Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Dvacátá léta na startu

K začátku roku patří i prognózy, stejně jako předsevzetí. O to více k počátku dekády. (Byť ta další začne ve skutečnosti až za rok, ale je to stejné jako s miléniem, slavíme to o rok dřív…) Prognózy a nakonec i předsevzetí mívají jednu velikou výhodu. Nikdo se k nim po delší době nevrací. A tedy nezpytuje, jak byly trefné a jak se naplnily. To jim neubírá ovšem na oblíbenosti. I Respekt uveřejnil v prvém letošním čísle pod titulkem Optimismus střídají obavy takovou prognózu, spíše však jakési „programové prohlášení“ redakce. Doba ještě příliš nepokročila, zkusme se k tomu vrátit. S řadou stanovisek se lze určitě ztotožnit, některá si ale říkají o reakci. Vezměme si na paškál čtyři témata.

1) Přesvědčit voliče o klimatické hrozbě

Klimatická změna tu je nade vši pochybnost, o tom žádná. To však nelze se stoprocentní jistotou říci o vinících a už zdaleka ne o možnostech řešení. Pokud se oněch neustále skloňovaných vědců týká – řada z nás si pamatuje na život ve „vědecky řízené společnosti“, zaštítěné „vědeckým světovým názorem“ a už by si nerada něco podobného zopakovala. To, že něco tvrdí naprostá většina vědců, ještě nemusí nutně znamenat, že je to i pravda. A právě v oblasti klimatické změny vykazuje část vědecké obce rysy až sektářství, ostrakizace oponentů. Někdo hodně jedovatý by také mohl podotknout, že ti, pro něž je problém říci, jaké bude počasí za tři až pět dnů, dokonale vědí, jak to bude vypadat za třicet až padesát let. Než nebuďme jedovatí. Pravdou ovšem je, že v naší – z geologického či klimatologického pohledu kratičké – paměti nalezneme i Grónsko bez ledovců (cca 985) či naopak Bospor zamrzlý a umožňující pěší přechod mezi Evropou a Asií (1642).

Pro Evropu se boj s klimatickou změnou stává hlavním tématem. Otázkou je proč. Evropa sama je v této sféře skoro vzorová, jenže nepolepší-li se ostatní velcí znečišťovatelé, přijde její snaha tak jako tak vniveč. A šance je ovlivnit, býti příkladem, je vskutku spíše iluzorní. Trošku se i nabízí otázka, není-li evropská aktivita v tomto směru spíše dána tím, že jiná témata prostě chybí… Evropa zaostává, mocensky, ale i pokud se inovací týká. Nakonec i hospodářsky. A možná by stálo za to, položit si trochu kacířskou otázku, není-li boj se změnou klimatu tak trochu „poroučením větru dešti“ – stále přicházejí někteří vědci s poznatky, že to nestačí a že původní požadavky bude třeba dále a dále přitvrzovat. Nebylo by nakonec efektivnější se na klimatickou změnu připravovat, než se pokoušet ji ovládnout?

Některé cíle se navíc mohou snadno státi kontraproduktivními, jako kdysi tak vzývaná biopaliva, čti řepka. Časopis Forbes upozornil na to (jak informoval pořad Svět ve 20 minutách na Nový rok), že by usilovný tlak na elektromobilitu mohl – díky zdražení vozidel a nedostupnosti malých modelů pro široké vrstvy – vyvolat v konečném důsledku jakési hnutí žlutých vest v celoevropském měřítku. A to by smetlo jakoukoli takovouto snahu, byť sebelépe míněnou. A hlavně, nestanou-li se snahy o zlepšení bytostně vlastní i pro konzervativnější část společnosti (nezřídka tu mlčící) a budou-li doménou pouze levicových aktivistů až extrémistů (různí ti rebelové za přežití), mohou vést toliko ke konfrontaci uvnitř společnosti. S efektem výše zmíněným. Právě na debatách o klimatické změně se vyjevuje ve vší nahotě rozštěpení společnosti. Pro začátek není od věci si přečísti něco zajímavého od odborníka, třeba rozhovor s (vědcem) Petrem Pokorným z 24.11.2019 v Reflexu.

2) Globalizace

To, co si levicoví ideologové odmítají ve svém zúženém chápaní světa připustit, je fakt, že globalizace (která nejspíš beztak spěje k svému  závěru), má na nejen klima, ale i udržitelný rozvoj dosti fatální dopad. Díky ní putují výrobky, plodiny i lidé křížem krážem světem a zatěžují nepředstavitelným způsobem životní prostředí. Navíc právě díky globalizaci a přesunu výroby do méně rozvinutých končin dochází v posledních desetiletích k explozi nadprodukce šmejdů. To sice dává umělou zaměstnanost spoustě lidí, neuvěřitelně to ale plundruje neobnovující se zdroje. To, že jsou s nevypočitatelnými důsledky zavlékány cizí organismy na druhý konec světa (včetně všech možných invazivních druhů), to je jen taková malá zkažená třešinka na dortu. To nenapraví uvědomělé aktivistky, odmítající létat a pojídat maso. Ani úvahy o tom, zda stáda hovězího a jiného dobytka příliš nepšoukají. A nebylo by tedy od věci je nejlépe vybít. Lze jen doufat a snažit se, aby tato vlna globalizace neskončila jako její předchůdkyně. Řeč je o roku 1914.

S tím souvisí i přelidnění planety. Další věc, již si levicoví ideologové odmítají byť jen připustit. Země je prostě schopna uživit jen určitý počet lidí. O tom, jak se řeší nerovnováhy, psal „reakční mnich“ (tak jej označovali za bolševika, jinak to byl duchovní a ekonom) Malthus na konci 18. století. Vyvracel různé tehdejší nadšenecké nesmysly. Také tvrdil, že zatímco počet obyvatel má tendenci růst geometrickou řadou, zdroje obživy spíše tou aritmetickou. Vzniklé „manko“ řešily v historii hladomory, války a tak podobně. Dnes nám podobný Thomas Robert Malthus chybí. Byť by se jej levičáci pokoušeli bezesporu ukřižovat. Přinejmenším mediálně.

V této souvislosti je třeba posoudit i mudrování na téma „Dát práci mladým Afričanům“. Je to hezký nápad, jenže kde tu práci vzít a nekrást? Práce dost možná bude naopak ubývat. Viz rozvoj automatizace a robotizace. A hlavně – klimatická krize dopadá snad nejvíc na Afriku. Nedaří se zastavit vítězný pochod Sahary směrem na jih. Hrozí tedy naopak migrační krize nevídaných rozměrů. Jak se s ní je schopna Evropa potenciálně vyrovnat, když nezvládá už dnes mnohem menší migrační vlny? Opět připomeňme Malthuse. Také ovšem nelze vyloučit, že se z Evropy nakonec stane Afrika…

3) Anglosaská „nákaza“

Článek se hrozí toho, že v politice (rozuměj evropské a příbuzné) zavládne to, co sám nazývá „model Trump a Johnson“. Ano, zavládne. Model plytkého a bezobsažného vládnutí, jaký reprezentuje třeba kancléřka Merkel, opravdu nenabízí lepší východiska. Hlavně ale žádný cíl do budoucnosti. A proboha, už jednou akceptujme nejen to, že většina voličů ve Spojeném království se rozhodla dát Evropě vale (z čehož ani autor těchto řádek nemá žádnou radost), ale i to, že v kampani před brexitovým referendem lhaly bezostyšně obě strany. Tak to ale bohužel bývá, jediné, co z toho lze vyvodit je to, jakým rizikem je řešit podobné otázky právě referendem. A když někdo vyčítá americkému presidentu heslo „America First“ – měl by tedy Trump razit motto „America Last“? Všichni ti aktivističtí leví liberálové by se měli zamysleti nad tím, zda se ten problém nakonec nezrodil i díky volbě jednoho z nejslabších amerických presidentů v historii. Pokud by tehdy zvítězil brilantní politik a státník, ale i skvělý člověk jménem John McCain, byla by Amerika a s ní i celý svět dnes někde jinde.

4) Konflikt s Čínou

… je nevyhnutelný. Ať už bude mít tu či onu formu. A čím dříve přijde, tím lépe. Čína je totálně totalitní velmoc, proti které byly i komunistické státy 20. století docela snesitelnými. Vzhledem k neuvěřitelné profízlovanosti, jíž se Říši středu podařilo dosáhnout. (Že by tohle bylo zdrojem obdivu momentálního hradního pána?) Čína navíc začíná býti těžce agresivní a bezskrupulózně expanduje či se o to snaží. Čas zde pracuje proti zájmům zbytku světa, toho civilizovaného zvláště. Neboť právě Čína a asi jen Čína se na tento střet intenzivně připravuje. Jak by asi dopadl konflikt s nacistickým Německem, kdyby vypuknul již v roce 1936 nebo i třeba 1937? Pomohlo snad tehdy appeaserské oddalování nevyhnutelného konfliktu? Určitě stojí za to si i v těchto souvislostech, zejména pokud se vztahů mezi dominující a avansující mocností týká, přečíst dílo Henry Kissingera Uspořádání světa.

Sečteno, podtrženo: Stať představuje jakýsi manifest levicových liberálů pro další dekádu. Obsahuje pasáže, s nimiž je bezesporu možno jednoznačně souhlasit. I takové, jež by byly výstižné, kdyby se u nich naopak obrátilo znaménko. Jsou tu také dosti podstatné hrozby, jež nebyly vůbec zmíněny. Nejen kupříkladu růst napětí v západoevropských městech, kde převážně muslimští přistěhovalci vytvářejí své světy – tady by autoři asi krčili nesouhlasně obočím. Ani to, zda je demokracie západního střihu schopna s ohledem na čtyřleté volební období obecně nabízet dlouhodobá a strategická řešení. Ale i třeba to, jak zavalujeme svět svými odpady. Z toho může při vhodné souhře okolností býti hrozba srovnatelná s tou klimatickou. Nebo snad ještě větší. A přitom na rozdíl od té klimatické by byla snadno zvládnutelná. Jen trochu slušným a zodpovědným chováním člověčenstva.

 

Blog vznikl na základě komentáře k uvedenému článku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama