Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Letní svátky a dislokační otázka

Dárky naděluje Ježíšek, a trochu i Mikuláš. Svátky nám nadělují poslanci. A trochu i senátoři.  Bez zákonného souhlasu se i na sebevětší svátek musí pěkně do práce. Tak to bylo dlouho třeba na Velký pátek. Svého času nám naši volení zástupci přidělili dva volné dny na začátek prázdnin. Jeden na připomenutí christianizační mise Konstantina (po vstupu do kláštera – na konci života – řeholním jménem Cyrila) a Metoděje. Druhý tak trochu pro vyvážení upomíná na upálení Mistra Jana Husa. A právě v souvislosti s tím prvním se vždy vynoří otázka, kam že to náležíme. Na Východ či na Západ?

Toto dilema nám do hlav nezasela mise Konstantina a Metoděje. Tato veleúspěšná expedice, jež položila základ slovanské liturgii a zásadním způsobem upevnila moravskou, následně pak českou státnost (bez ní by z nás také mohly býti in extremis slovanské pozůstatky v německém osídlení kotliny Böhmen a přilehlých Mähren, něco na způsob Lužických Srbů), přišla sice z Východu (geograficky spíše z jihu), ale dlouho před velkým křesťanským schizmatem, které nastalo o nějaká dvě století později. Současně soluňští bratři obhájili slovanskou liturgii v Římě a z Říma si Metoděj odnesl biskupské (a vůbec kněžské) svěcení. S otázkou Východ či Západ přišli až obrozenci (či buditelé) v 19. století. Do té doby jsme byli více méně pokojnou součástí Západu.

Devatenácté století předznamenalo konec Evropy. Vymyslelo jazykový nacionalismus. A z něj se odvodily jednotlivé nacionalismy, jimž pak nezbylo než jít s těmi ostatními do fatálního střetu. Do těch časů jsme si ponejvíce vystačili se vcelku umírněným a v podstatě velice sympatickým zemským patriotismem. Někteří z našich tehdejších buditelů potřebovali svou ideologii o něco opřít. A počali pošilhávat na východ. Takový Hanka pro jistotu i psal azbukou. Ale třeba jeden z největších našich velikánů, Palacký, ve své historii označil za vrchol českých dějin husitství. Jež nás (na rozdíl od Husa a jeho myšlenek) tak nějak od Evropy, čili Západu, oddělilo. Palackého jaksi omlouvá, že nemohl tušiti, že za skutečný vrchol našich dějin by stálo za to označit jeho epochu. Právě ono 19. století. Na jehož začátku byl český národ drobným venkovským lidem, v podstatě po okolí nepříliš známým a ničím nevybočujícím skomírajícím nárůdkem, na konci tu pak stál sebevědomý národ s vlastní universitou, akademickou sférou, podnikateli i politickou garniturou včetně ministrů. Prostě plnohodnotný a konkurenceschopný evropský národ. Těžko si představit větší success story.

K největším rusofilům na české scéně na sklonku Rakouska patřil bezesporu Karel Kramář. Vzal si i ruskou kněžnu. (Moc se nemluví o tom, že velkou pomoc s jejím rozvodem mu zajistila rakouská diplomacie v Cařihradu. Co by pro pana poslance neudělali, že…) Těsně před začátkem Velké války počal Kramář vymýšlet scénář, kdy na český trůn nastoupí nějaký Romanovec. A země se tak stane jakousi autonomní gubernií velkého dubiska. Jeho Slovanská ústava předpokládala jakousi slovanskou federaci, jíž by nemohli nedominovat jen a jen Rusové. Prasklo to, zatčen byl v roce 1915. Dostal za to tehdy trest smrti, který nepřekvapivě nebyl vykonán a Kramář byl ještě během války, v roce 1917, na svobodě. (Teď pomiňme, že za podobné nápady by s mírnou nadsázkou měl býti provaz i v době míru…)

Ani vítězství bolševiků na Rusi nepotlačilo úplně ono patologické pošilhávání směrem na východ. Nakonec k jeho protagonistům můžeme v míře nemalé zařadit i „vědeckého politika“ Edvarda Beneše, jinak celoživotního socialistu. Svým způsobem se to projevilo už při likvidaci generála Gajdy za pomoci Antonova-Ovsejenka. Naplno potom po návštěvě SSSR v polovině třicátých let, kdy se do jisté míry i mezinárodně zesměšnil tím, jak „sežral i s navijákem“ potěmkiády, jimž byli návštěvníci vystaveni. Posléze, traumatizován Mnichovem, kdy si odmítal připustit, že to byl krom dalšího i důsledek jeho dvacetileté zahraniční politiky, se počal již od jedenačtyřicátého lísat do přízně Kremlu. (Dřív to kvůli paktu soudruhů Ribbentropa a Molotova nešlo.) Přes palubu hodil nejprve Poláky a československo-polskou konfederaci, pak i své přátele a spojence a nakonec i československou demokracii (i v její velice nedokonalé podobě) i samostatnost.

Právě druhá světová válka a okupace přinesla docela pochopitelně mocné přichýlení k slovanskosti a onomu dubisku zvláště. Že to byla cesta z deště pod okap, si mnozí neuvědomují dodnes. Ani totální devastace všemi směry za vlády bolševiků onen rusofilní étos nepotlačila. Na chvíli se tak stalo po srpnové okupaci. Jenže v sedmdesátých a osmdesátých létech už se nedalo zakrýt zjevné a naprosté vítězství kapitalismu nad komunismem. A tak v devětaosmdesátém lid zvolil změnu. Pravda, v situaci, kdy se nic jiného už nedalo podniknout, kdy komunismus v okolních zemích rezignovaně kapituloval. A z nás se hrozila stát jakási „Albánie Střední Evropy“. Lid však nevolil návrat na Západ, natož pak liberální demokracii a svobodu, ale nadité supermarkety. To se však ve vší nahotě vyjevilo až o dost později.

„Cyrilo-metodějský“ diskusní pořad Názory a argumenty z 5.7.2018 řešil snad především tuto otázku. Kam že máme býti dislokováni, na Východ či na Západ? V debatě zazněla celá řada zajímavých postřehů a stanovisek. Martin Profant se například vyjádřil k otřepanému tématu,  slovanské identitě. Je to nesmysl, existuje jen identita jednotlivých slovanských národů. Trochu legrační je i to, že panslavismus byl vytvořen podle soudobého německého vzoru, pangermanismu. Slovany jsme, protože mluvíme slovanským jazykem, toť vše. Slované především nemají společnou historickou zkušenost. Daniel Kroupa poznamenal, že zhruba třetina populace u nás má kořeny slovanské nebo východní, z toho ale logicky plyne, že dvě třetiny je nemají. Je tu velká složka německá, ale i překvapivě jižní, románská. K tomu s trochou jedovatostí přidejme, že možná to je důvod jednoho společného rysu Čechů a Italů, a sice minimální státotvornosti. Vladimír Kučera, tvůrce pořadu Historie.cs, se vrátil k jednomu z předchozích dílů s mladými brněnskými genetiky. Zaznělo v něm (a na mapách bylo ukázáno), že genetický obsah slovanský se prudce snižuje od Moravy k Čechám.

Představa, že národ je přinejmenším především jazyková záležitost, je výplod století devatenáctého. Tato idea pak vyústila v onen zhoubný jazykový nacionalismus, který téměř zcela vyřadil patriotismus zemský. Jak pravil Daniel Kroupa, národ je útvar duševní, myšlenkový. Historicko-kulturní útvar, s nímž se identifikujeme. Východní kultura se nás podle Daniela Kroupy počala dotýkat právě až někdy v 19. století. Kollár tehdy hlásal přimknutí se k východním bratřím, k onomu mocnému dubisku. Jak však podotkl Martin Profant, Kollár sice hlásal orientaci ke slovanství, leč hlásal ji německy, v jazyce Fichtově. Naopak Havlíček, asi nejbystřejší český duch v 19. století, po návštěvě Rusi prozřel dokonale. Nejsem Slovan, ale Čech, pravil. S Profantem ovšem nelze souhlasit v jednom. Jako politický národ Češi neuspěli. Nebyli jsme schopni vyrovnat se s menšinami, zejména tou německou. Stejně tak Česko(slovensko) nebylo k osamostatnění donuceno, ale zejména prostřednictvím své emigrace o samostatnost intenzivně usilovalo. Asi ne ke svému štěstí, to je ale druhá věc. Jak se říká, někdy Pánbůh nejvíc potrestá tím, že splní něčí přání. Především tu chyběla velkorysost, velkorysost vítězů. A jako vítězové jsme si tehdy připadali. Stejná malost pak podminovala vztahy i se Slováky či Rusíny. Šance, jež se nabízela v několika málo letech po válce, byla promarněna a znovu již nepřišla.

Daniel Kroupa upozornil také na některá opomíjená fakta. Evropská integrace, bytostný produkt Západu, nebyla prvotně založena na ekonomické integraci, ale na bázi lidských práva a vlády zákona. A též i na tom – dodejme – aby byla v Evropě vyloučena možnost války. K tomu měla právě sloužit ekonomická integrace – Společenství uhlí a oceli, tehdy prvků nejdůležitějších k válce a její přípravě. Pokud se nastupujících kvazinacionalistických stran týká, ty se deklarují coby obhájci tradičních křesťanských hodnot. Neprezentují se ale jako křesťané. Toho pak zneužívá Rusko a vytváří fikci, že ono je tím posledním obhájcem křesťanství. Což po více jak sedmdesáti letech potlačování křesťanství a náboženství vůbec na širé Rusi působí notně ironicky.

Naším problémem je velkohubost českých politiků, zejména směrem k Evropě. Ono by bylo možná lepší říci hňupství. Plyne to z nedostatku sebevědomí, pokud to přiléhavěji nenazveme komplexem méněcennosti, zamindrákovaností. Části elektorátu, počínaje elektorátem současné hlavy státu, to bezesporu vyhovuje. Zemi to ale její postavení komplikuje, tak dalece ale oni neuvažují. Problémem je obecně jejich nevzdělanost (někdy by se až chtělo říci nevzdělatelnost). To je nutí „absolvovat“ různé obskurní vysoké školy, ač k výkonu své profese formálního vzdělání nepotřebují. Příkladem právě onoho exemplárního buranství je bývalý ministr vnitra. Ten se krom češtiny domluví snad ještě chodsky. Se svými protějšky nebyl tak mocen komunikovat napřímo. A v politice, stejně jako v obchodě, významná jednání probíhají neformálně, u kávy, koňaku. Či třeba u piva.

Vrcholem pak bylo prosazení naprosto zbytného usnesení parlamentu před volbami (nejde o obsah, leč o formu). Šlo o ryze předvolební gesto. To se ale v konečném důsledku nedalo chápat jinak než vystrčení holé zadnice směrem k Bruselu. Reakce přijít musela zákonitě. Tento hloupý šprajc nám bude v lepším případě komplikovat život, v horším pak nás bude stát něco peněz. Zbytečně. Povšimněme si, že třeba Slováci podobné pitominky nedělají, ač v podstatném – postoji k migrantům – se chovají prakticky stejně. Zjevně disponují o něco vyšší sociální inteligencí, určitě však pudem sebezáchovy.

Cyrilometodějská mise představovala určitý kompromis. Bratři přišli sice z Konstantinopole, tedy jak již řečeno z východu (spíše však jihu), jejich liturgie byla ale uznána Římem, stejně jako Metoděj dosáhl svěcení tamtéž. Oba bratři, krom toho, že chápali, že lid by své víře i jejímu vyznání měl rozumět, pochopili i to, že přináležíme, logicky, geograficky i civilizačně na Západ. Nechápali to a nechápou to však četní národovečkové od devatenáctého století po dnešek. O soudobých ruských švábech nemluvě. Ti organizovaně konají svou misi. Že Hrad hledí zasněně (či vypočítavě, občas i vyděšeně) k Východu, nemůže překvapit. Této charakteristice se vymkli toliko tři z jedenácti hradních nájemníků. Horší je, když si takto zavolí lid. V šestačtyřicátém se mu to povedlo, z díry jsme se dostali po více než čtyřiceti letech. Poslední dvoje volby nasvědčují, že se národu zachtělo repete. Za nějakých padesát let si o tom popovídáme. Až to zase bude možné.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama