Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Letos opět se šeříkem?

Asi největší český bard šedesátých let, Karel Kryl, pěl v jedné své písni – letos bez šeříku. Narážel tím na to, že v pětačtyřicátém vítali Češi své sovětské potažmo ruské osvoboditele aktuálně kvetoucím šeříkem neboli bezem, reakce na invazi v osmašedesátém byla pak úplně jiná. Osmašedesátý a jeho srpnové vyvrcholení se stalo celonárodním traumatem. Leč národ se z toho hbitě otřepal a za pár ani ne tak let, jako spíše měsíců se s okupantem nejen radostně družil, ale i zdatně kšeftoval. Letos slavíme pěkně kulaté padesáté výročí. A ač to ještě před pár lety na to nevypadalo, už jako by to zase směřovalo k družbě. A nejen u hradních švábů a jejich soukmenovců.

Ono to osvobozování v pětačtyřicátém také mělo své pihy na kráse. Nejen ono obligátní „davaj časy“, ale i znásilňování doprovázelo příchod osvoboditelů. Stejně jako i jinde, na Slovensku třeba výrazně více než v historických zemích. Málo se též ví, že nejvíce obětí bombardování u nás celkově mají na svědomí ruské nálety v posledních týdnech války. Nezřídka z vojenského pohledu spíše zbytečné. K tomu přistupují masivní únosy ruských emigrantů, ale současně v jedné osobě i loajálních československých občanů komandy Směrš v prvých dnech míru a jejich zavlékání do sovětských gulagů. Nikdo se neozval na jejich obranu. Podobné „detaily“ byly již od prvních dnů osvobozeného státu úředně určeny k zapomenutí. Stejně se jaksi pozapomnělo na to, že druhou světovou válku zahájili ruku v ruce tehdejší spojenci, Třetí říše a Sovětský svaz.

Osmašedesátý byl rokem revolt. Stejně jako o sto dvacet let dříve. V roce 1848 se jednalo o monotematické bouře, národní a proti absolutismu. Ale v témže roce už také vystrčil svou ohyzdnou hlavu jedovatý had, který bude sužovat Evropu nejméně další půldruhé století – Marx a jeho Komunistický manifest. V osmašedesátém bouřil celý Západ, nejvíce snad Francie. Studenti terorizovali nelevicové pedagogy, pracující stávkovali. Studující mládež radostně mávala – nejen ve Francii – knížečkami citátů jednoho z největších masových vrahů dějin, předsedy Maa. Jimž nemohla pranic rozumět, to jí však v jejím svatém třeštění nikterak nevadilo. Tehdejší revolty byly potlačeny, nicméně revolucionáři se vydali na plíživý pochod institucemi a dnes je máme, v podobě levicových liberálů, fakticky u moci…

Český osmašedesátý byl z úplně jiného soudku. Začal jako partajní palácový převrat, kdy se naprostá většina shodla na tom, že Antonín řečený Sličný musí pryč. To bylo ale také vše, na čem shoda panovala. Novotný sice zaflirtoval s možností puče za pomoci generála Janka, režim však již byl v rozkladu. Tanky tedy nakonec na Prahu netáhly. Stejně jako o nějakých jedenadvacet let později. Chudák Janko se zastřelil na Strahově, dvaadvacet let poté už něco podobného napadlo jenom Kapka. A v lednu byl zvolen vožděm, jak v takových situacích nezřídka bývá, ten nejslabší. O němž se všichni silní domnívají, že je ohrozit nemůže a že budou mít klid na své mocenské hry. Někdy se taková kompromisní figura ukáže překvapivě odolná a vyroste ve skutečného voždě. Jako v případě třeba Brežněva či Ceausesca. A ten pak své druhdy silnější soukmenovce srovná do latě a drží opratě pevně v rukou.

V československém případě však vyvolený slaboch nezklamal očekávání. Což v konečném důsledku vedlo k neřízenému vývoji, chaosu a nakonec i okupaci spřátelenou ráží. Partajním reformistům se podařilo v lednu či únoru odšpuntovat kouzelnou lampu, stejně jako kdysi Aladinovi. V té chvíli ti všichni uvažovali v intencích vnitropartajních hrátek, nanejvýš s představou velice moderátní reformy postupně kolabujícího systému. Džin však byl z láhve venku, vedení se od té doby již jen pokoušelo dohnat spontánní vývoj. Povýtce však marně. Lid si počal užívati svobody, jíž za posledních třicet let odvykl. Novináři, do té doby poslušná čeládka strany, se utrhli z řetězu. (To se prosím netýká výjimek, jako byli lidé okolo Studentských či Literárních listů, případně někteří další.)

Za vozem v podstatě samovolného vývoje běželo tedy stranické a státní vedení, které ovšem nikdo nezbavil a ani nemohl zbavit zodpovědnosti. To vše od samého počátku podezíravě sledovali okolní soudruzi. Velice rychle byli jati děsem z možné nákazy a počali hbitě jednat. Velice agilní byli soudruzi ze severu, Ulbricht s Gomulkou. Ti začali volat po intervenci již od březnového drážďanského setkání. Naopak náčelník Srostlé obočí, jak se tehdá Brežněvovi přezdívalo, byl v této partě vyslovená holubice. Na rozdíl od dobových představ. Nakonec s invazí souhlasil hlavně z obav o své politické přežití. Tehdy ještě zdaleka tak nebyl v sedle jako o pár let později. Petr Šelest, člen politbyra a ukrajinský gubernátor, jenž naopak patřil od počátku k jestřábům a který na bratislavských záchodcích nakonec přebíral od zběhlého krejčíka Biľaka zvací dopis, dokonce ve svých vzpomínkách píše, že Brežněv byl zoufale nerozhodný a doslova se Ulbrichta s Gomulkou bál. (Tady ale může hrát roli jeho zahořklost, kdy jej Brežněv mocensky použil, a když už jej nepotřeboval, i bez okolků odhodil…)

Brežněv dokonce v prosinci, ve chvílích počínající krize, navštívil na zapřenou Prahu a jednal osobně s jednotlivými aktéry. Když však z té chásky mu nikdo vhodný nevycházel, prohlásil své legendární „eto vaše dělo“ a jel slavit jolku domů. Asi v tom sehrálo roli i to, že mu Novotný ležel v žaludku již od čtyřiašedesátého, kdy si jako jediný satrapa dovolil vyjádřit podivení nad odstraněním Chruščova. Do invaze se tomuto milovníkovi amerických aut rozhodně nechtělo. Nota bene v časech oteplování v americko-ruských vztazích. (Mimochodem, zase presidenta LBJ museli po jedenadvacátém jeho poradci přesvědčovat, že setkání na vrcholné úrovni je třeba alespoň na chvíli odložit.) Kdo ale o vstup usiloval velice vehementně, byla sovětská generalita. Ne kvůli nějakému jaru, ale kvůli strategické poloze Československa. Snažila se o to již drahnou dobu a Novotnému je třeba přičíst k dobru, že dokázal odolat.

Vedou se spory, kdo zde na jaře selhal. Bezesporu politici. Ti se vezli na vlně popularity, na to, aby vývoj řídili, v podstatě rezignovali, před ohrožením zvenčí pak zvolili pštrosí politiku. Těch čtvrt až půl milionu „spřátelených“ vojáků, již týdny bivakujících na hranicích republiky, je z klidu nevyvedlo. Selhali ale i další, novináře nikterak nevyjímaje. Když pozbyli v podstatě pohodlného cenzurního chomoutu, na nějž byli navyklí, nebyli mocni se adaptovat na svobodu, jež znamená především odpovědnost. Dráždili kobru bosou nohou, ti i oni. A nenapadlo je na to se alespoň obout. Což by u politické garnitury mělo znamenat, aby alespoň drželi pevně pod kontrolou bezpečnostní a ozbrojené síly, disponovali zpravodajskými službami, které by jim byly k něčemu, a tak podobně. Naopak, když šéf-politruk Prchlík odvážně vystoupil s tím, že bychom měli mít svou vlastní vojenskou doktrínu, obratem ho odstřelili. Na ruskou žádost, samozřejmě. A tak se politici (pokud by se takto dali nazývat) koupali v záři reflektorů a přízně davů. Ve skrytu se pak snažili blokovat vznik potenciálně konkurenčních uskupení jako socdem, KAN a podobně, dohadovali se mezi sebou a doufali, že to nějak dopadne. Dopadlo. Deštivou středu jedenadvacátého srpna ukončily cizí armády pod vedením hord z východu neřízený experiment a vrátily čas zpět.

Během týdne bylo vše vyřešeno. Ztraceno to na začátku tak úplně nebylo, Rusům sice vyšla vojenská operace na jedničku, zcela ale propadla ta politická. V těch chvílích, kdy se ukázalo, že dělnicko-rolnická vláda Biľak-Indra byla virtuálním mýtem a kdy Rusové nevěděli, jak se z té kaše dostat, by se něco vyjednat dalo. To by proti nim ale nesměla sedět zhroucená troska jménem Dubček. A chvíli poté se již z Prahy řítil ve vládním speciálu omylem milovaný stařík (jak jej trefně označil Josef Frolík), aby vytrhl páníčkovi trn z paty. A spolu s ním reformátor (v té chvíli již někdejší) a kovaný bolševik se zkušeností z gottwaldovských kriminálů, který pochopil, že nastala jeho chvíle. Totální kapitulace pak byla otázkou ani ne týdne. A národ doma, který byl v obdobném vzepětí jako třicet let předtím, byl od počátku přesvědčován, že nemá dělat nic. Kapitulaci strávil během jednoho roku, na duši byl postižen na další desítky let. Stejně jako před třiceti lety.

Češi se ve dnech a týdnech následujících po okupaci oddávali obligátnímu snění o své světodějnosti. To ale záhy vyšumělo. I osmašedesátý ukázal navíc nevratnou trhlinu na česko-slovenském rozhraní. Tento rok vnímal každý z obou národů jinak, slovenské ambice nakonec byly alespoň zčásti naplněny. Byť ona vysněná federácia v její husákovské podobě se stejně posléze ukázala paskvilem a pouhým šidítkem. Československo jako jeden stát tehdy ještě přetrvalo. Rozpadalo se vždy, když mu to vnější okolnosti umožnily. Pak ale tak činilo dlužno dodat pokaždé bez zbytečných odkladů. Vedla se, vede a jistě i bude vésti řada polemik, co a jak se mělo udělat či neudělat, co bylo či nebylo. Prvním takovýmto zajímavým sporem byla polemika Kundera – Havel ještě z podzimka osmašedesátého. Zatímco skalní bolševik z padesátých let a poté procitlý reformátor Kundera se zalykal sebeuspokojením, jací že jsme to kabrňáci, jak nás celý svět obdivuje a jak jsme to vlastně vyhráli, Havlovi, jenž s rudými neměl nikdy nic společného, bylo jasno. Vše se prohrálo. A historie mu dala stoprocentně za pravdu.

Celou ubohost onoho pražského jara nejlépe symbolizuje vůdčí čtyřka, jež byla zejména okolo srpna neobyčejně vzývána. Hlava státu, člověk, o němž se dodnes vedou spory, byl-li ruským agentem či nikoli, člověk, který se ale Rusů přinejmenším zoufale bál. Asi od časů, kdy tam sám byl málem odsouzen k smrti a popraven A který vždy stál připraven na správném místě, v únoru i v srpnu. Premiér, bezbarvý komunistický technokrat, který neváhal od devětašedesátého kydat hnůj na vše spojené s obrodným procesem. Jen aby se udržel. Stejně mu to nepomohlo. Předseda parlamentu, doživotní kovaný komunista, který ještě rok předtím bezelstně v rozhlase vyprávěl, jak to v pětačtyřicátém coby místopředseda České národní rady pomáhal zaonačit, aby Američané ani náhodou Prahu neosvobodili. A nejlepší nakonec – chudák a zoufalec, který jen sledoval dění, sliboval vše na všechny strany a nakonec neváhal podepsat pendrekové zákony. A poslušně čekal, kdy a kam ho vykopnou.

Věčná je i diskuse, dalo-li se nějak předejít ruské invazi. Snad ano, celý proces by musel ale býti cíleně řízený. Citujme opět Josef Frolíka: buď by musel být radikálně urychlený a nebo naopak velice zpomalený. Krůček po krůčku by se získávaly pozice a konaly ne až tak zásadní změny. Jenže to by tu musel býti někdo, kdo by byl schopen udržet kontrolu nad děním. Nikdo podobný se tu ale prostě nevyskytoval. A vedle toho, dodejme, by naši tehdejší „přátelé“ museli cítit silnou vůli, že pokud se do věci vloží, narazí na nekompromisní odpor. A ani o tom nikdo nahlas nezauvažoval. Snad krom generála Prchlíka, i ten jen nepřímo. A s ním bylo okamžitě zameteno. A i pak by to byla hra s otevřeným koncem.

A dnes mají pamětníci opět určitý pocit dejà vu. Přinejmenším po epizodě s brdským radarem se ukázalo, že vazby na Východ jsou trvalejší, než jsme si mysleli. Komunisté jsou dnes znovu u moci, bez ohledu na nějaké volební výsledky. Jejich boss sice plká neuvěřitelné nesmysly, nic se však neděje. Opravdu nás v osmašedesátém neobsadili Ukrajinci, takovou pitomost snad nestráví ani zemanovští voliči. Brežněv se sice narodil na Ukrajině, leč ruským rodičům. (Ani Chruščov mimochodem, nebyl Ukrajincem, jak se má všeobecně zato, ale Rusem.) Z vůdčí trojky byl naopak ukrajinského původu Podgornyj, vlastním jménem Mykola Pidhornyj. A president se k padesátému výročí vyjadřovat nebude. Jak asi tak by mohl. Hrad opanovali ruští švábi již před patnácti léty. A Rusové opět pokouší odolnost Západu, jak je ostatně jejich staletou tradicí.

Po padesáti letech jsme opět na rozcestí. Rudý kohout na východě roztahuje spáry, abychom parafrázovali našeho barda. A jak říká Bohumil Doležal, nové je to, že nepřítel je i uvnitř. Jde o to, zda to celé nepoděláme. Opět.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama