Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Jeremy z Jedwabneho

Polské městečko Jedwabne leží na východě, u hranic s Bílou Rusí. Paktem Molotov – Ribbentrop spadlo do Sovětského svazu. 10 července 1941, po obsazení pro změnu Němci, zde došlo k pogromu. Stovky lidí byly zaživa upáleny. Jenže tento masakr, tak podobný s mnoha dalšími, ovšem neprovedli Němci, ale Poláci. 24. září 1945, tedy po osvobození i po holocaustu, došlo k pogromu v Topolčanech na Slovensku. Současný šéf Labour Party – a tedy i potenciální britský premiér – položil v roce 2014 věnec k hrobu jednoho z osnovatelů palestinského útoku na izraelské sportovce na olympiádě v Mnichově v roce 1972. Jak se to rýmuje? Červená nit antisemitismu protkává kontinent křížem krážem i dnes.

Termínem antisemitismus se označuje nenávist, nepřátelství či přinejmenším předpojatost vůči Židům. A to jako etnické skupině, rase či představitelům judaismu, tedy víry. Z níž mimochodem vzešlo křesťanství, ale i islám. Je to termín velice nepřesný. Odkazuje na odpor vůči všem semitským národům. Čili i nejpočetnějšímu z nich a současně nejbližším příbuzným Židů, tedy Arabům. (Onen příbuzenský vztah popisuje již Starý zákon.)  Úplným vrcholem je tedy pak sousloví arabský antisemitismus, které se též občas objevuje. Daleko výstižnějším by byl pojem antijudaismus. Nicméně termín antisemitismus je zavedený, proto u něj protentokráte zůstaňme.

V Evropě je antisemitismus doma již nějakých tisíc let. Začalo to za morových epidemií, přičítaných tehdy všemu možnému, jen ne špatným hygienickým podmínkám. Židé se již odedávna byli zvyklí mýt, morová nákaza se jim tedy více vyhýbala a tak to odskákali. A vůbec, Židé nám ukřižovali Ježíše! Evangelia sice podrobně popisují Ježíšův původ, počínaje králem Davidem. Byl tedy z tohoto pohledu také Žid, kdo by se však s takovými detaily zaobíral. Antisemitismus se tak prolíná evropskými dějinami až do dvacátého století. Tehdy vyvrcholil díky Adolfu Hitlerovi a jeho šíleným teoriím, jež se staly státní ideologií a vyústily v holocaust, dosud nevídanou genocidu, jíž padlo za oběť na šest milionů Židů. Vyvražděny tak byly zhruba dvě třetiny evropských Židů. Po něčem tak děsivém se vcelku logicky mělo za to, že antisemitismus nemá v civilizovaném světě místo a zůstává jen hodně ošklivou skvrnou v historii. Chyba lávky. Je zažrán tak hluboko pod kůži, že vypučí zas a znovu, jen když dostane příležitost. Rád se i převléká, jeho oblíbeným kostýmem je dnes antisionismus.

Ten je specifickým a poměrně novým pojmem. Nenávist či odpor k Židům se stal po druhé světové válce a holocaustu salonunfähig. A proto naši antisemité hbitě vynalezli antisionismus. Tedy proti Židům nic nemáme, co bychom také mohli mít, to bychom byli rasisté a to je fuj. Ale Izrael jako stát, to je zplozenec pekla, stejně jako hnutí, jež k jeho vytvoření vedlo, tedy sionismus. A na ty už lze dštíti síru dle libosti. Stát Izrael lze označit jako rasistický, agresivní, tamní situaci přirovnávat k apartheidu. Úplným vrcholem této perverze pak je vymýšlet rozličná přirovnání k nacismu a jeho součástem. V tom si pravda libují zejména Arabové. Mezi nimiž se mimochodem Adolf Hitler či nacismus jako takový těšil nemalé oblibě. Vzpomeňme třeba mladého egyptského důstojníka Násira, jenž svého času tvrdil, že Hitler je jediné řešení. Osobního přítele Heinricha Himmlera, velkého jeruzalémského muftího. A další a další. Však také řada nacistických zločinců nalezla útočiště právě v arabských zemích. O logiku či pravdu tu ale opravdu nejde a nikdy nešlo. Antisionismus vymysleli původně komunisté. Ti, a nejen ti ruští, sice Židy pudově nenáviděli, od rasismu se ale verbálně odtahovali. Od nich to pak převzala současné evropská levice, jež k nim má blíže, než by si byla ochotna připustiti. A tak mohou i dnes naši antisemité holdovat své odpudivé neřesti a přitom se společensky neznemožnit.

Antisionismus byl doménou východu, a to od té chvíle, kdy Stalinovi došlo, že Izrael nebude jeho trojským koněm. V Západní Evropě se do šestidenní války Izrael těšil spíše sympatiím, antisemitismus jakoby vymizel. Vítězství Izraele v – třeba říci sebeobranné – válce v roce 1967 znamená určitý zlom. Francie, do té doby hlavní dodavatel zbraní, vyhlašuje vůči Izraeli zbrojní embargo. A nálada se mění i jinde. Asi je skutečně pravdivá teorie, že Židé se těšili sympatiím jako oběti. Když ale jimi přestali být, demonstrovali svou sílu i schopnosti a vzali svůj osud pevně do svých rukou, sympatie se pojednou vytratily a na scénu se vrátily staré stereotypy. A od té doby se Evropa čím dál více staví k Izraeli nepřátelsky, což vede a jakýmsi podivným způsobem jakoby legitimizuje útoky vůči evropským Židům. Svou roli zde sehrává i čím dál početnější muslimská komunita, jež dnes leckdes představuje nějakých pět až deset procent populace. A to je již nepřehlédnutelný elektorát. Tato komunita nejeví nikterak tendence k asimilaci či přizpůsobení se kulturním a společenským zvyklostem majority. Naopak, dává ji okatě najevo svůj odpor a díky slabosti či nepevnosti většiny tuto zatlačuje, aniž by za to něco dávala.

A přibývá útoků na Židy. To je nyní problém většiny západoevropských států. V nich se dosud židovské komunity cítily bezpečně, to je však minulostí. Ve Švédsku, v Malmö, je dnes Židům oficiálně doporučováno, aby svým oblečením a podobně na své židovství neupozorňovali. Ve Francii, svého času vzorově tolerantní zemi, dochází k protižidovským excesům stále častěji. Z mnoha zmiňme ten snad nejsmutnější. Mireille Knoll přežila holocaust, o život přesto nakonec přišla v souvislosti s antisemitismem. Zemřela po útoku nožem. Bylo jí vyhrožováno, stěžovala si na policii. A nic se nestalo. Pachatelé byli pak obviněni z vraždy motivované nenávistí k rase a náboženství. Rok předtím byla zavražděna šestašedesátiletá pařížská lékařka, ortodoxní židovka Sarah Halimi. Tu z okna jejího bytu vyhodil loni v dubnu její soused, sedmadvacetiletý muslim Kobili Traoré. Při činu podle svědků křičel „Alláhu akbar!“ a po činu měl křičet: „Zabil jsem satana!“.

Židé se v Evropě necítí bezpečni. Nelze se jim ani divit. Roste alija, evropských Židů ubývá. Člověk by očekával, že se proti ohrožování svých občanů tvrdě postaví politici, státy. Tak jako když byl zmasakrován Charlie Hebdo. Mimochodem, jeho redakce byla upřímně řečeno partou bolševických sprosťáků, což ovšem nikterak neomlouvá vražedný atak. Tehdy politici celé Evropy v čele německou kancléřkou a francouzským presidentem zavěšenými do sebe demonstrovali v Paříži svůj odpor. (Pravda, i tehdy tak trochu zapomněli na souběžnou hromadnou vraždu v pařížském košer obchodě…) Nic se ale neděje, naopak Evropa se posouvá na stále protiizraelštější pozice. Zde je třeba vyzvednouti setrvalé postoje české reprezentace, které leckdy brání nejhoršímu. Aspoň v tomto lze býti hrdými na svou zem.

U evropského antisemitismu jsme v průběhu posledních sta či dvou set let svědky i určitého politického posunu. Antisemitismus býval spojován s politickou pravicí. Levice jakoby nad něj byla povznesena. Svou roli zde sehrával i fakt, že v řadách ruských revolucionářů bylo v prvé fázi nadprůměrně Židů. Bylo to logické, nejednalo se nikterak o masové hnutí, navíc ruský antisemitismus byl až do nástupu nacismu v Evropě ten zdaleka nejhorší. (Paradoxně, až do dvacátých let bylo Německo ve vztahu k Židům zemí snad nejvstřícnější a nejotevřenější.) Zde se u klasického pravolevého pohledu jedná navíc o určité zmatení. Považovat komunisty za levici je asi stejný nesmysl jako brát nacisty za pravici. Tyto extrémy, navzájem tak podobné, nepatří do klasického politického spektra a jsou jeho deviací. Nicméně pravdou je, že zatímco dříve skutečně Židy spíše odmítala pravice, nyní se toto stalo doménou levice. A ta dnes v Evropě dlouhodobě dominuje.

Specifická je situace v Anglii. Zde se přiostřuje debata, je-li vůdce labouristů Jeremy Corbyn antisemitou. Mnozí labouristé se jej sice snaží bránit, že to je prý jen snaha pošpinit politika, jenž dlouhodobě zastává propalestinské postoje. Fotografii Corbyna nad již citovaným hrobem palestinských teroristů přinesl Daily Mail, o tématu pojednává i americký týdeník Time. Jen připomeňme, že tehdy, v čase olympiády, přišlo o život jedenáct izraelských sportovců. Labouristé sice přijali směrnici vytvořenou respektovanou Mezinárodní aliancí pro připomínání holocaustu (IHRA) o antisemitismu, z doporučovaných definičních rysů vynechali ale mj. ten, který varuje před označováním Izraele za rasistický stát. S problémy s antisemitismem mají nakonec labouristé bohaté zkušenosti. Již od dvacátých let. Tématem Corbyn, Labour Party a antisemitismus se zaobíral pořad Svět ve 20 minutách na ČRo Plus z 19. srpna i předposlední Respekt.

Právě zde překvapivě fundovaný článek Jiřího Soboty ukazuje na širší souvislosti. Radikální socialisté vnímají stále svět jako za studené války. Pravda, z té druhé strany. A Izrael patří k zlotřilým imperialistům. Článek upozorňuje též na excesy labouristické poslankyně Naz Shah či exstarosty Londýna Kena Livingstona, přezdívaného Red Ken. Dodejme, že sám Corbyn je ultralevičákem, skoro až bolševikem. Jak píše Jiří Sobota, stihl již nazvat „přáteli“ představitele teroristického Hizballáhu a Hamásu. Čtenář Fredericka Forsytha si nemůže nevzpomenout na zápletku jednoho románu, kdy labouristickou partaj ovládne ultralevá skupina, jejímž cílem je vyrvat Británii ze západního společenství a vehnat do spolupráce s Moskvou. Ale to byl jen takový thriller, že. Pravdou ovšem je, že ona tehdejší mírová hnutí byla skrytě ovlivňována až ovládána Sověty a fakticky sloužila jejich zájmům. Jak by to dopadlo, kdyby se dnešní labouristé dostali k moci, o tom lze zatím jen spekulovat. Trochu přitom ale běhá mráz po zádech.

Evropa, na rozdíl od Ameriky, zapomíná na své kořeny. A ty tkví v židovsko-křesťanské civilizaci. Otázkou je, jak dlouho toto vykořenění lze přežít. A s tímto vykořeněním souvisí i rostoucí odpor k Izraeli, k Židům. Právě oni jsou živoucí připomínkou těchto společných základů naší civilizace. Závěrem stojí znovu a znovu připomínat slova Romana Jocha na jedné pražské demonstraci: Izrael nepotřebuje Evropu, Evropa potřebuje Izrael!

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama