Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Kdo tady koho zradil

Mnichovská zrada. Černá kapitola v našich dějinách. V dějepise jsme se všichni učili, že na mnichovské konferenci zradili západní spojenci Československo a ponechali je napospas německým nacistům. Ti starší se v duchu dobové ideologie ještě dovídali, že Sovětský svaz nám byl připraven pomoci, buržoazní vláda však tuto pomoc nepřijala a raději kapitulovala. Jak to tak bývá, pravdy a mýty se tu snoubí v jednom hrnci. Výročí se letos nijak nepřipomínalo, za připomenutí ale určitě stojí. A měli nebo neměli jsme se bránit?

Mnichovská konference se uskutečnila 29. září 1938, dohoda – či diktát – pak byla podepsána krátce po půlnoci, tedy již 30. září. Českoslovenští zástupci, velvyslanec v Německu Vojtěch Mastný a úředník ministerstva zahraničí Hubert Masařík, k jednání připuštěni nebyli a byl jim jen sdělen výsledek – Československo musí do 10. října odstoupit pohraničí. Konference se uskutečnila z iniciativy Benita Mussoliniho a vedle něho a Hitlera se jí účastnili i britský premiér Neville Chamberlain a francouzský Édouard Daladier. Třeba však zdůrazniti, že spojencem Československa byla toliko Francie. Tady lze hovořit o zradě. V anglickém případě to byla to chyba, fatální chyba, zrada však nikoli. A samotné Československo – to bylo jen nevinnou obětí?  Nepřičinilo se nepřehlédnutelným dílem na svém vlastním neštěstí?

Rakousko-Uhersko zašlo na své národnostní spory. Starobylá říše i nepříliš ambiciózní mocnost v jednom dojela na neschopnost sladit národní egoismy, a to nakonec i v jejich nejvlastnějším zájmu. Jak to tyto národy posléze zjistily, byť si to otevřeně nepřiznaly. Československo, vzniklé na troskách monarchie, bylo takové Rakousko v malém. Potenci řešit národnostní otázku nakonec mělo ještě menší než monarchie. Nutno stále zdůrazňovat, že na versailleské konferenci na otázky, jak bude zajištěno soužití tolika menšin, hrdě sděloval Beneš, že prý kantonálním uspořádáním na švýcarský způsob. Němčina měla býti též úředním jazykem. Kdeže ty versailleské sněhy jsou. Na plnění těchto slibů nikdo ani nepomyslel. Československo se stalo unitárním státem. Jediná v ústavě z roku 1920 zakotvená autonomie, podkarpatsko-ruská, se realizovala v praxi až po Mnichovu. Stejně jako ta slovenská, přislíbená již v pittsburské deklaraci. Vše s křížkem po funuse.

Československá ústava z roku 1920 byla jistě moderním, demokratickým dokumentem. Ale: Přijata byla nikým nevolenými poslanci – dočasný parlament, revoluční národní shromáždění,  vznikl na základě voleb z roku 1911, fakticky v něm byli zastoupeni toliko Češi. Tedy s bídou polovina občanů nového státu. Pak také jistě Slováci, ty zastupoval Vavro Šrobár, ale také třeba Edvard Beneš. Jak každý uzná, Slovák jak poleno. Reprezentanti menšin účast odmítli, protože by tak uznali nový stát. Volby jako takové se uskutečnily až po přijetí ústavy. Stát tedy téměř dva roky neměl legitimní parlament. Ústava nebyla postavena na občanském, ale národním principu. Nota bene stála na fiktivním československém národě, nic podobného nikdy neexistovalo. Snad v časech Velké Moravy, ale tenkráte tu byly kmeny, nikoli národy…  A hlavně, pojetí státu v této ústavě bylo ryze centralistické. Už tato ústava tedy představovala minu vloženou do základů nového státu.

Hlavním problémem Československa tak byla národnostní otázka. Největší menšinu, daleko početnější než Slováci, představovali Němci. Více jak tři miliony. S novým státem se neztotožnili. Posléze se situace poněkud zlepšila, když hlavně díky pravici, ale i Masarykovi vstoupili do vlády němečtí ministři. Velkou krizí i nástupem Hitlera v Německu se však vše počalo obracet v horší. Zůstane navždy otázkou, zda by v případě vytvoření např. čtyř německých samosprávných kantonů, němčiny jako další úřední řeči, atd. byl následný vývoj jiný. Na každý pád by to ale Hitler měl mnohem těžší. Pravdou také je, že v čase nástupu nacismu nebyla vláda schopna či ochotna efektivně chránit ty Němce, kteří se s novou ideologií neztotožňovali. Nebylo jich zas tak málo. Zůstali ale sami. Zglajchšaltovat německou menšinu tak bylo daleko snazší. (Stejně, jako byli po pětačtyřicátém, hlavně ale po osmačtyřicátém zglajchšaltováni Češi…)

České země, zvané historické a Slovensko, tedy původně Horní Uhry, to byly dva světy. Které měly odlišnou legislativu (nepodařilo se sladit za celou první republiku), ale i kulturu, vzdělanost, společnost. Což Češi velkoryse přehlíželi a považovali Slováky za takové zaostalejší Čechy, co neumějí pořádně mluvit. Také jaksi nezaregistrovali, že slovenská zem je naprostou většinou bigotně katolická, evangelická bylo než malá menšina. Byť elitní. Toho si mimochodem nepovšiml ani TGM, který byl papírově poloviční Slovák… Češi byli připraveni pomoci, jejich pomoc byla bezesporu velkorysá, leč po nějakých deseti letech již spíše nechtěná. Slováci se – právem – považovali za svébytný národ, požadovali čím dál více autonomii. Což zase Češi prostě nechápali. Česko-slovenské vztahy se postupně staly další minou v základech státu. Zájemcům o bližší informace lze jen doporučit Kosatíkovo České snění. První slovenský sněm se tak volil až v prosinci v osmatřicátém. Volby nabídly jednotnou kandidátku, ta oficiálně získala přes 97%. Slováci v tomhle tak předeběhli Československo o nějakých deset let.

Zcela zásadní katastrofu představovala československá zahraniční politika. Čti Benešova. Bezpečnost státu byla postavena na třech pilířích. Jeden prohnilejší než druhý. Spojenectví s Francií, to fakticky zkolabovalo již v pětadvacátém v Locarnu. To byl tehdy takový malý soft-Mnichov, Beneš však z toho nebyl schopen vyvodit jakékoli důsledky. Během třicátých let se Francie rozkládala před očima, dostávala se do závěsu za Velkou Británii. Pro tu však již byly evropské záležitosti nad její síly. Společnost národů, té chyběly efektivní možnosti vymáhání práva, v třicátých létech se postupně stávala bezzubou žvanírnou. Malá dohoda, taková spíše operetní záležitost, pakt proti Maďarsku, jež již nikoho neohrožovalo. Beneš si naprosto neuvědomoval význam hospodářských poměrů ve vztazích mezinárodních. S Francií, nejbližším spojencem, nás ekonomicky nepojilo skoro nic, za to však zdaleka nejdůležitějším obchodním partnerem bylo Německo. Ostatní státy Malé dohody navíc potřebovaly exportovat zemědělskou produkci, což cla prosazená agrárníky blokovala. Německo, jež mělo trvale deficit vlastních potravin a naopak přebytek průmyslové výroby, toho dovedně využilo. Výsledek československé zahraniční politiky za dvacet let byl ten, že jsme neměli jediného souseda, s nímž bychom byli v přátelských vztazích. Snad s výjimkou bezvýznamného Rumunska. Vztah k Polsku, k němuž se Československo zachovalo hanebně v časech polsko-sovětské války a ke kterému nebylo schopno (a ochotno) najít cestu později (kdy např. Pilsudski jevil zájem o Malou dohodu), se stal nakonec republice osudným.

Vztah občanů ke státu, to byl další faktor slabosti. Již ve dvacátých létech bylo vnímáno povolání poslance či senátora jako něco velice odpudivého (srovnej s dneškem). Stát byl prolezlý korupcí jak rakovinou. Již okolo roku 1930 referovali britští ambasadoři do Londýna, že korupce zde je na úrovni Latinské Ameriky (opět srovnej s dneškem). Tehdy naštěstí nebyly žádné WikiLeaks. Vláda při řešení velké deprese totálně selhala (pro změnu srovnej s dneškem resp. s krizí z roku 2008). Nebyla schopna pomoci razantními investicemi do infrastruktury (dálnice, železnice), jež by navíc měly i strategický efekt. Než jí (včetně agrárníků) došlo, že nemůže od drobných rolníků vymáhat splátky za majetky získané v rámci pozemkové reformy, spousta jich zkrachovala. Nezaviněně. Neukotvená demokracie vzala pak během druhé republiky samovolně a rychle za své. Hodně drsně řečeno, dost možná můžeme býti vděčni za 15. březen, protože jinak by nám mohlo býti dodnes špatně z věcí, jež bychom páchali čistě z vlastní inciativy. Již krátce po Mnichovu počaly advokátní či lékařská komora vylučovat židovské kolegy, aniž by je k tomu kdo tlačil. A to byl jen začátek. Nejnižší pudy se dostávaly na světlo boží čím dál více. Nutno též říci, že vláda – ač pod silným tlakem Berlína – se věci spíše snažila mírnit.

Mnichov byl samozřejmě především důsledkem vnějších sil. Slabost západních demokracií, neschopných vzdorovat zpupné agresivitě totalitních či diktátorských režimů. Energie sladké Francie i hrdého Albionu vykrvácela na polích Velké války. To bylo ale zřejmé již od dvacátých let. Francie i Anglie za svou slabost i chyby předraze zaplatily již ani ne za dva roky. Postupně se k nim byly schopny postavit čelem. Ale co my? Nám sluší – aspoň tak máme za to – role bezmocné oběti. Trochu cynicky se ale zeptejme: Když nám samotným nestálo za to bojovat za svou svobodu, proč by tak měli činiti jiní? Osmatřicátý vyjevil naplno nepevnost (i to je trochu eufemismus) česko(slovenského) státu. Roky 1948, 1968 i vývoj po převratu v devětaosmdesátém to jen potvrdily. Ale i rok 1947, kdy během tzv. malého února čeští „demograté“ přihlíželi likvidaci slovenských demokratů. Aby je pak po půlroce následovali. Jako ovce. Česká snaha vylhat se z vlastní odpovědnosti je příslovečná. Platí to i pro únor 1948, osmašedesátý… Na rozpad Rakouska doplatily nakonec všechny země podunajské monarchie. Československo tak třeba po dvakráte sdílelo či předcházelo osudu Jugoslávie, obdobného to výtvoru versailleské konference.

Otázka, zda jsme se měli v osmatřicátém brániti, je trochu zavádějící. K Mnichovu vedl dvacetiletý vývoj. Ale stejně. Na otázku „Měli jsme se bránit?“ krásně odpověděl vojenský historik a bývalý plukovník generálního štábu Eduard Stehlík ještě ve svých lepších letech: Nemohli jsme se bránit. Ale měli jsme se bránit. Co k tomu ještě dodat?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama