Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Krmelec, establishment a vztek

Potkala se pravice s levicí. A jak si panečku notovaly… Česká novinářka Lenka Zlámalová, oddaná to stoupenkyně Václava Klause, uveřejnila na Echo24.cz článek Z Česka se stal krmelec Evropy. V něm s nepřehlédnutelnými sympatiemi hovoří o pracích francouzského levicového ekonoma Thomase Pikettyho. Na téma vzteku lidí vůči establishmentu, ale i vztahu starých a nových zemí Evropské unie. Piketty neváhá hovořit o kolonialismu, což Zlámalové musí nutně imponovat. Přisadil si i další ekonom a (bývalý) novinář Karel Kříž.

Co tedy Thomas Piketty tak objevného říká? Pikketty hovoří o nerovnosti na ose západ – východ. Postkomunistické země střední a východní Evropy rostou rychleji než západní, bohatší část Evropské unie. Na rozdíl od západu kontinentu nebo Spojených států se tady nezvyšuje příjmová nerovnost. Lidé se ale i zde obracejí proti domácímu i evropskému establishmentu. Piketty to vysvětluje tím, že si v těchto končinách bohatší země udělaly svého druhu kolonie, odkud odvážejí bohatství. A výrazně tím přispívají k udržování nízkých platů. Země papírově bohatnou, ale lidé mají pocit, že moc toho vytvořeného bohatství neužijí. Středoevropané cítí, že cíl – dohnat v životní úrovni západní státy – se přibližuje pomaleji, než čekali. Začínají z toho být frustrovaní. Zvlášť když je ze západu dost často kádrují, že ještě nedorostli jejich civilizačnímu standardu, jak se to projevuje, když třeba odmítají kvóty na přerozdělování migrantů. Mají pocit, že ve střední Evropě jsou nevděční za peníze, které od nich přes evropské dotace dostávají.

Lidé na východě Unie mají – a v tom má Piketty do značné míry pravdu – pocit, že si západní investoři stahují zisky domů a v zemích, kde tyto zisky vznikaly, toho moc nezůstává. A Piketty s nimi souhlasí. Jako správný levičák nemá kapitalisty rád a rozhodně mu vadí, že disponují svými výdělky, tedy svými penězi. A srovnává dvě čísla: kolik ze zemí odešlo na dividendách a kolik sem přišlo ve formě dotací. Z Česka odešlo v letech 2010 až 2016 plných 2 252 miliard na dividendách a přišlo sem dotací za 563 miliard korun. Jenže. Jenže Piketty s šarmem Francouzovi vlastnímu klade vedle sebe dvě sice správná, ale nesouměřitelná a vlastně nesouvisející čísla. Stejně tak ekonom (a bývalý novinář) Karel Kříž to v Salonu Týdeníku Echo nedávno popsal slovy, že jsme největším krmelcem Evropy. Že se tady západní investoři chovají jako novodobí kolonialisté. Vytěží levnou pracovní sílu – a zisky odvezou domů.

Není náhodou těch dvě a čtvrt miliardy, co odešlo na dividendách, legitimním ziskem vlastníků, kteří ve velké míře vůbec umožnili, aby tu takový zisk vznikl, aby se něco vyrobilo a prodalo? Těch necelých šest set miliard dotací, co sem přiteklo, šlo či přesněji řečeno mělo jít především na fatálně zanedbanou infrastrukturu. Žel se v obří míře i rozfrcalo a rozkradlo, to ovšem je bytostně český přístup. A zdaleka tu nejde jen o často uváděné Čapí hnízdo. Pohled za severní hranici, na vysmívané bratry Poláky, kteří si za tyto peníze vybudovali perfektní síť dálnic a hlavních silnic, by nás měl inspirovat. S ohledem na situaci spíše ale vést k hořkému pláči nad vlastní neschopností. (A v této době vlastně již nad rozlitým mlékem…) Jsou to tedy dvě nesouměřitelná, ale i nesouvisející čísla. Porovnávají se odchozí zisky soukromých investorů, kteří v zemi legálně podnikají (a také odvádějí nejrůznější daně) s příchozími dotacemi od úplně jiné instituce.

Pokud se teorie o českém krmelci týká, čísla tedy asi souhlasí, věcně je to třeba říci nesmysl. Karla Kříže by určitě stálo za to se optat, jak to tenkrát, když tuzemci (tedy našinci) vykrádali banky a privatizace byla ve velké míře prichvatizací, jak to coby přední „režimní“ novinář tepal? Co se tedy mělo dělat se zchátralou ekonomikou, jež po všech stránkách (technologie, management, obchod) beznadějně zastarala a zaostala? Jak by jinak vznikly ony obří zisky, jež jsou dnes vyváděny ven? Navíc, kdyby byly ČKD a plzeňská Škodovka privatizovány à la mladoboleslavská Škoda (nemluvě třeba o Zetoru či kopřivnické Tatrovce), což bylo již ministrem Vrbou v dvaadevadesátém nachystáno a pak Klausem v témže roce rozmetáno, mohli jsme se topiti v násobných ziscích. (Jež by byly též vyváženy ven, ale alespoň by vůbec vznikly a něco by tu z nich tak jako tak zůstalo. Teď je tu z toho jedno velké nic. Slušně řečeno.) Navíc by byly zachovány jak historické značky, stoleté vlajkové lodi českého průmyslu, tak i jádro strojírenského průmyslu, na němž tato země stála. Kříž i Zlámalová sice používají správná čísla, leč porovnávají nesrovnatelné (hrušky a jablka k sobě mají neporovnatelně blíž). Jediná logika by snad mohla býti v tom, že naši rádoby pravicoví ekonomo-žurnalisté zvažují jako alternativu tu variantu, kdy by průmysl, finanční sektor, etc. zůstal v rukou všeho lidu a ten by si tuto částku rozdělil pěkně po soudružsku na platech.

Kam ovšem to náš více méně pracující lid dohospodařil, to snad jsme z nedávné historie dosud nezapomněli. Socialismus či komunismus nepadl z touhy lidí po svobodě (to se týká tak maximálně deseti až dvaceti procent populace, a kdoví jestli), ale proto, že hospodářsky totálně zkrachoval a fatálně neuspěl v soutěži s kapitalismem. Hledáme-li počátek a příčinu problému, mohli bychom jej najít v oněch čtyřiceti procentech lidí, co v šestačtyřicátém volili bolševiky. A ten zbytek, co volil někoho jiného, nebyl schopen vygenerovat funkční politickou garnituru. A tak dále, a tak podobně.

Reformy počátku devadesátých let, tedy jediného období, kdy skutečné reformy hodné toho jména probíhaly, se bohužel soustředily v naprosté převaze na ekonomii. Morální či právní aspekty stály zcela na okraji, pokud na ně vůbec byl brán zřetel. (Čestnou výjimkou jsou restituce, mimochodem schválené po tuhém odporu Václava Klause.) Jenže, ten, kdo četl Friedricha von Hayeka (jehož The Road to Serfdom třímali reformátoři nad hlavou podobně jako kdysi kulturní revolucionáři knížku citátů předsedy Maa), ale i Adama Smithe a další klasiky, by měl tušiti, že kapitalismus – tedy ten západní – může fungovat jen v právním a morálním prostředí. A to bylo v českých poměrech onou příslovečnou Popelkou. Přinejlepším.

Právě Václav Klaus byl díky úspěšnému marketingu považován za vůdce a inspirátora všech reforem. (Stejně jako obdobně ryze marketingovým způsobem přesvědčil lid o něco později jiný politik, že napraví nepovedený systém, když bude stát řídit jako firmu. Přitom byl od samého svého podnikatelského počátku s tímto systémem srostlý a prorostlý jako siamské dvojče. Inu, lid dovede zapřemýšlet.) Přitom skutečné reformy se děly prakticky jen do voleb v dvaadevadesátém, za ty dva roky se odvedlo neuvěřitelně práce. Pak se již – krom měnové odluky, posledního skutečného reformního kroku – jen polehávalo na vavřínech. Klaus měl problém rozlišovat čisté a špinavé peníze, neviděl rozdílu mezi malým podnikáním, které stabilizuje ekonomiku i společnost a potřebuje podporu (což perfektně zvládají třeba Němci) a podnikáním velkým, jež se může zítra přesunout například do Kazachstánu. Nadějné vyhlídky reformního období pohasly a přišla kocovina. Leč z jiných důvodů, než se domnívají pravoleví ekonomové Zlámalová, Kříž či Piketty. A u Václava Klause počala býti čím dál více vidět pod slušivým anglickým sáčkem rubáška hodně hrubého střihu. A cítit inspirace z širých ruských stepí. To ovšem naše pravičáky nikterak neirituje.

Onen český krmelec, jak to zovou pravicoví ekonomičtí žurnalisté, není jakousi chaloupkou strýčka Toma či koloniálním reziduem v centru Evropy. Tím bylo někdy od osmatřicátého do sametového převratu a stát by se jím mohlo opětovně v případě, že provýchodní afilace, jimž holduje v nezřízené míře i současná hlava státu, převládnou zásadním způsobem. A přetvoří onen nepříliš fungující státeček v ještě méně fungující gubernii. Nakonec na to jsme již byli zvyklí a přemnohým to i vyhovovalo. Nebudou-li současné krůčky, povlovně nás posunující východním směrem a ve kterých mistrovsky vyniká současná hlava státu, rázně zaraženy, probudíme se jednoho jitra zpátky v oné gubernii.

Asi nepřekvapí, že hvězdný levičák Piketty působní dnes na známé London School of Economics. Tuto elitní školu studoval mj. i syn libyjského diktátora Kaddáfího. Západní vysoké školy patří převážně k baštám levice a tak vhodně doplňují média a establishment, také ovládané levými liberály. A společně se pak diví lidu, který jimi přinášené dobro ve své zpozdilosti nechápe a volí tak, jak volí. Pro stávající establishment nejvyšší čas zvolit si jiný lid.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama