Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Jádro a vina

Blíží se májové výročí konce světové války (v Evropě). V naší evropské sebestřednosti máme pocit, že druhá světová válka skončila osmého či devátého května (to podle světonázorové orientace). Dokonce možná v Praze, jak se také říkalo. Pokud se války v Pacifiku týká, tvrdívaly bolševické učebnice, že skončila nástupem Rudé armády, a to v Koreji. Je to krapítko jinak. Druhou světovou válku zakončili Američané. Svržením dvou atomových pum na Hirošimu a pak na Nagasaki. Zabili přitom sice spoustu lidí (to už tak ve válkách bývá), ale mnohonásobně více lidských životů přitom paradoxně zachránili.

Ve čtrnáctém čísle Respektu zaujal článek o atomových elektrárnách, Jádro úrazu. Do článku, který poměrně věcně hodnotí efektivitu nových jaderných elektráren, se vloudil zajímavý odstaveček. Připomíná se v něm staveniště první atomové elektrárny světa v Pensylvánii, které v roce 1954 otevíral president Eisenhower. A prý jakési „retrospektivní články“ – ??? – to líčí jako snahu smýt z Američanů vinu za svržení atomové bomby. O jaké články se jedná, to se již nerozvádí. Hlavní problém je ale samé meritum věci. Jakou vinu má autor, Jiří Nádoba, na mysli? Cítili se a cítí se Američané vinni? A čím? Vítězstvím nad Japonskem a ukončením druhé světové války?

Autor se tak touto jakoby drobnou poznámkou řadí po bok revizionistických historiků (a dalších levičáků), jejichž krédem je „Co Amerika činí a činila, je a bylo špatné“. A ne-li špatné, pak ještě horší. Obracejí tak historii naruby a dělají z Ameriky hlavního zloducha dějin. Nenápadně se takto zařazují po bok komunistickým historiografům, kteří pěkně po orwellovsku přetvářeli dějiny. Komunisté i revizionisté ruku v ruce vycházeli ze zásady, kdo je pánem nad minulostí, je pánem i nad budoucností. A atomové hřiby nad Hirošimou a Nagasaki skýtají těmto zavilým deformátorům dějin vítanou munici. Zvlášť, když revizionistická levice ze slovutných západních akademických center byla podporována analogickou palbou ze země, kde včera znamená zítra (či snad naopak?). A z jejích satelitů, přesněji řečeno gubernií.

„Skutková podstata“ je ovšemže úplně jiná. Před Amerikou v pětačtyřicátém stála perspektiva invaze na japonské ostrovy. Nic jiného nemohlo standardně ukončit válku v Pacifiku. Japonsko, sice bez sebemenší šance na jakýkoli zvrat ve válce, se zarputile odmítalo vzdát. Byly tu zkušenosti, zejména z invaze na Okinawu. Zfanatizovaní Japončíci se bránili do posledního muže (nejen samozřejmě tam), aby nepřišli o samurajskou čest. To provázelo tento konflikt od samého počátku, známý byl třeba případ, kdy zraněný japonský zajatec zavraždil amerického lékaře, jenž se ho snažil ošetřit. A časem tyto tendence gradovaly, připomeňme jen známé kamikadze. Navíc na Okinawě docházelo i k masovým sebevraždám žen a dětí. Ty děti ovšem sebevraždy nepáchaly, ty byly vražděny svými matkami. Z pohledu civilizace naprosto šílená situace.

Odhady předpokládaných ztrát po vylodění na hlavních japonských ostrovech byly děsivé. Ovšemže stejně děsivé, či spíše děsivější, byly i odhady ztrát Japonců. A zdaleka nikoli jen vojáků, ale především civilního obyvatelstva. Oficiální odhady tak činily až jeden milion spojeneckých vojáků a dva až čtyři miliony mrtvých na japonské straně. Nejen ovšem vojáků, ale i jak řečeno – a možná hlavně – civilistů. Tyto odhady vycházely ze skutečnosti, ze zkušeností z bojů v pětačtyřicátém roce na Iwodžimě, Formose (dnes Tchaj-wanu) a právě na Okinawě. Vítězství by bylo dosaženo tak jako tak, ale klasickou cestou by to bylo za cenu neuvěřitelných obětí na obou stranách.

Atomová bomba představovala šok. Šok pro japonské militaristy, pro vládu, která odmítala po samurajsku byť jen uvažovat o kapitulaci, ale i pro civilisty. A ovšemže šok pro celý svět. Po opakovaném nasazení této zbraně (a zřejmě i hrozbě, že třetím cílem bude císařský palác), Japonsko bezpodmínečně kapitulovalo. Atomová zbraň si samozřejmě vyžádala mnoho obětí, odhady se dodnes různí. Podle Wikipedie činí tyto ztráty v prvních dvou až čtyřech měsících po shození bomb v Hirošimě devadesát až sto šestašedesát tisíc lidí, v Nagasaki pak šedesát až osmdesát tisíc, z toho v každém městě téměř polovina zemřela v prvním dni. Na každý pád by bylo konvenční ukončení války stálo ne násobně, ale řádově víc obětí, a to zejména na japonské straně. Atomová bomba tak paradoxně zachránila obrovské množství i japonských životů. Nepřímým důsledkem použití jaderné zbraně je i to, že Japonsko, od války silně pacifistické, je dnes i jednou z nejbohatších zemí na světě… Tak jakou vinu ze sebe měli Američané proboha smývat?

Ale onen odsudek Ameriky, ať již vyřčený či nevyřčený, se stal jakousi mantrou. Kterou bezmyšlenkovitě opakují především novináři, nejen ale oni. Před dvěma lety, při Obamově návštěvě Hirošimy, se redaktor či redaktorka české veřejnoprávní televize několikrát přihlouple dotazoval reportéra na místě, zda zazní omluva. Samozřejmě nezazněla, ani od tak slabého presidenta, jakým byl Barack Hussein Obama. Proč by také probůh měla zaznít? Ono to ale krásně zapadá do oné sebemrskačské fazóny, jaká dnes radostně panuje na Západě. Hlavně ovšem, ne-li výlučně, v mainstreamu. A tak se omlouváme za to či ono, vytrhávají se věci z kontextu doby a tehdejších souvislostí. V extrému se pak hledá cesta jak to (nyní) napravovat. Ze Západu se tak stává univerzální padouch a pachatel všeho. A hordy (především) intelektuálů se v tom masochisticky hňahňají.

Válka v Pacifiku pro nás představuje jakýsi doplněk války evropské. Není tomu tak. Byť Američané, zřejmě díky tlaku ze strany Churchilla, prohlásili již na samém počátku za prioritní bojiště to evropské. A učinili tak v rozporu s vlastními zájmy, potlačili svůj egoismus. Vždyť jejich hlavní bojiště bylo logicky to pacifické. Za to se jim ale žádného uznání nedostane. Ani za bomby, které ušetřily taková kvanta životů. A navíc svým poněkud perverzním způsobem zajistily mír na dlouhá desetiletí. Přinejmenším mezi rozhodujícími aktéry studené války. Zablokovalo-li něco třetí světovou válku, pak to byla jistota vzájemného zničení. Daná právě jadernými zbraněmi. To se však dnes poněkud mění, v rukách různých Kimů mohou působit právě opačně. Pokud jim tedy budou ponechány.

Není ale snad načase skončit s „érou omlouvání se“? Západ, Evropa, Amerika toho jistě dost pokazily a napáchaly, za spoustu věcí se mohou a můžeme stydět. Kdo ale ne? Omlouvají se třeba Arabové za otrokářství? A že byli po staletí jedničkou v branži. Inkové i Aztékové zacházeli tak bestiálně s porobenými národy, že ty se s radostí přidaly k prvnímu, kdo jejich katany mohl svrhnout. Což byli Španělé, těch časech také žádný výlupek kulturnosti. I kolonialismus přinesl krom utrpení a vykořisťování spoustu dobrého, byť se o tom dnes jaksi nesluší mluvit. Pokud se Západu nevrátí jeho, druhdy přebujelé, dnes ale zoufale absentující sebevědomí, asi mu opravdu nezbude než vyklidit své místo v historii. Před nedávnem ještě rozhodující.

Blog vznikl na základě komentáře k uvedenému článku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama