Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Kdo tady nezradil?

Ustoupit Erdoganovi a umožnit mu invazi do severní Sýrie bylo dost možná Trumpovým nejhorším rozhodnutím za jeho presidentury. Ať už je dohoda s Turky jakákoli a ať už turecký president slíbil cokoli. (A dohody v tureckém pojetí dovedou býti velice měňavkovité.) Jde o znejistění amerických spojenců po celém světě. A od jednoho špatného rozhodnutí se vine řetězec dalších, více či méně nesprávných.

Evropská média a ta levicová zvláště počala okamžitě Trumpovi spílat do zrádců a tak podobně. Ona ostatně stejně nic jiného nedělají. V tomtéž duchu se nese i článek Den zrady autorů Tomáše Lindnera a Jiří Soboty v dvaačtyřicátém čísle (levicového) Respektu. Byť třeba uznat, že v určitých momentech se snaží i o objektivitu, když třeba přiznává, že ani pozice Američanů není jednoduchá, už jen díky absolutní nevraživosti jejich dvou spojenců, Turků a Kurdů. Je to tanec mezi vejci. Ale také jak známo, velmoci nemají přátele, ale zájmy. Nabízí se tu ale i taková malá podotázka – střílí ona média na ten správný cíl? A je vše tak černobílé, jak s rádoby nadhledem média obecně předestírají?

Na stažení amerických jednotek – zatím jen malé části – lze nicméně nahlížet i z jiných úhlů. President Trump plní svůj volební program, vždyť slíbil Američanům stáhnout se ze vzdálených válek. Pomiňme teď, zda je to dobře či špatně. Vleklé války, které nikam nevedou, unavují. Vzpomeňme jen na válku ve Vietnamu. Ta byla, poctivě vzato, naprosto v pořádku. Jen u veřejnosti propadla. A pak se prostě už vyhrát nedalo. U Trumpa je třeba aspoň mimořádně ocenit jeho zásadový přístup k Izraeli a izraelsko-palestinskému konfliktu. Tam jsou v sázce skutečné zájmy Západu (byť to Evropa nechápe) a tam je střet jasný. Ostatní války v oblasti jsou změtí nejrůznějších zájmů a animozit a jsou setrvalým průvodcem místních komunit. Zklidnit je – na čas – umí jen drastická diktatura. Se vším, co k tomu patří… Taková bývala ta Asadova či Saddámova.

I idealizovaný pohled na Kurdy samozřejmě neodpovídá realitě, nevymykají se svému okolí. A vazby jejich milicí YPG na tureckou Kurdskou stranu pracujících, všeobecně branou za teroristickou organizaci, nebyly nikterak platonické. Viz generál YPG Mazlum Kobani a dřívější velitel PKK Ferhat Abdi Şahin, což by měla býti jedna osoba. Jak o tom – třeba říci velice zajímavě – píše Jiří Sobota v nejnovějším Respektu. Vraždy ze cti v Německu jdou také především na vrub Kurdů, ač se o tom moc nemluví. Při postupu kurdských milicí proti islámskému státu mělo dojít i k vyhánění obyvatel. A tak dále. Na druhou stranu jsou to, či přinejmenším to byli spojenci a tak by si zasloužili poněkud jiný přístup. Zásadně jiný přístup.

To, co je ale to podstatné, to levicová evropská média, Respekt nevyjímaje, stydlivě zastírají. Ta válka, co se v Sýrii vede – a je to už nějakých osm let – to je krom jiného i evropská válka. Nikoli americká. Evropu ta válka bezprostředně ohrožuje a ohrožuje jí (už také hezkých pár let) příval uprchlíků, co nedokáže zvládat. Příkladem tohoto nezvládnutí je i Německo, byť se navenek tváří jinak. Správně by ta slavná věta ale měla dnes znít: Wir haben es nicht geschafft. Evropu též ohrožují teroristé z Islámského státu, jako jakýsi nepěkný bonus i jejich rodinní příslušníci (v řadě případů konvertité), které doposud drželi pod zámkem Kurdové. Za chvíli budou v Evropě, nikoli v Americe. A co Evropa činí? Přihlíží. A občas přijme rezoluci. Jediným skutečným řešením by nyní byli evropští vojáci na místě. Zní to absurdně? Tak nějak absurdní je dnes i celá Evropa. Není tak na místě vyčítat něco Američanům, jen sami sobě. Není většího dokladu o nesvéprávnosti Evropy než dnešní situace v Sýrii. Ale také třeba v Libyi.

Z pohledu americké politiky (nejen) v Sýrii ta nejhorší rozhodnutí jsou dílem Trumpova předchůdce a současně idolu západní levice, Baracka Husseina Obamy. Ten tak nejprve nalajnoval červenou čáru, a když ji Asad bezostyšně překročil, díval se rozpačitě stranou. Právě tím vpustil naplno do Sýrie Rusko, jež odepisovaného Asada podrželo a stalo se rozhodujícím hráčem. Pak také je to Irán, který nyní představuje bezprostřední hrozbu nejen pro Izrael, ale i pro prozápadní sunitské monarchie. Tuto situaci lze dnes řešit asi jen vojensky, bez masivního konfliktu by to ale nejspíš nebylo možné. A právě Irán představuje druhý zásadní Obamův lapsus, konkrétně ona neslavná dohoda. O níž i její zastánci říkali, že je sice špatná, lepší ale taková než žádná… Jenže právě díky ní počal Irán masivně expandovat a ohrožovat celý region. A nejen ten. Díky geografické blízkosti ohrožuje Hormuzský průliv, kudy prochází podstatná část ropy pro Západ, především však opět pro Evropu. Nehledě na to, že se chystá vyhladit jediný civilizovaný a demokratický stát na Blízkém a Středním východě, Izrael. A svým způsobem dotáhnout do konce holocaust. To ale evropské levičáky, důstojné dědice Lenina i Hitlera, až tak netrápí.

Evropský vliv nejen v Sýrii, ale i v celém regionu, je v podstatě nulový. Přitom je bezostyšně vydírána Erdoganem, který vyhrožuje vpuštěním milionů uprchlíků na kontinent. Vezmeme-li v potaz prakticky totální ekonomickou závislost Turecka na Evropě, zůstává z toho rozum stát. Současně ovšem Erdogan deklaruje vůli vysídlit nějaké dva až tři miliony syrských uprchlíků z Turecka právě do nově obsazené zóny. Což nejde udělat jinak než tak, že se podobný počet lidí odtamtud zase někam vyžene. Což totálně zdestabilizuje region. (I Turecko, země běžencům původně podstatně nakloněnější – je jim kulturně i civilizačně nesrovnatelně blíž než Evropa – už přestává situaci zvládat.) O řešení tohoto konfliktu budou rozhodovat Rusko, Irán, Amerika. Evropa je zcela mimo hru, není schopna ani vygenerovat společný jasný postup. Trump se nám může líbit nebo taky ne. Jeho poslední výroky jsou skutečně zmatené, situaci nezvládá. Amerika nám může být sympatická či nesympatická. Jenže z Evropy, z té můžeme být jedině zoufalí. A Evropa, to jsme my.

Jako se různé viry a bakterie nedají prakticky zničit, maximálně se stáhnou do spor a v nich přečkají špatné období, tak přežívá i Islámský stát. V této chvíli zmizel kdesi v podzemí. Jak ale upozorňují české novinářky Lenka Klicperová a Markéta Kutilová, které situaci na místě znají zblízka a jako málokdo, Islámský stát má stále peníze i lidi. A jistě i strukturu. Jak zdůrazňují, Islámský stát byl tou zdaleka nejbohatší teroristickou organizací světa. Vyraboval irácké banky, získal po uprchlé irácké armádě americkou výzbroj za miliardu dolarů, pak prodával syrskou ropu. Turecku, samozřejmě, nebo přinejmenším za jeho blahovolného přihlížení. Když pak se Islámský stát hroutil, putovaly finance prostřednictvím hawaly, jakési svérázné muslimské obdoby Western Union, někam pryč. Opět přes Turecko, jak jinak. A nevystopovatelně. Když Kurdové dobývali poslední enklávy v sídelním městě Rakka, přišli bojovníci IS s tím, že drží několik set jezídských sexuálních otrokyň. A ty zlikvidují. Pokud jim nebude poskytnut volný průchod. To Kurdové umožnili, vyčítat jim to opravdu nelze. Zachránili tak Jezídkám život, ovšem stovky bojovníků z nejtvrdšího jádra IS prošlo. Nesmysl o definitivním a naprostém konci Islámského státu je asi největší hloupost, co Trump pronesl. Ale opět připomeňme, IS ohrožuje hlavně Evropu.

Kurdové jsou nešťastný národ. Dějiny s nimi pokaždé nepěkně vymetly. Na zrazování si zvykli. Ode všech. Po Velké válce už už dosáhli svého. A nevyšlo to. Ani z nedávných i současných krizí na Blízkém a Středním východě – a tam je krize v podstatě permanentní stav – svůj samostatný stát nejspíš nevydolují. Ona ale i dalekosáhlá autonomie na irácký způsob není od věci. Zasloužili by si především však lepší přístup od Západu jako celku. Ale i to je asi iluzorní.

 

Blog je založen na komentáři k výše uvedenému článku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama