Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Křesťané volají SOS

V pátém čísle Respektu se objevil překlad článku Bernarda-Henri Lévyho SOS, křesťanům z Nigérie. Esej tohoto světoznámého francouzského filosofa a v tom nejlepším smyslu slova „veřejného intelektuála“ popisoval situaci v Nigérii, kdy muslimští Fulbové, nomádi, páchají na rolnících, vyznávajících křesťanství, něco, co lze bez nadsázky označit za genocidu či pokus o ni. Jistě, jde o půdu, z níž chtějí muslimští nomádi vytlačit usedlé křesťany, ale právě víra, v tomto případě konfrontace konfesí, hraje tu zásadní roli. Prostě střet civilizací, zde v tom nejbrutálnějším módu.

Za publikaci článku si zaslouží Respekt maximální uznání. Jakoby se rozpomenul na dávná léta, kdy býval otevřeným kritickým časopisem, v němž se mohly střetávat názory z různých pólů. Článek je skutečně burcující a demontující plochý ideologický pohled evropského levicového mainstreamu na konflikty ve světě. Vždyť připustit, že někde muslimové útočí brutálně na křesťany, toť dnes věru kacířství. Jak ale ukazuje rubrika téhož časopisu Dopisy ze sedmého čísla, mohlo se jednat spíše o chvilkovou slabost. Uvidíme. Dopis Soni Jarošové uvádí „věci na pravou míru“. Že Lévyho článek musel vyvolat přímo hysterickou reakci levičáků přinejmenším ve Francii, to je nad slunce jasné. A souhrn tohoto poprasku a jeho českou mutaci přináší onen „dopis čtenářky“. Zpochybňuje vše v článku řečené, hlavně ale onu muslimsko-křesťanskou polaritu. Samozřejmě jde zde o boj o půdu, kdy postupující Sahara vytlačuje nomády ze severu na jih. Což je samozřejmě pravda, ale jen její část. Právě v Nigérii je střet islámu s jinověrci více než doma.

Něco takového se do levicového pohledu na svět jaksi nevejde. Naopak se tam vejdou ti zlí kolonialisté, kteří samozřejmě za všechno mohou. Jen si v téhle souvislosti připomeňme maličkost, že za rok Afriky, kdy získalo nezávislost osmnáct afrických států, Nigérii nevyjímaje, je označován rok 1960. Šedesát let zpátky. A jak s nezávislostí tyto a další africké státy naložily, to je další kapitola. Za přečtení stojí nesmírně fundovaná kniha Dějiny Afriky Jana Klímy, autora jistě nepodjatého. Ovšem závěr dopisu zní jasně – příště něco takového nepublikovat. Doufejme, že to není pokyn. Připustit ale skutečnou a nefiltrovanou diskusi, to je dnes opravdu asi trochu démodé…

Lévy je tím opravdickým veřejně činným intelektuálem, jenž se neobává otevřeně vystupovat i v citlivých tématech (viz apely na mezinárodní intervenci v Bosně v devadesátých letech, ale i vystupování proti islámskému fundamentalismu, který neváhal spolu s Rushdiem či Ayaan Hirsi Ali označit za nový totalitarismus). Je filosofem, kritizujícím marxismus (kniha s příznačným titulem Barbarství s lidskou tváří) i demýtizujícím francouzské dějiny. Což také vyvolalo ostrou reakci. (Podrobnosti k jeho osobnosti i s odkazy např. na Wikipedii.) Je to osobnost pravicově orientovaná. A je to k tomu všemu ještě Žid. Vše to musí působit na levicové liberály (jež můžeme možná trochu provokativně označit za moderní nástupce komunistů) jako červený hadr na býka. A tak to schytal i v oné výše uvedené reakci v Respektu.

Jaké je však meritum věci? Konflikt v Nigérii je střetnutím islámu s křesťanstvím, povětšinou však – jak už to dnes bývá – agresí muslimů vůči křesťanům. Všichni levičáci se mohou na hlavu stavět, je to ale tak. Nejde zdaleka ale jen o Nigérii. Jak napsal Samuel Huntington ve svém nestárnoucím Střetu civilizací, hranice islámu jsou krvavé. Prakticky všude tam, kde se islámská civilizace dotýká nějaké jiné, teče krev. (Dnes to svět islámu již vylepšil, krvavé střety jsou už i v jeho středu, jak se můžeme dnes a denně přesvědčovat na Blízkém a Středním východě. Není náhodou, že největšími odpůrci odchodu Američanů z Iráku jsou krom Kurdů právě místní arabští sunnité, děsící se perských a místních šíitů.) Huntingtonův názor potvrzuje situace nejen v Africe, ale i v Indii, Evropě i jinde. Těžko se lze divit, že pohled na místní muslimské menšiny nebývá právě vstřícný (viz třeba Barma). S trochou jedovatosti dodejme, že se ony konflikty (muslimové vs. ti ostatní) rozhořely v plné míře až po odchodu oněch zlovolných kolonizátorů. Čítankovým příkladem je Indie a Pákistán, za rozdělení subkontinentu opravdu nelze vinit Angličany, jak také kdesi zaznělo. Ale to je zase jiná pohádka.

Termín genocida, přesněji řečeno hrozba genocidy, a to nejen v Nigérii, není nikterak nadsazený. A právě křesťané jsou dnes asi tím nejohroženějším druhem. Na Štědrý den postříleli v Burkině Faso (dříve Horní Volta) vyznavači Alláha na motorkách pětatřicet lidí, z toho jedenatřicet žen, převážně křesťanů. Masakry v Burkině Faso, ale i podobné útoky extrémistů v Mali, Nigeru či Nigérii zmínil ve svém poselství Urbi et orbi papež František. Výroční zpráva nadace Open Doors Watch uvádí, že v loňském roce bylo kvůli své víře zavražděno více jak čtyři tisíce křesťanů, zaznamenáno je téměř třináct set útoků na kostely.

Přemýšlejí evropští levičáci nad tím, jak velká byla ještě nedávno křesťanská minorita třeba v Sýrii? A kolik z ní zbylo? V této zemi bylo ještě před osmi lety více jak milion křesťanů. Dnes jich tam žije necelých čtyřistapadesát tisíc. Kam se ztratili ti lidé? Ještě výrazněji však poklesla křesťanská komunita v Iráku, z jednoho a půl milionu před rokem 2003 na méně než stodvacet tisíc. A co třeba palestinští křesťané? Jejich úbytek je alarmující, nikoho to ale jaksi neznepokojuje. Za pozornost stojí i to, že útěku křesťanů předcházel o pár desítek let dříve exodus Židů. Velká a starobylá komunita byla třeba taktéž v Iráku, ale i v dalších zemích (Maroko, atd.). Že přitom Židé přišli o veškerý majetek, to netřeba zdůrazňovat. Měli naštěstí již svůj Stát Izrael. Jejich počet zhruba odpovídal počtu Arabů, jimž se později začalo říkat Palestinci a kteří odešli po první izraelsko-arabské válce z Palestiny. Osud Židů ovšem oproti uprchlíkům z Palestiny nikoho zvlášť netrápil, OSN pro ně žádnou specializovanou organizaci nezakládala.

„Mírumilovný a tolerantní“ islám tak postupně konfesně čistí (nejen) Blízký a Střední východ. Kolik lidí muselo odejít (a kolik jich ty čistky nepřežilo), to už dnes nikdo nespočítá. Role Evropy je vpravdě ostudná. Evropa, jejíž civilizace je postavena na křesťansko-židovských základech, kašle zvysoka nejen na Židy (to je již taková nepěkná tradice), ale i na křesťany. Zdálo by se, že se Evropa za svůj původ jaksi stydí (na rozdíl třeba od Ameriky, alespoň zatím). Jakou asi tak může mít budoucnost?

Burcující zpráva Bernarda-Henri Lévyho stojí opravdu za přečtení i zamyšlení. Ale i za reakci. Stejně jako další obdobné informace, jež jen obtížně pronikají krustou neformální cenzury, bytostně vlastní mnoha levicovým médiím. Ze stejného soudku jako ataky na křesťany jsou i útoky na Židy, které právě v Evropě bují v posledních letech. Nepostaví-li se Evropa tomu i onomu, doma i ve světě, a to s veškerou možnou razancí, k čemu se ještě chce vůbec stavět?

 

Blog vznikl na základě komentáře k výše uvedenému článku resp. k dopisu na jeho margo

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama