Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Malé války po Velké válce a národní mýtotvorba

Ve čtvrtém čísle Respektu byl uveřejněn článek Jana Adamce Republika ve válce. S podtitulkem Československo ještě dlouho po říjnu 1918 bojovalo o své hranice. Tento článek poměrně přesně popisuje situaci (nejen) Československa po Velké válce, kdy se slovně bojovalo na mírové konferenci, ale i doslova o podoby nových států. A třeba také říci, že už v té době se kladly základy k pokračování války velké. Ralf Dahrendorf velice přesně obě světové války zahrnuje do jediné, a sice druhé třicetileté války v Evropě. Není od věci se na tyto konflikty, ale též i na oblíbené národní mýty, podívat v širších souvislostech. I z pohledu chyb, jež byly spáchány na počátku a stály pak při konci krátké existence nového státu.

Jeden z největších národních mýtů zosobňuje přímo TGM. Jistě osobnost neobyčejně silná a charakterní, jeho zásluhy, např. z období hilsneriády, byly obrovské, v praktické politice ale spíše selhával. Samo rozbití Rakouska jakožto neoddiskutovatelného mocenského faktoru ve střední Evropě se ukázalo jako historická katastrofa. Válka s Polskem byla vedena o Těšínsko. Území, o kterém opravdu nelze poctivě říci, kam a komu spíše náleží. V článku je popsáno, kterak Masaryk naléhal na co nejtvrdší postup vůči Polákům a jak musel být mírněn Benešem. Ten opravdu žádným kladným hrdinou nebyl, coby aktér versailleské konference však viděl, jak negativní reakci to ve vítězných mocnostech vzbuzuje. Masarykova nepředvídavost se v této souvislosti ukázala ještě jednou, a sice když předem odepsal Polsko. (Jak jsme mohli zaznamenat v nedávné Historii.cs, kladoucí vedle sebe právě osobnosti TGM a Pilsudského.)

Jenže v souvislosti s československo-polským konfliktem se autor článku v Respektu dopustil jednoho hrubého zkreslení (jemně řečeno). A to když uvádí, že Polsko bylo zaměstnáno bojem s bolševickým Ruskem o podobu východní hranice, což dávalo Československu nepřehlédnutelnou výhodu. Ne, Polsko bojovalo o přežití, byť to se cele projevilo až o rok později – známý „zázrak na Visle“. A československá role v tomto konfliktu je přinejmenším ohavná. A byl to také jeden z momentů, který formoval dlouhodobý odtažitý postoj Anglie k Československu. Když Polsko doslova zápasilo o svou existenci, nesměly se tam přes Československo dopravovat zbraně. Masaryk, ale asi ani Beneš, si nejspíš nebyli schopni uvědomit, co by to znamenalo, sousedit napřímo s bolševickým Ruskem.

A také konflikt s Polskem resp. neschopnost Československa, československé diplomacie (a to byl výlučný pašalík Benešův) s Polskem vybudovat přátelské či ještě lépe spojenecké vztahy, to stálo při konci Československa o necelých dvacet let poté. Šance jistě byla v Locarnu, kdy Beneš s tehdejším polským zahraničním ministrem Skrzynskim seděli v předpokoji a čekali, jak se panstvo dohodne. Dohodlo, ale na náš společný účet. Byl to takový soft-Mnichov, vzít si z něj poučení jsme mocni nebyli. Ještě na počátku třicátých let se Pilsudski sám zajímal o Malou dohodu, ani tehdy jsme toho nebyli schopni využít. I slepota česko(slovenských) vůdců dláždila cestu do Mnichova. Toho opravdového, už ne toho soft.

V časech první republiky se obecně budovat dobré vztahy se sousedy nedařilo. Nepočítáme-li Rumunsko, to bylo ale v podstatě irelevantní. A v osmatřicátém se to vše vrátilo a spadlo nám na hlavu. A ještě jeden moment tu na sklonku třicátých let byl. A sice všeobecná neoblíbenost Čechů po Evropě. Byli jsme – do určité míry právem, třeba říci – považováni za přechytralé, sebestředné a nesnášenlivé. „Marketing národa“ by mělo míti v popisu práce zamini a to i v tomto bodě trestuhodně selhalo. Ke všemu jsme se považovali ještě za jakéhosi „miláčka Dohody“ a to nám dodávalo sebevědomí. Dlužno dodat sebevědomí falešného a na vylhaných základech spočívajícího. O to tristnější pak bylo probuzení.

Těsně po Velké válce se nám podařilo získat o něco víc, než by bylo přiměřené. Horní zem uherská byl pojem geografický, nikoli administrativní, hranice tedy byly poněkud efemérní. Zadařilo se zahrnout do nového státu velké oblasti, obývané čistě Maďary. To jsme tehdy považovali za úspěch, o dvacet let později se i toto posléze vymstilo. Jeden z hlavních důvodů konce Československa byla pak totálně nezvládnutá národnostní problematika. (Přijímat národnostní statut v sedmatřicátém bylo už opravdu s kytkou po funuse…) Nikdo Benešovi nepřipomněl jeho versailleské přísliby o řešení národnostní otázky na švýcarský způsob, tedy kantonálním uspořádáním. O němčině jakožto druhém státním jazyku ani nemluvě. Nakonec i tyto lži se nám v nejméně vhodnou chvíli vrátily.

Od mýtů, v nichž si tak libujeme, bychom se ve svém vlastním zájmu měli oprostit. K světově hospodářsky nejvyspělejším státům jsme nepatřili. Představovali jsme minimálně velice slušný nadprůměr, to jistě. Švýcarsko, ale ani Německo jsme prostě nebyli. Ani naše demokracie nebyla standardní liberální demokracií západoevropského střihu. Spíše taková partajokracie. S hypertrofovanou korupcí. Jak píše Antonín Klimek, již ve třicátých letech referovali na Foreign Office angličtí ambasadoři, že korupce u nás dorůstá latinskoamerických rozměrů. (Pokud tedy někoho dnes zaráží míra korupce a klientelismu v české kotlině, není překvapení na místě. Je to taková dobře zavedená tradice.)

K oblíbeným mýtům patří i iluze o jakémsi „demokratickém naturelu Čechů“. Zajímavý je pohled Martina Weina, německého historika působícího na universitách v Tel Avivu a New Yorku. V knize Slovanský Jeruzalém mj. uvádí, kolik nevolených a nereprezentativních politických orgánů existovalo v průběhu celých československých dějin. „Hrad“ se stal za první republiky synonymem pro neregulérní mocenské centrum kolem TGM a Beneše. S tím souviselo i kupování politiků (viz Hodža), financování tisku a další přinejmenším z dnešního pohledu naprosto neregulérní finanční transakce. Zasvěceně o tom píše právě i Klimek.

Vraťme se ale k TGM. Představuje bez diskuse velikána, obrovskou osobnost, rozhodně ale nikoli prostou chyb. S trochou ironie a nadsázky na něm lze demonstrovat, k čemuže to může vést, když se akademik dostane na rozhodující pozici do praktické politiky… A také nelze opomíjet fakt, že na vrchol dospěl Masaryk ve věku v podstatě až stařeckém, což s sebou přináší další nepominutelné komplikace. Asi největším omylem Masarykovým bylo ono již zmiňované bourání Rakouska. (S ohledem na jeho dosti pravděpodobný skutečný původ – Redlich, František Josef? – to nepostrádá značné pikanterie…) A tím druhým byla volba nástupce. U této osoby již nelze hovořit o určitých jednotlivých selháních, jež nemohou zastřít převažující klady. Podle Klimka Beneš věřil, že je nástrojem prozřetelnosti, který se nikdy nemýlí a mýlit nemůže. Co do mstivosti, vyrovná se Benešovi snad jen momentální hradní pán. Byly jistě i další nepěknosti, jež lze více či méně přičítat TGM, např. „odstřel“ generála Gajdy (byť tam asi nejzlovolnější roli sehrál právě následovník). I tento největší z mýtů je dnes již brán zaplaťpánbůh v potaz, viz třeba poslední práce Pavla Kosatíka.

Československo-polská válka stála na počátku existence nového státu. Následoval konflikt s Maďarskem, hlavně ale s domácími Němci. Po těchto malých válkách, vnějších i vnitřních, jsme se cítili býti vítězi. Bohužel jsme ale po churchillovsku nevystřídali po vítězství tvrdost a nesmlouvavost v boji za velkorysost a podání ruky směrem k (momentálnímu) poraženému. Spíše naopak. (Zde stojí určitě za připomenutí brutální burská válka a to, co ale následovalo – Jižní Afrika pak stála v dalších konfliktech ze své vlastní vůle nekompromisně po boku Anglie…) A tak tyto konflikty stály po ani ne dvaceti letech i u konce mladého státu. Sudičky, jež stály u zrodu nového státu, byly nakonec i u jeho smutného a nepěkného konce o ani ne dvacet let později. Národní mýty někdo považuje za ingredienci nutnou k přežití národa. Po určitou dobu to může takhle i být. Na setrvalém lpění na iluzorních konstrukcích však dlouhodobě stavět nelze.

 

Blog vznikl na základě komentáře k uvedenému článku, který ovšem nebyl akceptován.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama