Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Kdo je tady rasista?

Donald Trump není rasistou. Je jistě politikem i podnikatelem, který až do krajnosti využívá všech možností, aby se prosadil. A dovede zahrát na spodní tóny, což může být i na hraně. Takový ale není rozhodně sám. Ale je úspěšný. Ve dvaatřicátém čísle Respektu vyšel článek Jiřího Soboty Brilantní rasista. O kom že jiném než o Donaldu Trumpovi. Je to o jeho ataku na čtyři kongresmanky, Ayannu Pressley, Alexandriu Ocasio-Cortez, Ilhanu Omar a Rashidu Tlaib.

Možná by se to chtělo zeptat naopak: Kdo jsou ty, na něž tak neomaleně zaútočil? Autor článku je nazývá poněkud stydlivě aktivistkami, možná by ale byl lepší termín extremistky. Či levicové radikálky, aby to neznělo tak ostře. Patří k radikální levici, jež nabízí vysloveně socialistická řešení, která v Americe jsou politicky naprosto mimo, ale nacházejí se také i mimo společenský mainstream. A snad též tam nemají šanci. Na rozdíl od Evropy, ta proti podobným extrémům není moc imunní, jak dokázalo minulé století a úspěchy rudých i hnědých. A Trump má bezesporu pravdu, že ony či jejich rodiny přišly z rozvrácených a zbídačených zemí. Amerika se jich ujala, dala jim šanci, ale ony ji v nitru duše nejspíše nenávidí. (Je to podobné, jako s tím Obamovým pastorem, vzpomínáme si ještě?)

A co tak strašného Donald řekl, či spíše napsal na twitteru? „Je zajímavé pozorovat „progresivní“ demokratické kongresmanky, které pocházejí ze zemí, jejichž vlády jsou naprosto a zcela katastrofální, ty nejhorší, nezkorumpovanější a nejneschopnější na světě (pokud nějakou fungující vládu vůbec mají), jak teď hlasitě a zlomyslně říkají Američanům, nejlepšímu a nejmocnějšímu národu na světě, jak vést naši vládu. Proč se nevrátí zpátky a nepomůžou napravit ta rozvrácená a zločinem zamořená místa, odkud přišly?“ Cože je na tom prosím rasistického? Připusťme nanejvýš určitou nabubřelost, ta je Trumpovi jistě vlastní. Ale nemá snad – přinejmenším do určité míry – pravdu? Jenže místo spokojeného života v jedné z nejbohatších zemí světa jít do naprostého chaosu, to se chce málokomu. A kritizovat Spojené státy je rozhodně bezpečnější než napravovat tyto vředy světa…

Trump vystihl jedno: Všechny kulturně či civilizačně patří do zcela jiného okruhu, než je v Americe doma. Alespoň tedy zatím. Taková Ilhan Omar, muslimka, pronesla svého času na margo útoku na dvojčata: Jistí lidé provedli jistou věc. Správně by to ovšem mělo znít: Jistí muslimové spáchali snad největší hromadnou vraždu v dějinách a nejhorší teroristický útok v Americe. A u naší milé kongresmanky ani není jasné, zda to tak trochu neschvaluje. Či přinejmenším nechápe. Bylo ale tehdy kvůli tomu takové vzbouření? V Americe, asi jako v jediné zemi, platí fakticky absolutní svoboda slova. To ovšem neznamená nebo nemělo by znamenat, že určité výroky, zejména od veřejně činných osob, by měly býti němě tolerovány.

Určitě by tak stálo za to spíše se zabývat tím, co tato čtveřice – ale i řada jiných levičáků v drese demokratů – hlásá. Mimo jiné to jsou vysloveně antisemitské, přesněji řečeno antijudaistické postoje. Nenávist k Izraeli. Podpora BDS (bojkotu a vyčleňování Izraele). V tom jsou dosti podobné současným evropským levičákům. Někdo méně poučený současnou mediální kulturou by se mohl naivně ptáti, nejsou-li rasistkami spíše ony. Ale to se dnes nesmí, rasistou může být toliko běloch. Nejlépe pak bílý muž. Samozřejmě heterosexuální. Kongresmankám Omar a Tlaib odepřel Izrael právo vstupu do země. Má na to svaté právo, byť tak učinil trochu i kvůli Trumpovi. Izrael je však obecně příliš vstřícný vůči svým nepřátelům. Zájemce si může přečíst Tuviu Tenenboma, Chyťte Žida. Demokraté křičí, ale je opravdu povinností Státu Izrael pouštět si domů lidi, horující pro jeho bojkot? A v konečném důsledku i jeho zničení?

Návrhy demokratů, s nimiž se chystají jíti do voleb, jsou skutečně leckdy zcela „mimo mísu“. Zajímavý komentář na toto téma zazněl před pár dny na ČRo Plus. Karel Sedláček tam uvádí zajímavá fakta: Někteří novináři vypočítali, že splnění všech slibů demokratických kandidátů by si vyžádalo asi 210 bilionů dolarů. A jejich realizace by trvala nejméně 10 let. Z toho by 94 bilionů dolarů padlo na Green New Deal, což je energetický projekt na využití obnovitelných zdrojů, který řada uchazečů nějakým způsobem podpořila. Zbývajících 116 bilionů dolarů, zhruba šestinásobek ročního hrubého domácího produktu Spojených států, pak by padlo na celou plejádu návrhů, od záměru Andrewa Yanga na univerzální základní příjem pro každého – každý Američan by pobíral od státu ročně 12 tisíc dolarů, až po výzvu Marianne Williamson, aby byli odškodnění potomci černých otroků 200 až 500 miliardami dolarů. Inu, slibem nezarmoutíš. Co by ale případné vítězství těch radikálních kandidátů znamenalo pro zahraniční politiku USA a v konečném důsledku pro celý Západ, to si radši ani nepředstavovat. S podobnými fantasmagoriemi se však snad volby – alespoň tedy v Americe – vyhrát nedají.

Navíc jako na potvoru je mezitím Donald Trump úspěšný. (Určitě to dělá naschvál!) Úspěšná byla vzdor všem sýčkům jeho daňová reforma, poslední dohodu s EU o vývozu amerických zemědělských produktů asi těžko označovat za neúspěch. A příval migrantů je problém a hrozba, to už zpochybňuje opravdu jen málokdo. A pro Ameriku, buďme přesní pro USA, představují ten hlavní problém migranti hispánští. Zejména díky geografické blízkosti a tedy menší snaze o integraci. Připomeňme si jen pár desetiletí staré dílo Samuela Huntingtona, Kam kráčíš, Ameriko? Těžko se pak divit tomu, že Trumpova politika má mezi lidem Spojených států oporu. (Není řeč o levých liberálech, samozřejmě.)

Článek zmiňuje i to, že D.T. byl v sedmdesátých letech žalován proto, že blokuje černým nájem bytů ve svých nemovitostech. Pak musel dva roky posílat na ministerstvo seznam volných bytů i nájemníků. Pokud se týká onoho hlášení, to jen dokumentuje zběsilou affirmation action, jež je vlastně rasismem naruby. Je snad věcí majitele, komu svůj majetek pronajme. Už jenom kvůli tomu, aby si udržel nájemníky stávající, byť o tomto se nahlas nemluví… A citujme – volně – ještě konzervativního komentátora Romana Jocha, který na twitteru uvedl: Kdyby kdokoli vyzýval Trumpa, potomka německých a skotských předků, aby se sbalil a táhl na Falc či Vysočinu, tak je to politická kritika. V opačném směru to ovšem, dodejme, vzbudí skandál. U levičáků, samozřejmě. Prý rasismus. I z toho čiší onen rasismus naruby, bytostně vlastní dnešní levici.

V listu Wall Street Journal (ten ovšem opravdu není levicový) uveřejnila zajímavý názor konzervativní komentátorka Heather Mac Donald. (Kupodivu se jím zabýval i rozhlasový pořad Svět ve 20 minutách, kde si lze poslechnout či na webu přečíst podstatné myšlenky.) Mac Donald zdůrazňuje, že šéf Bílého domu ve svých proslovech a tweetech jen málokdy používá rasové kategorie, zřídkakdy mluví i o rasových rozdílech. V tomto duchu se podle ní chovají spíše média a také prezidentští kandidáti z řad demokratů. Ti naopak běžně charakterizují jednotlivce i skupiny na základě rasového původu. Dvojí standard pak americká autorka vidí zejména v postojích akademické sféry. Ta je podle ní posedlá vymezováním vlastní identity na základě rasového původu. Ve středobodu jejich chování spatřuje pocit „privilegia bílé rasy a toxickou maskulinitu“. Pokud například vyučující černé barvy kůže nedosáhne povýšení, mluví se o oběti diskriminace. Pokud se to samé stane bělochovi, za důvod se považuje spíše nedostatečná kvalifikace. Také automatické označování jiných názorů za „nenávistné řeči“ infiltrovalo obecnou kritiku vůči prezidentu Trumpovi. Jeho postoje k ochraně hranic a pohled na národní suverenitu jsou v rozporu se zjevným přesvědčením demokratických elit, že lidé žijící mimo zemi mají právo vstoupit podle libosti do země bez následků v podobě postihu za nezákonné překročení hranice. Dovnitř, zdůrazněme, ne ven. Akademická a demokratická levice má zřejmě jasno, že snaha prosazovat ochranu hranic může mít kořeny pouze v „nenávisti“. Takový předem jasný výklad je ale prostředkem, jak zabránit debatě a stigmatizovat toho, kdo nesouhlasí s ortodoxně liberálními (čti levicovými) postoji.

Věnovat trochu pozornosti nejen levicově liberálním médiím, jako je Washington Post či NYT, ale i těm konzervativnějším, to lze jen doporučit i našim levým liberálům. Zejména těm mediálním. Jejich uniformní názory by to asi nezviklalo, ale aspoň by viděli, že svět a názory v něm jsou podstatně barevnější. A Donald Trump má skutečně seriózní šanci na obhájení presidentského úřadu. Nejen díky totální bezradnosti demokratů, ale i díky svým úspěchům, své úspěšné politice. Pakliže se nestane nic nepředvídaného, budou míti levicoví publicisté další čtyři roky co tepat.

 

Blog je založen na komentáři k výše uvedenému článku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama