Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Krev, pot a slzy, 80 let poté

V květnu 1940 vystřídal Winston Churchill Nevilla Chamberlaina na pozici britského premiéra. Zatímco ten druhý je spojován s appeasementem a ustupováním Adolfu Hitlerovi, ten prvý je zosobněním bojovníka. 10. května pak pronesl Churchill legendární projev o krvi, potu a slzách, hlavně ale o tom, že se Anglie nikdy nevzdá a bude bojovat až do vítězného konce. To se v té chvíli zdálo zhola nepředstavitelným, za dalších pět let se ale naplnilo.  Dvacáté číslo Respektu přineslo článek historika Jana Adamce Nástup válečníka. Nevilla Chamberlaina bere malinko do ochrany. Třeba říci právem, u nás je vnímán čistě prizmatem Mnichova, v Anglii je pohled na něj jiný. Charakterizuje jej jako obchodníka. Na Winstona Churchilla hledí tak trochu úkosem. Hovoří dokonce o jeho „zabijáckém instinktu“. K siru Winstonovi je to poněkud nespravedlivé.

Ono to střídání v čele britského kabinetu v roce 1940 mělo skutečně zásadní význam. A dost možná to byl moment, který stál na počátku Hitlerova konce. Winston Churchill nebyl kritikem mnichovanství v uvozovkách, ale doopravdy. A to ještě v časech, kdy mu to žádnou popularitu nepřinášelo, ba naopak. Hovořit také v jeho případě o onom „zabijáckém instinktu“ působí opravdu dosti dehonestačně. Byl bojovný odjakživa. O tom svědčí jeho role jak v súdánské válce, tak i té búrské. A po kolapsu vylodění v Dardanelách (za něž nesl odpovědnost, ale které opravdu nelze srovnávat s krachem norské operace) rezignoval, jak se sluší a patří. A sám se hlásil na frontu, kde pak velel brigádě. Byl prostě bojovník. V tom nejlepším slova smyslu. Měl zcela určitě buldočí povahu, to ale zachránilo nejen Anglii. Oproti tomu byl Neville Chamberlain neschopným premiérem především v našich očích, v Anglii je jeho politické účinkování hodnoceno spíše kladně. Krize, jež narostla na konci třicátých let, však byla zcela nad jeho síly a schopnosti.

Churchill strávil třicátá léta jako opozice ve vládnoucím táboře. Byl živoucím antipodem appeaserů. Varoval před Hitlerem v době, kdy to ještě nebylo v módě. A je pravda, že ještě na podzim 1938 bylo snad možno Hitlera poměrně snadno zastavit. V německém generálním štábu byl připraven plán převratu. Popisuje jej např. Hans Bernd Gisevius, nejen ale on. To ovšem mimo okruh spiklenců nikdo netušil. Oni zase ani ve snu nepočítali s tím, že západní mocnosti Hitlerovi ustoupí… Den po vstupu do války, tedy 4. září 1939, nastoupil Churchill na post prvního lorda admirality. Vrátil se tak symbolicky na pozici ministra námořnictví, v níž vstupoval do války prvé. Za podivné války byl jediným aktivním, jediné válečné akce probíhaly právě na moři. Prosazoval už tehdy norskou operaci (zde je autor článku k němu opravdu nespravedlivý), byl ale kabinetem odmítnut. Pravda, znamenalo by to porušení norské (a také případně švédské) suverenity. Hitler pak už tak útlocitný nebyl.

Malou poznámku si zaslouží také ona zmínka anglických elit, jež připouštěly oprávněnost Hitlerova požadavku na Sudety. Británie – jež jako asi jediná na versailleské konferenci byla mocna geostrategického uvažování – nebyla nikterak nadšena likvidací Rakouska-Uherska. Vytvářelo se tak mocenské vakuum v prostoru mezi Německem a Ruskem. Angličané byli přesvědčeni, že vznikající malé státečky nebudou schopny efektivně spolupracovat a oblast jako taková bude zdrojem neklidu a nestability. Případně konfliktů. Všechny tyto obavy se naplnily. Beneš, tázán na mírové konferenci, jakže bude v Československu zajištěna koexistence četných minorit, bez váhání odpověděl, že kantonálním uspořádáním na švýcarský způsob. Němčina pak bude druhou úřední řečí. Nic z toho se neuskutečnilo, naopak. A následně pozemková reforma šla podstatně dál, než bylo vhodné, postiženy byly i mnohé šlechtické rodiny s vazbami na Anglii. Ta pak nezřídka intervenovala, často sice s úspěchem, pachuť ale zůstala. A naše ostudné vystupování během polsko-ruské války pak vyvolalo v Britech oprávněné znechucení. Anglie nám tak nebyla již od počátku nikterak nakloněna. A také s námi neměla žádné spojenecké svazky, zraditi nás tudíž ani nemohla. (To samozřejmě není obhajoba Chamberlainova postupu v Mnichově. Slovy klasika, bylo to horší než zločin, byla to chyba. Katastrofální chyba.)

I pro Chamberlaina bylo pak rozhodující datum 15. března 1939. Tehdy Hitler fakticky roztrhal mnichovskou dohodu a i Chamberlainovi bylo jasné, že vše směřuje k válce. Jak ale i článek uvádí, Anglie byla zoufale nepřipravena a hrála o čas. Její největší slabinou byl však snad její hlavní spojenec. Francie byla v rozkladu, ponejvíce morálním. (Např. generál Liška popisoval, když krátce po vyhlášení války přijel do Francie v uniformě anglického důstojníka, byl v metru napaden, že kvůli (domnělým) nim, tedy Angličanům, musí Francie do války.) A Chamberlainovi chyběly navíc síly i energie. Jen dodejme, že právě na Francii jsme slepě sázeli i my, zvláště pak Beneš, byť už po Locarnu bylo čím dál zřejmější, že je to pouhá iluze.

Velice nevlídný je bezesporu odstavec, v kterém článek popisuje Churchillovo převzetí moci. Nazývat vytvoření válečné vlády národní koalice politickým handlem mezi konzervativci a labouristy je opravdu hodně za čarou. Ponechání Chamberlaina v kabinetu nebylo jen výrazem pouhého pragmatismu, ale i určité loajality, jež byla Churchillovi vlastní. A netýkalo se to jen Chamberlaina. Anglie byla tehdy téměř na kolenou a snad jen obrovská vůle sira Winstona jí pomohla se zvednout. A Hitler přitom neměl – přinejmenším v téhle chvíli – zájem na další válce s Británií. Mír by asi byl – alespoň „opticky“ – přijatelný. Dal by ovšem Hitlerovi volnou ruku v Evropě, z níž by Anglii takto vytěsnil. S ohledem na situaci, v níž se Anglie nalézala, vyžadovalo odmítnutí opravdu velkou dávku buldočí vůle. Získání času by bylo ve skutečnosti spíše efemérní, nicméně na první pohled jistě nesmírně lákavé. O to obdivuhodnější byla schopnost odmítnout mírové nabídky a vést národ do zdánlivě beznadějného boje. Historie prokázala, že to bylo jediné možné správné rozhodnutí. Churchill za sebou dokázal národ sjednotit. To je umění jen skutečných vůdců. Leaderů, jak se říká dnes.

Churchill byl přinucen dělat nesmírně tvrdé a nemilosrdné kroky, jak to bylo v případě zmiňovaného potopení francouzské flotily, ale i třeba bombardování Coventry. Záměr útoku byl tehdy znám, nebylo ale možno dát najevo, že Britové disponují dešifrovacím strojem německých depeší a provést tak náležité kroky k obraně. Byl to boj o samo přežití. Ten ale Churchill dovedl do vítězného konce. V roce 1940 to na to rozhodně nevypadalo, nepřipravená Británie stála proti Německu v beznadějné osamělosti. V USA stále převládaly izolacionistické nálady a Sovětský svaz byl Hitlerovým spojencem. Tím ostatně zůstal až do 22. června 1941, teprve tímto datem začíná pro Rusy válka. Dodnes. A tak první Hitlerova porážka, zásadní porážka v bitvě o Anglii, odstartovala cestu k 8. květnu 1945. V té chvíli ještě nepředstavitelně vzdálenému. (Někdo by mohl jedovatě podotknouti, že úsilí sovětských lidí bylo v té chvíli nasměrováno na podporu německé válečné mašinérie…)

Ještě jednu poznámku přičiňme k osobnosti vnuka vévody z Marlborough. Ač u naprosté většiny anglických politiků převládala afinita k Arabům, byť z ryze pragmatických důvodů, představuje Churchill jednu z bílých vran. Osobně sympatizoval naopak se Židy, i se sionisty. Podobně založení byli pouze dva další premiéři dvacátého století, Thatcher a Blair. Známe ještě nějaké skutečně významné premiéry počínaje meziválečným obdobím? A také jednu vlastnost mu je třeba ještě přiznat: měl smysl pro humor. Autor článku, levicový historik, si klade otázku, zda by vývoj před druhou světovou válkou směřoval jinak pod taktovkou Churchillovou. Lze se na rozdíl od něj domnívat, že ano. Sir Winston by hrál se stejně špatnými kartami jako Neville Chamberlain (jiné tehdy k dispozici nebyly), hrál by ale jinak. Měl úplně jinou náturu, jiné vidění světa.

Winston Churchill byl jednou z mála neuvěřitelně silných osobností, jaké hýbou dějinami. Obdobnými, byť na té odvrácené straně dějin, byli i Hitler či Uljanov, přezdívaný Lenin. Ani bez nich by jejich říše zla nevznikly, přinejmenším ne v té podobě. Churchill byl skvělým válečným premiérem, naprosto nenahraditelným. Kdo jiný? Jistě je možno debatovat o tom, zda by byl lepším či horším poválečným premiérem, kdyby vyhrál volby v pětačtyřicátém. A zda ty socialistické experimenty, na nichž se tak vyřádili labouristé a které dovedly nakonec Velkou Británii do marasmu, z něhož ji musela vytahovat až Margaret Thatcher, byly opravdu tou nejlepší možností. Bez ohledu na to, že se pro ně voliči většinově rozhodli. (Nakonec, voliči se rozhodli svobodně v Německu pro nacisty a v Česku zas pro komunisty…)

Za to, co udělal pro tuto civilizaci, pro nás pro všechny, si ale sir Winston zaslouží nehynoucí obdiv, vděk a úctu. Ať již stojíme politicky a ideově kdekoli. Ano, Winston Churchill byl opravdu, ale opravdu o hodně lepší politik nejen než jeho předchůdce. Byl – na rozdíl od mnohých – i velikým státníkem.

 

Blog vychází z komentáře k uvedenému článku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama