Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Franco a ti druzí

Španělsko dnes je v setrvalé krizi. Absolvovalo troje parlamentní volby, po prvních dvou se nepodařilo sestavit vládu. Úřadující socialistický premiér Pedro Sánchez sice volby vyhrává, na kýženou většinu to ale nestačí. Španělsko není jedinou západní zemí, jež je prakticky rozpolcena ve dví, na dvě zhruba stejné poloviny. Nakonec v podobné situaci jsme i my (lze-li ovšem Česko považovat ze zemi západní…). Na iberském poloostrově je to ovšem střed ostrý, až na hranu. Proto nepřipadá v úvahu velká koalice. Od konce občanské války uplynulo letos 80 let. A dozvuky této války mají nepřehlédnutelný dopad i na dnešek.

Momentální socialistická vláda Španělska nařídila přemístit ostatky bývalého španělského diktátora Franca z památníku Údolí padlých do rodinné hrobky. Někdo tleská, někdo protestuje. Ve čtyřiačtyřicátém čísle Respektu vyšel na toto téma článek Markéty Pilátové a Jiřího Soboty Generál Franco vstal z hrobu. Španělsko je dodnes rozpolceno, i pokud se týká historie a generála Franca zejména. Dnes vše probíhá v sice nevraživé, v podstatě ale mírumilovné či přinejmenším klidné atmosféře prosperující země. Byť v – paradoxně – Katalánsku už protesty přesáhly tolerovatelnou mez. I prosperita může býti relativním pojmem, nicméně Španělsko dosáhlo úrovně jako nikdy předtím. Slušelo by se položit otázku, zda za to nevděčí (i) generálu Francovi.

Na článku je určitě třeba ocenit, že ač psán z vysloveně levicových pozic, přeci jen se snaží o jistou, byť limitovanou objektivitu. Uvádí se v něm, že i oni republikáni, jež zove pokrokáři, vraždili jak vzteklí. Asi je těžké počítat počty zavražděných – je to ale principiální rozdíl, když jedna strana zamorduje sto tisíc a ta druhá třeba sto dvacet? Navíc ta čísla mohou být jen stěží objektivní a správná. Ta i ta, vyberte si. Trochu tam chybí malé připomenutí řádění NKVD, ti nevraždili oponenty, ale své. Rozhodně je lepší si přečíst něco od Orwella (který právě o tomto hodně ví) než třeba od takového komunisty Hemingwaye (při vší úctě k jeho literárním kvalitám – ty ale s charakterem nikterak nesouvisí, viz třeba takový Kundera). A v řadách NKVD ve Španělsku působil třeba i Otto Katz, který pod jménem André Simone byl posléze popraven spolu se Slánským. Nebo Artur London (asi taky pod nějakým jiným jménem), jenž v tomto procesu – dost možná bohužel – popraven nebyl. Aby pak byl za pár let propuštěn a posléze mu bylo umožněno vystěhování, v němž napsal své Doznání. Bolševický to pohled na Slánského proces, který tak imponuje levičákům Západu. Až podle něj točí dojemné filmy.

Paul Johnson píše o svém setkání se stárnoucím diktátorem Francem. Ten lituje, že se mu nepodařilo vytvořit ve Španělsku střední třídu. Základ státu, základ prosperity. Jenže ono se mu to nakonec podařilo. Jistě ne dokonale, ale přeci jen. A právě odtud vzešla ta dnešní prosperita Španělska. Byť možná relativní a zranitelná. Ta je opravdu do velké míry právě jeho zásluhou. Stejně tak to, že udržel Španělsko mimo válku, nepronásledoval Židy a po válce dokázal převést svou zem do západního tábora. V článku se píše, že po občanské válce zavládla izolace, strach, cenzura, fanatická víra a ekonomická bída. Kdyby vyhrála v občanské válce levice, republikáni, byla by výsledkem též izolace, strach, cenzura, fanatická víra (pravda, jiná) a ekonomická bída. Jen s tím rozdílem, že ta by vydržela a dnes by Španělsko bylo bezperspektivním chudobincem. Je to něco podobné jako o necelých čtyřicet let později v Chile. Výsledky stejné. Pinochet i Franco byli rozhodně lepšími (byť nikterak ideálními) alternativami oproti svým oponentům. A svým zemím v posledku prospěli.

Specifickou roli sehrály v občanské válce interbrigády. Na interbrigadisty bylo u nás tradičně nahlíženo jako na hrdinné bojovníky proti fašismu, pravé internacionalisty. Také ale na ně, speciálně na ty české, můžeme hledět jako na vzbouřence z Cholmondeley Parku. Kdy se ve chvílích fatálního ohrožení Anglie, tehdy jediného bojovníka proti nacismu, vzbouřili na pokyn kompartaje proti svému velení. Není snad nutné dodávat, že kompartaj byla tehdy, stejně jako předtím i potom, prodlouženou rukou Moskvy. V té době úzkého spojence Berlína.

Ruská role ve španělské občanské válce je též žel bohu dosti opomíjena. Všeobecně je známo a omíláno, jak podporovala fašistická Itálie i nacistické Německo generála Franca. Leč značně přehlížena je role Ruska (či sovětů) na druhé straně. Nejen práce vraždících soudruhů z NKVD, pro něž byl trockista (domnělý či skutečný) nebo anarchista větším zlem než fašista. Takhle se nakonec dostal k moci i Hitler, ale to už je jiná pohádka. V této souvislosti je třeba také akcentovat to, že nelze ztotožňovat fašismus a nacismus. S tím nejspíš přišli první Rusové. Asi aby zakryli až přílišnou blízkost, ne-li téměř totožnost nacismu a právě komunismu. A také to stojí za připomenutí, že Stalin si svou pomoc nechal náležitě zaplatit, konkrétně i španělským státním pokladem. Škodný tedy na celé akci nebyl.

Španělská občanská válka nebyla střetem mezi tyranií a demokracií či fašismem a svobodou, jak bývá označována zleva. Byl to střet mezi jedním násilím a druhým násilím, přičemž zvítězilo to přijatelnější násilí. Ani začátek války nebyl tak jednoduchý, jak posléze unisono hlásala levice. Premiér Azaña nechal zakázat Falangu a další organizace a zatknout přes tisíc lidí, včetně Primo de Rivery (posléze popraveného). Stoupalo napětí a jen podle oficiálních zdrojů bylo 330 lidí zavražděno a přes 1 500 zraněno v rámci politického násilí, došlo k 113 generálním stávkám, zničení 160 kostelů a klášterů. Byli vražděni kněží a řeholní sestry. Tak praví třeba Wikipedie. Pak, 17. června 1936, vypuklo povstání. Během něj se děla ta nejúděsnější zvěrstva, a to z obou stran. Válka skončila až 1. dubna 1939. Pak nastala předlouhá a klikatá cesta Španělska ke klidu a nakonec i k prosperitě.

V roce 1970 zvítězil v chilských presidentských volbách kandidát socialistů, marxista Salvador Allende. Nezískal absolutní většinu, jen byl úspěšnější než jeho protikandidáti. Nastolil tvrdý socializační kurs. Ani následující parlamentní volby nevyhrával, jen pravice nezískala dvoutřetinovou většinu potřebnou k jeho odvolání. A tak vládl dál, hospodářství druhdy prosperující země směřovalo do rozvalin, radikální levice se připravovala na občanskou válku. Pak naštěstí zakročila armáda a pod vedením generála Pinocheta se nakonec země opět stala prosperující. Pak si v referendu odhlasovala konec vojenské diktatury (!) a od té doby je standardní demokracií. Dost možná jedinou skutečně standardní demokracií v Latinské Americe. Nebýt generála Pinocheta, byl by to dnes chudobinec à la Kuba či Venezuela, navíc nejspíše diktatura kryjící se zmanipulovanými volbami.

A když už jsme tak u těch mrtvých rojos čili rudých, o nichž se článek zmiňuje. Připusťme si tak trochu kacířskou myšlenku: Kdyby v Československu byl k dispozici v osmačtyřicátém nějaký tuzemský Franco či Pinochet, nebylo by nám lépe? Ti mrtví by byli, to jistě, jen jiní, než jací byli potom v reálu. A asi by se lišila kvalita těch mrtvých – lze-li to tak drsně vůbec říci. V padesátých letech byly likvidovány elity, nakonec stejně jako za války. Nicméně tato úvaha je bytostně ahistorická, kontrafaktuální, spekulativní, navíc pomíjí i širší rámec, proto o ní radši neuvažujme. Ale to neznamená, že bychom o španělské občanské válce museli uvažovat v intencích toho, jak bylo díky levicovému mainstreamu zvykem již od třicátých let a jak to do krajnosti dovedli posléze komunisté.

Malá poznámka na závěr: Stojí za pozornost, jak rozdílně jsou levicí (a to již od dvacátých a třicátých let) hodnoceni diktátoři, včetně největších masových vrahů historie, Lenina, Stalina, Hitlera a Maa. A jak je to s pohledem na Castra, Cháveze či posledního „padlého anděla“ Moralese? Porovnáme-li je „po ovoci jejich“, nelze než popřát generálům Francovi či Pinochetovi klidného spočinutí. Levá média na ně budou tak jako tak dštíti síru i nadále.

 

Blog je založen na komentáři k uvedenému článku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama