Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Evropa na rozcestí nejen před volbami

Za pár týdnů tady máme evropské volby. Evropa je ale už teď na křižovatce. Dost možná osudové. Okolo ní se svět mění až příliš rychle a ona zatuhla ve stavu, který jakžtakž mohl fungovat někdy před lety. A i tehdy to byl metastabilní stav, který nelze udržet příliš dlouho. A kombinace čehosi velice bohatého a přitom neuvěřitelně slabého je vražedně nebezpečná.

Evropa vládla světu. A to až do roku 1914. Pravda, na konci devatenáctého století vyrostla na druhém břehu Atlantiku další světová velmoc. Spojené státy byly v té době sice již ekonomicky světovou jedničkou, mocenská politika je však příliš nelákala. Stačilo jim, že dominují bezkonkurenčně na západní polokouli a že jim tam Evropánci nestrkají nos. Henry Kissinger krásně popisuje historii s vymáháním dluhů po Venezuele. Ta už tehdy dlužila a ke splácení se měla s hispánskou grácií. Věřitelé, Anglie a Německo, chystali na počátku století vojenskou akci. Zarazil je jeden z největších amerických presidentů, Theodor Roosevelt. Proti vymáhání dluhu jako takovému samozřejmě nic neměl. Angličany ale upozornil, že rozhodně nepřipadá v úvahu rozšíření sousední Britské Guyany na margo uhrazení dluhu. Němcům rovnou pohrozil válkou. Protože ale jeho zásadou bylo ono slavné „mluv tiše, ale měj v ruce pořádný klacek“, vybudoval sice mocné loďstvo, leč neřešil problémy přes média. Umožnil tak všem, zejména pak Němcům, vycouvat z toho bez ztráty tváře. Prakticky tak ale potvrdil Monroeovu doktrínu. Evropská moc narazila na jasné limity.

Evropu zničila první světová válka. (Ta druhá byla jen jejím pokračováním, když Evropané nebyli mocni tu první adekvátně skončit.) Smůlou Evropy bylo, že její leadeři byli tehdy mimořádně slabí. (Napadne-li někoho analogie s dneškem, jistě není dalek od pravdy.) Jejich schopnější předchůdci by válku nejpozději do roka ukončili, když už bylo jasné, že nikam nevede. Takhle ale jatka pokračovala déle jak čtyři roky. Příkladem vedení války byla britská ofenziva na Sommě v roce 1916, kdy první pokus jasně ukázal neprůchodnost německé obrany, generál Haig ji ale sveřepě mnohokrát opakoval. Za neuvěřitelných – a nesmyslných – ztrát. Bitva u Verdunu byla ze stejného těsta. Smůlou nejen Evropanů bylo i to, že v roce 1912 došlo k rozkolu u republikánů a presidentem namísto osvědčeného Teddy Roosevelta byl zvolen demokrat, krajně idealistický a mezinárodně nezkušený Woodrow Wilson. Jak píše Kissinger, Roosevelt by do války asi vstoupil dříve, tlačil by ale na její rychlejší ukončení a hlavně by prosadil mír, jenž by měl šanci na přežití.

Na každý pád tehdy Spojené státy poprvé zachránily Evropu. V minulém století tak učinily ještě dvakrát, vyhrály druhou světovou válku a nakonec i tu studenou. Evropa se tak dostala do faktické závislosti na USA. Namísto vděku ale Evropané (zejména ti západní) nemohou Američany ani cítit. Po nástupu presidenta Trumpa, který si servítky nebere, tento postoj (jenž ale vůbec není historicky nový) dávají náležitě na odiv. Kdyby měla Evropa svého psychologa či psychiatra, zabýval by se tento jejím komplexem méněcennosti. Jenže takový mindrák je ovšem prachšpatným vkladem do budoucnosti.

Po druhé světové válce byla Evropa v rozvalinách. Naštěstí se z její západní části americká vojska nestáhla. Navíc Američané Marshallovým plánem zcela zásadním způsobem podpořili evropské hospodářství a obnovu. Třeba jen dopad plánu na rozvoj Francie a vůbec její udržení coby demokratického státu byl i vyčíslen a je prostě obrovský. (Něco takového samozřejmě Francouzi Američanům nikdy neodpustí…) Z popudu Američanů, ale i Winstona Churchilla, se koncem čtyřicátých let počalo vytvářet Evropské společenství uhlí a oceli, tzv. Montánní unie, předchůdce Evropského hospodářského společenství a Evropské unie. Nikoli v druhém plánu mělo společenství zamezit další evropské válce, zejména konfliktu mezi Německem a Francií. Založeno bylo v roce 1952 pařížskou smlouvou. Lví podíl na jeho zrodu měli německý kancléř Konrad Adenauer a francouzský zahraniční ministr Robert Schuman. V roce 1957 bylo na základě římských smluv vytvořeno Evropské hospodářské společenství a v roce 1993 položila maastrichtská smlouva základ Evropské unie.

Do té doby, minimálně do roku 1990, bylo možno vnímat Západní Evropu jako fatálně ohrožený prostor. Rusy, tehdy převlečenými za Sověty. Do té doby se ale také jednalo přes dílčí zaškobrtnutí o mimořádně úspěšný projekt. Pak se ale nepřítel jaksi vytratil. Že jen na chvíli, ukázalo se záhy. Mezitím se ale něco pokazilo. Bylo to způsobeno ztrátou pocitu ohrožení, neustálým rozšiřováním, aniž by se tomu adekvátně modifikovaly struktury a pravidla? Či postupným opanováním prostoru – nejen politického – levicovými liberály, kteří fakticky popírají to, na čem bylo evropské společenství stavěno? (Symptomatické je zde odmítnutí odvolávky na křesťanské kořeny Evropy při projednávání nakonec neschválené ústavy.) Pocit, že Evropa jede po slepé koleji, ovšemže na každý pád sílí.

Evropa se po devadesátém roce počala neuvěřitelně rozšiřovat. Nejprve o země jako Rakousko či Finsko, státy plně kompatibilní, které jen s ohledem na specifické vztahy s Ruskem do EHS zatím nemohly. Ale pak přišly země východního bloku. Trochu větší sousto, než je Unie schopna pozřít. Rozšiřování na Balkán už je pak úplně mimo. Jen tak na okraj, zcela mimo bylo už i přijetí Řecka, země s Evropou související toliko geograficky či historicky. A právě Řecko si při přijetí východoevropských zemí protlačilo vstup i Kypru, dalšího podivného „outěžku“. Myšlenka eura byla jistě skvělá. Jen by musela zůstat v původním, racionálním rozsahu. Politicky se tam však vecpaly i země, které tam s ohledem na parametry neměly co pohledávat. Opět především Řecko, jež se tam doslova prošvindlovalo. A kdysi vcelku homogenní Evropa se začíná štěpit. Nejdřív podle severojižní hranice, pak podle té západovýchodní. Praskat to začíná v samotných základech.

Jeden Američan pravil: Kdyby se Washington pokoušel vnucovat státům Unie takové věci, jako to činí Evropská unie těm svým, asi by se odtrhly. Na druhé straně ovšem Evropská komise nečiní ani náhodou to, co koná americká federální vláda. Možná je tak problém v tom, že Evropská komise je via facti vládou, nikdo ji ale vládnout nenechá. A tak si vymýšlí jinou zábavu. A reguluje, reguluje. (Kde mimochodem zůstal ten slavný slib o odstraňování regulací?) Evropa se tak mění na jakousi regulační či spíše buzerační unii. Nicméně hlavní sporné iniciativy nevycházejí ze zlopověstného Bruselu. Ty si protlačují jednotlivé státy. Tak úsporná finanční politika je dítkem Berlína. Myšlenka jistě dobrá, perfektně funguje na té severní straně od pomyslné hranice. Na jihu už to zdaleka takové není. Snaha odzbrojit občany unie je zase dílem Francouzů, konkrétně zkrachovalého presidenta a socialisty Hollanda. Ten potřeboval nějakou iniciativu po atentátech, na něž nebyl schopen relevantně reagovat. Ta bruselská vláda je ve skutečnosti neuvěřitelně slabá. I ke smůle celé Evropy.

Evropa zaostává technologicky. Snaží se to kompenzovat potrhlým vzděláváním pro vzdělávání. Zájemci o bližší mohou sáhnout po knihách profesora Konrada Paula Liessmanna, třeba Teorie nevzdělanosti. Vojensky je naprosto bezbranná. Tváří v tvář migračním vlnám, té minulé i těm budoucím, demonstruje totální bezmocnost. O trapně-ubohé zahraniční politice (dáli se to takto vůbec nazvat) Unie radši ani nemluvě. Současnou krizi Unie i možná východiska pregnantně popisuje Stanislav Komárek v knize Evropa na rozcestí (či scestí?). Jako biolog se ptá: jakou má šanci organismus, který se není ochoten reprodukovat ani bránit?

Přitom však Evropská unie je asi opravdu poslední šancí pro evropský kontinent. Ten po katastrofách světové války i nestrávené studené válce žije jaksi na dluh. V širším slova smyslu. Nejen blahobytem připomíná poslední fáze říše západořímské. Evropa je v této chvíli faktickou konfederací, a to jak známo je systém metastabilní. Dlouhodobě udržitelný není. Buď se rozpadá, nebo směřuje do formy federace (jakou je např. Švýcarsko, bez ohledu jak se formálně nazývá).

Pokud konzervativní síly nezastaví dnes dominující levicové liberály, levici, bude to znamenat konec Evropy. Evropské sjednocení vytvářeli od počátku konzervativci, Adenauer, Schuman, de Gasperi a další. Jen oni ho také mohou zachránit. Rozpadne-li se Evropská unie – a trochu k tomu nakročeno už je – bude to představovat těžký až fatální problém pro západoevropské země, pro Česko to ale bude katastrofa. Evropská unie je tedy v existenciálním zájmu České republiky i jejích občanů. Nálada lidu tomu ovšem nenasvědčuje. Volební účast v evropských volbách toho nejspíše bude dokladem.

U zakládání evropského společenství stáli Američané. A nyní – po nějakých sedmdesáti letech – je Evropa v situaci, že ani dnes bez nich nepřežije. Trochu smutné konstatování po tolika letech. Ještě smutnější ovšem je, že jediné, co s tím dokáže dělat, je na Američany sočit. Asi těžko se divit Donaldu Trumpovi, že Evropu přehlíží. Že ji tak trochu bere jako investici na odpis. A při pohledu na figurky, co dnes v Evropě vládnou (viz brexitové tanečky), bohužel ale stejně jako na ty, co by je chtěly vystřídat, hlavně ale při pohledu na aktivity, jimiž se Evropa tak usilovně zabývá, může jednoho maně napadnout, že už ten vlak ujel. Nebo spíš že jsme na špatném nádraží.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama