Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Judtovo dvacáté století

V jedenadvacátém čísle Respektu vyšla pod názvem Poker místo šachů recenze knihy Zapomenuté 20. století od Tony Judta. Autorem je sociolog Stanislav Biler. Kniha je výborem esejů z let 1994 – 2006 a je – jak píše autor – spíše mozaikou poznámek na dlouhodobá Judtova témata. Tony Judt býval marxistou, zůstal však jednoznačně levicovým intelektuálem. A takové jsou logicky i jeho úvahy a závěry. Jistě zajímavé a sofistikované, není samozřejmě nutno s nimi souhlasiti. A člověk nelevicový s nimi souhlasit nejen nemusí, ale asi ani nemůže. A to tak, že zásadně.

Dovolme si pár stručných poznámek k některým momentům v textu a tedy i knize: Tak třeba Jan Pavel II.  Nikdy nebyl liberálem, vždy byl ryzím konzervativcem. Byl ale také člověkem otevřeným, chápajícím. Dokázal odpustit svému skoro-vrahovi. Ale ze svých zásad neslevil. Část latinskoamerických katolíků na něj možná bude chovat trochu rozpornou vzpomínku, my bychom ale snad neměli zapomínat, že byl jedním z té trojice, která fakticky svrhla komunismus. Aspoň tedy v Rusku a ve východní Evropě. Vedle něj to byli další velikáni Ronald Reagan a Margaret Thatcher. Judtův názor na tyto dva si lze pak docela snadno představit. Na druhé straně bude vykazovat asi daleko chápavější přístup k Michailu Gorbačovovi. Ten ovšem bolševickou tyranii ani sovětské impérium nepomáhal svrhnout, jen jejich pádu nebyl mocen zabránit. Ale to v té chvíli asi zaplaťpánbůh nebyl nikdo.

Tony Blair je předmětem až hysterické nenávisti levicových liberálů. Snad proto, že ještě žije. Byl to ale poslední britský premiér hodný toho jména. A jeho New Labour představovala moderní program, těžko sice stravitelný pro starosocialisty a skalní levičáky, naopak ale přijatelný pro poměrně široké spektrum víceméně moderních lidí, nelpících na zastaralých dogmatech. A volby vyhrál přesvědčivě i opakovaně. Byl to věru důstojný nástupce železné lady, byť z opačné strany. Ze současné nabídky labouristů se může leckomu udělati ne úplně volno od žaludku. Marxista, antisemita a v podstatě bolševik Jeremy Corbyn představuje pro (nejen) Británii civilizační hrozbu.

JFK byl a je miláčkem západní levice. Asi by bylo poněkud přehnané nazývat jej mafiánským synkem, postava jeho otce a jeho „život a dílo“ jsou však všeobecně známy. I to, že se John a Robert dělili kdysi o jednu milenku se Samem Giancanou, vládnoucím chicagským kmotrem. Vyústění kubánské krize bylo představováno jako Kennedyho vítězství, tak tomu však samozřejmě nebylo. Odsun sovětských raket byl zaplacen mj. stažením amerických Jupiterů z Turecka, což byla jedna z příčin krize i důvodem, proč Rusové na Kubu rakety vozili. Asi tou nejzásadnější chybou v této souvislosti bylo to, že Kennedy odmítl svého času podpořit vylodění v Zátoce sviní přímou americkou intervencí, s čímž kubánští kontrarevolucionáři počítali. Americký president tak již připravenou akci nezarazil, ale odmítl ji dotáhnout do konce, A to je asi ten nejhorší možný model. Jinak mohl být americký zadní dvorek pro tu chvíli řádně uklizen. Levičáci by sice hystericky ječeli, nikoho by tam ale nenapadlo umisťovat jaderné zbraně. A ani by to nešlo.

Henry Kissinger byl naopak vzdor všemu levicovému odmítání úspěšným státním tajemníkem i předtím poradcem pro národní bezpečnost. (A i Nixon v podstatě úspěšným presidentem. Jen škoda, že se nedostal k moci již v roce 1960 – tehdejší volby jsou co do poctivosti opravdu dosti sporné – všechno mohlo býti jinak a lépe…) Kissingerovi (a Nixonovi) se podařilo ukončit vietnamskou válku. Tak trochu se zapomíná, že ji zahájil právě Kennedy a do plné šíře rozvinul Johnson. A nebýt amerického úpadku po aféře Watergate a Nixonově rezignaci by si severovietnamští komunisté nedovolili porušit dohody a dobýt Jižní Vietnam. Kissingerovi se navíc průlomem ve vztazích s Čínou podařilo rozehrát partii, jež významně posunula velmocenskou rovnováhu. Levicoví intelektuálové budou i nadále slastně vzpomínat na Baracka Husseina Obamu (i JFK). Ti – zvláště pak BHO – ale zvrtali, co zvrtat mohli.

A konečně Izrael. Tony Judt, sám ostatně Žid, k němu přistupuje jako typický levicový intelektuál. Či levicový liberál, chceme-li. Ti byli ochotni Izrael tolerovat, či dokonce i podporovat, dokud byl Stát Izrael dostatečně slabý. Dokud byl v pozici oběti, Evropané ho měli docela rádi. Když ale přežil a stal se dokonce lokální velmocí, vrhli se naň levičáci jak supi a nenechávají na něm nit suchou. Navazují tak na tradiční evropský antisemitismus (přesnějším názvem by byl antijudaismus) a stávají se tak dědici těch nejhorších evropských tradic. Vyvrcholením je pak již zmiňovaný Corbyn, kladoucí se slzou v oku květiny na hrob palestinských masových vrahů.

Jen pro úplnost dodejme, že i šestidenní válka byla válkou nejen obrannou, ale i o samotné přežití Státu Izrael. To je ale naším levičákům šumák, ti jdou s jiskrou v oku a písní na rtech ve šlépějích Stalina a v tomto případě i Hitlera. Levicoví liberálové jsou schopni strávit kdejakého masového vraha či teroristu, ale to že Izrael je jediným civilizovaným, právním a demokratickým státem široko daleko, to připustit odmítají. Nakonec – vzpomeňme na jejich meziválečné i poválečné předchůdce. Ti také byli kdykoli připraveni hájit jednoho z největších masových vrahů dějin, Stalina, až do krve. Takže nic nového pod sluncem.

Tony Judt je levicovým intelektuálem a jistě zajímavou osobností. Je logické, že levicový časopis Respekt se mu věnuje s takovou péčí. Jistě by ale bylo i zajímavé, kdyby se podobně věnoval i osobnostem z opačného pólu. Jmenujme jen Paula Johnsona. To bychom ale chtěli asi trochu moc.

 

Blog je založen na komentáři k uvedenému článku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama