po Evropě. Vypuknutí konfliktu jej zastihne v Rakousku. Coby nepřátelský cizinec je uvězněn, na intervenci šéfa rakouské sociální demokracie Viktora Adlera (jehož syn Friedrich pak zavraždí v roce 1916 premiéra Stürgkha, ale to jen tak na okraj) je propuštěn a usadí se ve Švýcarsku.

Tam s ním naváže kontakt německý vyslanec von Romberg. Jednání mají posléze úspěch a v dubnu 1917 vyráží kohorta revolucionářů pod vedením Lenina, nyní již německého agenta, přes Německo, Švédsko a Finsko do Petrohradu. A tam začíná pracovat – za peníze německého generálního štábu – na bolševické revoluci. Válka se v roce 1917 nacházela již dlouho v patové fázi. Obrovské ztráty na obou stranách, zbídačování obyvatelstva v týlu. Navíc hrozba vstupu USA do války, záhy naplněná. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. A tak Němci podnítili a financovali likvidaci prozatímního režimu v Rusku a nastolení bolševické diktatury. Ke škodě nejen Ruska, Spojenců, ale i své a celého civilizovaného světa. Doma jim posléze vyrostla hnědá sestřička bolševiků. A válka pak po dvacetileté mezihře mohla pokračovat. Daleko děsivěji, než předtím. Než kdykoli předtím.

V červenci se pokusili bolševici o povstání proti Prozatímní vládě, neuspěli. Lenin obligátně uprchl do Finska, vláda ovšem nevyužila situace a nerozdrtila bolševiky v čele s jejich vožděm. Taková chyba se neodpouští, v říjnu tak provedli bolševici již úspěšný převrat. Jeho technologem byl Trockij, tehdy muž číslo dvě. Celé to krásně popisuje Curzio Malaparte v knize Státní převraty, jak se dělají a jak se jim zabraňuje. Pak proběhly na dlouho poslední svobodně volby, v nichž bolševici propadli a tak Ústavodárné shromáždění jednoduše rozehnali. Skončila krátká hra na demokracii. Vznikla ta vůbec nejdůležitější instituce, Čeka. Vícekrát změnila název, GPU, NKVD, KGB. Fakticky existuje dodnes. Zavedly se popravy bez soudu a počalo masové vraždění. Čísla byla plánována, plán se ovšem překračoval. A vedle této vraždící mašinérie jsou tu tábory otrocké práce, gulagy. To vše ještě za Lenina, dodnes milovaného a uctívaného. V roce 1917 tak vyjel první jezdec Apokalypsy 20. století.

Hitler byl původem Rakušan. Vzdělání nedosáhl, jeho umělecké ambice nedošly naplnění. Inspiroval jej starosta Vídně, křesťanský sociál Carl Lüger, zavilý antisemita, ale také mimochodem čechobijce. Na druhé straně ovšem extrémně schopný a výkonný. Stojí za připomenutí, že jej František Josef potvrdil až na potřetí, kdy mu už nic jiného nezbývalo. (Pokud bychom hledali analogii na české straně, může nás napadnout pražský primátor a nacionální socialista Karel Baxa.) Z „pařeniště národností“ odchází Hitler do Mnichova, v roce 1914 rukuje jako dobrovolník do německé armády. Byl raněn a vyznamenán. V roce 1919 vstupuje do bezvýznamné nacistické, tedy nacionálně-socialistické straničky. Strhl na sebe brzy vedení. Tehdy se do té doby nevýrazný človíček stává charismatickým řečníkem a vůdcem. Pokouší se v Mnichově o puč, něco málo si odsedí. Ve vězení píše Mein Kampf, bibli nacismu. Nikdo to tehdy nebral vážně. Ke škodě všech. Nacistická strana roste, má své ozbrojené složky (SA a posléze SS), stejně jako i komunisté. Pravdou také je, že bez komunistů by se nacisté, jejich hnědí bratříčci, nikdy k moci nedostali.

Moskevské vedení tehdy zapovídalo spolupráci se sociálními demokraty. Horší „sociálfašisté“ než fašisté, vykřikovali tehdy Stalinovi podruzi. A tak se pruským ministrem vnitra nakonec stal jistý Hermann Göring. Nacisté tím dostali pod kontrolu policii v sedmdesáti procentech Německa. (A říšská policie vznikla teprve – alespoň formálně – až v roce 1935.) Připomeňme, že Prusko do té doby bylo převážně sociálně-demokratické. Ve třiatřicátém se pak stal Hitler říšským kancléřem. Tehdy měli nacisté ve vládě jen menšinu, ti ostatní si mysleli, že je snadno ukočírují. (Asi jako takzvaní demokraté u nás po pětačtyřicátém komunisty…) Jenže opravdu odhodlaná menšina, bažící po absolutní moci, skutečnou většinu nepotřebuje. Stejně jako bolševici v sedmnáctém či osmnáctém v Rusku, stejně jako pak komunisté u nás po válce. Kdo opravdu četl pečlivě a bral vážně Mein Kampf, nemohl být pak překvapen. Jenže to nebyl téměř nikdo. A tak se otevřela cesta k pokračování Velké války, ovšem v neskonale děsivějším provedení. A k holocaustu. Podotkněme jen, že na rozdíl od převážně zaostalých (nechceme říkat barbarských) Rusů byli Němci považováni za nejkulturnější evropský národ… V roce 1933 tak vyjíždí druhý jezdec Apokalypsy 20. století.

Oba jezdci uvolnili to nejhorší, co číhá v hlubinách lidské duše. Lhostejno, zda její nositel tráví čas s klasickou hudbou či jen vodkou. Tak jako první světová či Velká válka ukončila belle époque, éru snad největší prosperity Evropy, zakončila ta druhá éru Evropy jakožto mocenského faktoru. Obě dokázaly, že domnělá kulturnost a civilizovanost Evropanů představují jen tenký nátěr. Co v krizi snadno oprýská. Do současných časů si Evropa uchovala jen pocit kulturní nadřazenosti a s ním spojenou aroganci. Úplně se nevyrovnala ani s nacismem, už vůbec pak s komunismem. Přes všechny neúspěchy, hlavně ale totální zhůvěřilost marxismu, vstávají stále nové a nové intelektuální elity, hlásící se k této perverzitě. A sochu proroka komunismu pak přijede odhalit předseda Evropské komise, údajně prý konzervativec. Jen podotkněme, že v roce 1937 měl Hitler prohlásit, že nacismus a marxismus si ve svých základech neodporují. V tomhle tedy měl pravdu.

V pětačtyřicátém byl Hitler i nacismus totálně poražen. Jenže jeho rudé dvojče, ač na počátku války stálo na jeho straně, nyní patří k vítězům. Vede to k řadě konfliktů, hlavně ale k pětačtyřicet let dlouhé válce studené. V ní sice bolševismus totálně prohrál, po třiceti letech ale opět „vstávají noví bojovníci“. Asi to nikdy neskončí. Jak říkají moudří rabíni: Alternativou otroctví není svoboda, ale nejistota.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama