Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Jaro národů a podzim Evropy

V červnu 1848 se v Praze sešel všeslovanský sjezd. Jeho tématem byl panslavismus a austroslavismus. Jeho předsedou nebyl nikdo menší než František Palacký, proponent austroslavismu a oponent pangermanismu. Právě díky němu odmítli Češi seriózně míněnou pozvánku do Frankfurtu na všeněmecký sjezd. A sdělili všemu Němectvu, že se nepovažují za ztracený kmen germánský (či německý), ale za svébytný slovanský národ, jenž vidí svou budoucnost v rámci Rakouska. Nepěkně to za to schytali od Karl Marxe.

Před pár lety vypuklo v arabském subsvětě tzv. arabské jaro. Nadšeně vítané levicovými komentátory. Ti již viděli arabský svět oděný do demokracií západního střihu a vzkvétající ruku v ruce se zeměmi bílého muže. Než se rok s rokem sešel, byl z jara nevlídný podzim a z nadšení kocovina. A vztahy se západním světem jsou o poznání horší, než bývaly před oním údajným jarem. Rok 1848 byl zase označován jarem (evropských) národů a s pýchou popisován jako revoluční rok. O rok později bylo vše ovšem jinak. Jak se ale posléze ukázalo, vybublal tehdy jazykový nacionalismus, zhoubně kvasící již od přelomu století po Evropě. Revoluce byly poraženy (Rakousko, Polsko, Itálie…) nebo vyšuměly zpět do absolutismu (Francie), nicméně jedovaté podhoubí jazykového nacionalismu bujelo dál.

Ve čtyřiadvacátém čísle Respektu byl v rubrice Civilizace zveřejněn článek Jana Adamce Kdyby Rakouska nebylo. Autor je výrazně levicový historik, tomu odpovídají i některé pasáže jinak vcelku zdařilého článku. Zejména popisovaná „bitka mezi hrstkou mladíků opásaných šavlemi a bambitkami (revoluční studenti a jim podobní) a po zuby ozbrojeným vojskem (Windischgrätzovy jednotky)“. Tak trochu chybí zdůraznění, že boj vyprovokovali právě oni mladíčci, aniž by zvažovali další kroky. A hlavně, podnětem k zahájení vojenských akcí bylo zabití (snad náhodné, někdo by ale mohl říci i vražda) kněžny Windischgrätzové, kdy byla zastřelena doma, za oknem. A tak jak rychle (a svévolně) povstání vzniklo, tak rychle bylo i zadušeno. Jak bývá v Čechách zvykem, situace poté byla výrazně horší než předtím.

Osmačtyřicátý byl vyvrcholením určitého vývoje, národního obrození. K němu by určitě stálo za to poznamenat, že by nebylo možné bez šlechty a duchovenstva (převážně v té chvíli logicky katolického). V určitém momentu však tyto dvě složky ovšem jakoby vypadly ze hry, a hlavně – jejich účast počala býti smlčována. Obrozenci se začínají zalykat obdivem k chudobě a tento nešťastný rys již zůstane. Bohatý člověk se jaksi stává automaticky sprostým podezřelým. Jak tohoto sklonu (nepoužijeme-li tedy termínu deviace) k adoraci chudoby využili následně bolševici, je nabíledni.

Palacký, řečený otec národa, byl daleko lepší politik než historik. Právě jako politik vlastně založil moderní českou politiku, kterou tu v té či oné formě máme dodnes. Někdo by mohl tedy jedovatě poznamenat, že zrovna tohle se mu moc nepovedlo, tady bychom ho ale vinili asi neprávem. Již ve své době vysoko vyčníval nad tuzemskou scénou. Svou politickou kariéru končil jako doživotní člen panské sněmovny, kam jej jmenoval císař. A je také jedním z těch pár, jež lze označit navíc i jako státníky. Vedle Masaryka, Švehly, Havla. Na víc se tento národ už jaksi nezmohl (zato patologicky ambiciózní narcistní jedince by mohl vyvážet…). Palacký – protože budoval národ a ten se musel opírat o hrdinnou minulost, jak bylo tehdy skoro až povinné, prohlásil za vrchol českých dějin husitství. Bylo to veskrze nešťastné rozhodnutí. Stojí za to, oddělit osobnost Husa a reformaci, jež fakticky počala v české kotlině, od husitů, kteří po odražení cizí intervence vedli dlouholetou a násilnou občanskou válku a když jim došly zdroje (doma nebylo už co rabovat), vyrazili radostně na své spanilé jízdy. Křiklavý rozdíl pohledu na husity doma a v sousedství, nejen v Německu či Polsku, ale i na Slovensku, by nás měl varovat.

Po Palackém převzal toto pojetí dějin i Masaryk a bylo dokonáno. Dvojice Jirásek – Nejedlý, kde se spolu snoubí národovecký pohled 19. století s bolševismem (Jirásek byl nakonec nezávislým senátorem za národní demokraty, Nejedlý v posledku bohapustým bolševikem stalinského střihu), dokonala zbytek. Jejich fatálně zdeformovaný pohled na české dějiny zlidověl a dodnes zamořuje mysli lidových mas. A do této kategorie spadá i ono příslovečné třistaleté úpění. Po všech těch zkušenostech století dvacátého by jednoho mohlo napadnout, jak rád by si tak takhle ještě zaúpěl…

A jenom malá poznámka ke Karl Marxovi: To, že tento zvrácený ideolog, v němž jaksi vygradovalo francouzské osvícenectví a který je nesporně duchovním otcem obou totalit století následujícího (a tedy i koncentráků, gestapa/NKVD a dalších vymožeností, jež tyto režimy zplodily), osočuje (nejen) český národ jakožto reakční, to je třeba brát jako vyznamenání. Nenávistný Karl Marx po nás plivl svou jedovatou slinu. Buďme rádi, dostáváme se tak alespoň tu do docela slušné společnosti. Symptomatický je kupříkladu Marxův přístup k dělnictvu. Zatímco vše jakoby tvořil pro onoho vysněného ideálního dělníka, jemuž se chystal svěřit vládu nad světem, ti skuteční dělníci z masa a krve ho neuvěřitelně iritovali… Že tomuto jedinci postaví pomník za čínské peníze, asi nepřekvapí. V současné Číně je největším gerojem dodnes Mao Ce-tung, masový vrah, který se plně vyrovnal Stalinovi či Hitlerovi. Že ovšem tuto sochu přijede odhalit předseda Evropské komise, předstírající konzervativní orientaci, je ovšem poněkud děsivé.

Vrátíme-li se k českým dějinám a jejich vrcholům (a pádům), asi s Palackým a Masarykem souhlasit nebudeme moci. Vrcholem českých dějin byla ve středověku karolinská epocha, v moderních českých dějinách to pak bezesporu vyhrálo 19. století. Success story jak šitý pro Hollywood. Na jeho počátku tu byl nevzdělaný, převážně selský lid, který si z minulosti uchoval prakticky jen tu řeč a který se pokoušeli resuscitovat nečetní buditelé. Na jeho konci pak sebevědomý národ, disponující vlastní universitou i akademickou sférou, nesmírně dynamicky se rozvíjejícím průmyslem i vlastní, v té chvíli již usazenou podnikatelskou vrstvou a měšťanstvem (tedy obecně buržoazií). A v neposlední řadě i vlastní politickou garniturou. Ta se, pravda, jako jediná asi moc nevyvedla. A to českému národu i zůstalo. Státotvornosti se v něm nedořežeš, dalo by se říci s nadsázkou. A proto vzdor vší propagandě lze též vzdorně tvrdit, že všechny naše moderní bědy vyvěrají z 28. října. Zapomněli jsme na Palackého. Nebo jsme si z něj nakonec vzali jen ten vytržený citát „byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“. Ano, jsme i po něm, za moc to ale nestojí.

Vývoj českých postojů okolo osmačtyřicátého je pro nás typický. Nejprve jsme byli mnohem odvážnější, než bylo třeba i vhodno, a pak nám povolily svěrače daleko více, než bylo nutno a zdrávo. Bolestně to pocítila asi ta nejotevřenější hlava, již jsme tu tehdy měli, Karel Havlíček. Do Brixenu odjížděl jako národní hrdina, když se po pár letech vrátil, lidé přecházeli na druhou stranu, aby ho nemuseli potkat. Krize okolo osmatřicátého či osmašedesátého ve století následujícím měly obdobný průběh. A vedení se zárukou vždy selhalo. A jsme opět zpátky u té naší politiky české. Radši si ani nepředstavovat ty konce, které by přišly, kdybychom se nyní ocitli ve víru nějaké opravdu velké krize.

Osmačtyřicátému roku se přezdívá „jaro národů“. Tehdy vypučel ve vší síle jazykový nacionalismus, aby posléze v Evropě slavně zvítězil. A nakonec ji zcela zničil. Po jeho krátké vládě přišla zákonitě první světová válka, která měla devastační dopad na evropskou civilizaci. (Porovnejme belle époque před s tím, co následovalo poté.) Po zbastleném míru z Versailles přišlo zákonitě druhé dějství v podobě druhé světové války (v podstatě je to jeden konflikt, jen s dvacetiletou pauzou, viz termín lorda Dahrendorfa druhá třicetiletá válka v Evropě.) A pak, po pětačtyřicátém, Evropa, v roce 1914 vládce světa, odchází rozpačitě a s ostudou ze scény. Nebyli nakonec ti, co v onom osmačtyřicátém tvrdě potírali prudce rašící jedovaté výhonky jazykového nacionalismu, vlastně osvícení dobrodinci, na něž historie neprávem zanevřela?

Evropská unie je velice nedokonalým následovníkem podunajské monarchie či svaté říše římské. Alternativou k ní pro nás v tuhle chvíli je ale jen ruské vazalství. Tedy přechod do jiného civilizačního okruhu. (I když nad naší příslušností k západní civilizaci u nás nikdy moc shody nepanovalo.) Unie potřebuje změnu, potřebuje ji velice moc. Měnit se ale dá jen zevnitř. To bychom si ale museli nejprve říci, jak a kam ji chceme měnit. S přehledem nám jde vzdorovitě říkat, co nechceme. Sdělit ale světu, cože bychom to vlastně chtěli, to se nám zatím jaksi nedaří.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama