Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Kronika ohlášené války

Slavný kolumbijský spisovatel Gabriel Garcia Márquez ve svém věhlasném díle popisuje smrt, vraždu, jež je dopředu anoncována. Snad proto, aby se jí dalo vyhnout. Nic to nepomůže, stane se, neodvratný osud se naplní. Nyní lze mít tak trochu pocit, že se hlásí válka. Jistě by se s tím dalo ještě teď něco dělat. Ale nedělá a neudělá. Ve čtrnáctém také byly signály, k čemuže může záhy dojít. Nikdo jim nevěnoval pozornost. Jak to dopadne dnes, o tom lze jen spekulovat. S ohledem na impotenci většiny evropských politiků, tzv. leadery nevyjímaje, dá se očekávat spíše to horší. Či nejhorší.

V druhé dekádě dvacátého století vrcholila globalizace. Respektive její první éra, první dějství. Svět byl ekonomicky hluboce propojen. Jistý velký duch této epochy napsal tehdy, že válka je dnes (tedy tenkrát) již nemožná. Právě s ohledem na onu propojenost všech, zejména pak velmocí. Dostal za to nobelovku. Životní úroveň byla bezprecedentně vysoká. Hovoříme samozřejmě o Evropě. Cestovat se po ní dalo bez problémů. Státy se do života svých občanů – porovnáno se současností – montovaly opravdu nepatrně. Většina národů, těch rakousko-uherských nevyjímaje, právě naopak, si užívala neobyčejných svobod, nejen politických. Prostě idylka. Belle époque se tomu říkalo. Pod povrchem se to ovšem už mohutně vařilo. Válku nikdo nechtěl. Snad krom pár nadržených generálů. Panovnické rody, které vládly – s výjimkou Francie – Evropě, byly vzájemně propojené, všechno to byly vlastně bratranci. Kdo by se chtěl prát v rodině? Ani velkokapitál o nic podobného nestál. Známa je dnes třeba korespondence jednotlivých větví rodu Rothschildů, jak se proboha na poslední chvíli válce vyhnout.

A dnes? Evropa si žije, jako nikdy předtím. (A nikdy potom, chtělo by se ironicky dodat…) Po pádu železné opony rezignovala na svou bezpečnost v domnění, že Západ, liberální demokracie, fukuyamovsky vyhrála na věčné časy a nikdy jinak. Všichni teď budou všechno řešit mírně, jednáním. Násilí je fuj. A kdyby náhodou bylo zle, tak přece tady máme NATO, čti Američany, a ti to za nás vyřeší. Zachránili Evropu v minulém století třikrát, třikrát za ni vyhráli válku. První a druhou světovou, pakliže je tedy chápeme jako oddělené konflikty, a pak i tu studenou. Mají tedy v tom dlouhodobou praxi. My jim sice neustále za něco nadáváme, ale na to si už oni určitě zvykli. A krom toho máme tu naši záviděníhodnou soft power. Tu naši přitažlivost. Ta zabírá na všechny, Balkán, Rusy, třetí svět nevyjímaje. Je tedy ten pravý čas schrupnout si na vavřínech. A ve volných chvilkách řešit různé pseudoproblémy, jako GDPR, geneticky modifikované potraviny a tak podobně. Což je také trochu kvůli tomu, že Evropská komise je sice jakási vláda, nikdo ji ale vládnout nenechá. A tak si hledá náhradní zábavu.

Krom nebývalé životní úrovně a spokojeného a bezpečného života i propojené Evropy jsou tu dva další faktory, svým způsobem analogické časům na začátku století. A sice ona globalizace, dost možná doznívající. Svým způsobem se vyčerpala. Pracovní místa se přesunula v nemalé míře do rozvojového světa, ale i do Číny. Objem výroby exponenciálně narůstá, zatímco její kvalita padá do hlubin. Vyrábí se obří kvantum šmejdů na jedno použití, přesněji řečeno na přežití záruční doby. Dál už netřeba. Tovar se přesouvá po planetě, leckdys i tam a zase zpátky. Uhlíková stopa dopravy nezřídka převýší tu výrobní. Což věrozvěstům globalizace, jinak se tvářícím ekologicky uvědoměle, jaksi uniká. Jak dlouho tento absurdní kolotoč se bude ještě točit, to je ve hvězdách, jeho užitečnost je chimérická. Krom té pro uzoučkou vrstvu konzumentů výhod globalizace.

Dalším varujícím momentem je bída a ubohost politiků. Kdyby evropským mocnostem v letech počátku Velké války šéfovaly silné osobnosti, řekněme bismarckovsko-metternichovského ražení, pak by nejdéle po roce válku, jež nevedla nikam, jen na obrovská jatka, ukončily. Vládnoucí slaboši ji vedli dál a dál, až je pohltila. Následoval totální rozvrat, bolševismus a nacismus. A pád Evropy jakožto mocenského centra. Kdyby v čele dnešní Evropy stáli velikáni jako Kohl, Schmidt, Mitterand, Thatcher či Blair, nemluvě o gigantech jakými byli Churchill nebo Adenauer, pak bychom asi mohli býti vcelku klidní. Ti by to ukočírovali. Ale postavičky, jež dnes vládnou Evropě, východoněmecká svazačka, po sobě jdoucí kašpárci v Elysejském paláci a tragikomické figurky na Downing Street, postarší opilec v Bruselu a i všichni ti ostatní, ti jsou skutečně zárukou nejhoršího možného scénáře. Skutečné osobnosti dnešní korektnistický režim, ovládaný levými liberály, spolehlivě hubí v zárodku. Nikdo nesmí vyčnívat v žádném směru. I ta bída politických garnitur je děsivou analogií čtrnáctého roku.

Vstávají nová globální mocenská centra. Čína, z níž vyrůstá nová supervelmoc a jež se snaží dostávat zbytek světa do více méně závislé pozice. Nešetří přitom penězi, z korupce ji hlava nebolí. Získává si řadu rozhodujících politiků, zejména v rozvojovkách, ale i jinde. Nemusíme třeba u nás chodit daleko. Přitom nemilosrdně vykrádá duševní vlastnictví, egoisticky si uzurpuje surovinové zdroje, pro ni tak důležité. A i díky tomu se Amerika prioritně věnuje pacifické oblasti (mimochodem, již od časů obamovských), která je jí logicky bližší než (nevděčná) Evropa. Konfrontace těchto dvou mocí bude asi dominovat první polovině jedenadvacátého století. Jak nedávno pravil jeden americký generál, do patnácti let tu máme válku s Čínou. Brutálně cynicky je třeba říci, že když už to má takto být, pak ať je to co nejdříve. Ještě v této chvíli by preventivní válka s Čínou mohla být jednoznačně úspěšná. Ale za deset, dvacet let?

V Evropě si již více jak čtvrtstoletí hrajeme hru Chodí válka okolo. Nejprve rozpad Jugoslávie, umělého versailleského konstruktu (tím bylo i Československo, to se ale vždy rozpadalo klidněji). Ten jugoslávský konec byl pojednán s příslovečnou balkánskou krutostí. Ale stále jako by to bylo daleko. Měkký podbřišek Evropy její součástí nebyl a tak jsme na to mohli nahlížet jako na války jakýchsi vzdálených divochů. A hlavně síly tam působící byly lokální, nemohly mít kontinentálního dopadu. Nebo jsme si to aspoň mysleli. Gruzie, to je až někde na Kavkaze, že. Kdysi tak vítané tzv. arabské jaro, když přešlo do krvavého podzimu, tak bylo také jaksi daleko. Když se pohnuly miliony běženců, tak už to legrace být přestávala. (A to je čajíček proti tomu, co v Africe začíná působit klimatická změna.) K větší akčnosti Evropy nic z toho ovšem nevedlo.

Ruská agrese na Ukrajině, zejména pak násilný zábor Krymu, to už je z jiného soudku. Mocenské nároky Rusů na toto území jsou z říše fantasmagorií a národopisných mýtů. Na ten by si mohli klást historické nároky tak leda Turci či Řekové. Ruská civilizace má své kořeny ve Zlaté hordě. A Rusové ohrožují civilizovanou Evropu přinejmenším již od osmnáctého století (když pominula hrozba osmanská). Gottfried Wilhelm Leibniz nazýval trefně Rusy jako Turky severu. Na Ruskem vyvolaný konflikt na Donbasu i na okupaci Krymu zareagoval Západ váhavě sankcemi. Aspoň tak. Je třeba ale neustále zdůrazňovat, že to je především starost Evropy. Stejně jako jí byl a je Balkán. Byť tam stejně kvůli evropské neschopnosti museli nastoupit Američané.

Jenže Kerč, to je jiná káva. Principy mezinárodního práva, nejen nějaká rusko-ukrajinská dohoda, zajišťují v tomto případě svobodu plavby. Je to přesně stejné, jakoby se Rusům uzavřel Bospor či Öresund. Nakonec i přes ty vedou mosty. V takovém případě by se – se stejnou logikou – pro ruské lodi staly Baltské a Černé moře takovými pěknými jezery. Asi jako moře Kaspické. Jen připomeňme v této souvislosti, že svoboda plavby v Akabské úžině se stala bezprostřední příčinou dvou izraelsko-egyptských válek. Izrael ovšem průchod mezinárodnímu právu svou silou byl schopen zajistit. A co v Kerči? Adekvátní reakcí by krom ukončení projektu Nord Stream 2 (ten zajistí nezávislost ruského plynu pro Evropu na Ukrajině, po jeho dokončení se mohou dít věci…). A dále v ideálním případě uzavření evropských přístavů pro ruské lodi. A další opatření. Projeví-li Evropa zde slabost – a tu asi nejspíše projeví – pak je skutečné válce o mílový krok blíže. Evropa má s appeasementem bohaté zkušenosti, je však zjevně nepoučitelná.

Situace se postupně přiostřuje. Ekonomická situace v Rusku se nezadržitelně zhoršuje a jeho vožď vidí logicky východisko ve vnějším konfliktu. Vše zhoršuje to, že Rusko je stále onou tradiční Horní Voltou s raketami, chudou, zaostalou zemí, jež je ale schopna zničit celý svět. Ruská zahraniční politika navazuje na tu stalinsko-studenoválečnickou, drzá lež je standardem komunikace. Šéf diplomacie vypadá tak trochu jako kříženec Molotova a Ribbentropa, černou označí za bílou a naopak. Bude-li mu někdo oponovat, prohlásí to za provokaci. Kreml systematicky buduje páté kolony v evropských zemích. Někde dosahuje i překvapivé úspěšnosti. Dalo by se předpokládat, že takoví Maďaři po historických zkušenostech s Rusy (likvidace revoluce 1849, demokracie po pětačtyřicátém a jako třešnička na dortu rok 1956) budou velice opatrní. Opak je pravdou. I my, poslední dva hradní pány nevyjímaje, budíme tak trochu dojem, že se nám opět masochisticky zastesklo po internacionální pomoci. České rusofilství má kořeny v devatenáctém století, nemá žádné racionální jádro. Je to takový národně patologický rys.

Velký válečný střet může, jak nás poučuje historie, vzejít z relativně banálního konfliktu. Jediný způsob, jak mu předejít, je připravenost a odhodlanost. Nic z toho současná Evropa nevykazuje. Pokud se obrany týká, je bytostně závislá na Americe, kterou to ale přestává bavit. V první řadě je třeba si uvědomiti, že nelze Americe neustále spílat a být na ní přitom totálně závislí. Jediná cesta je v budování skutečných vlastních sil. Což musí vést k radikálnímu omezení vyhazování peněz v sférách jiných. A k budování skutečného partnerství s USA, jež nebude založené na faktickém vydržování si Evropy Spojenými státy.

Ten rozhodující, americko-čínský konflikt, Evropané nevyřeší a vyřešit ani nemohou. Svůj fatální střet ale mají za humny. Ruská vojska se zastaví tam, kde budou zastavena. Jako kdysi osmanská. Teď tu ještě najít Jana Sobieského a Evžena Savojského. Pomalu umírající a vymírající kdysi-supervelmoc si může expanzí prodloužit život, a to nezanedbatelně. Ke škodě všech civilizovaných národů. Kde leží Kahlenberg jedenadvacátého století? Nebo to bude Sarajevo?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama