Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Malý český tégéem kultík

Sedmého března, na Tomáše, uplynulo sto sedmdesát let od narození jednoho z mála skutečných českých velikánů, Tomáše Garrigue Masaryka. Ani ne tak zakladatele, jako spíš tvůrce československého státu. Tedy státu, který se nedožil ani věku, jehož dosáhl on sám. A byť se jistě ne ve všem, ale ve spoustě věcí hluboce mýlil, byl a je obrovskou osobností. Na tak malý národ možná až příliš velkou. A tak si tento národ vytvořil svůj kult jeho osobnosti. Na jehož tvorbě se protagonista sám značně – a dodejme někdy i iniciativně – podílel.

A ač se dnes hovoří bez obalu o všem možném, toto téma je však dodnes tak trochu tabu. Možná krapítko z obavy, co by nám pak vůbec zbylo. Velice pěkně toto téma pojednal pořad Historie plus na ČRo Plus právě na den výročí. Stojí to určitě za poslech. A právě z onoho kultu osobnosti (jenž ovšem s tím, co jej záhy vystřídal a nekriticky adoroval jistého gruzínského bankovního lupiče, nic společného neměl) je krásně patrno, jak jsme si to Rakousko přenesli i do nové republiky. Ač heslo dne, proponované samým Masarykem, znělo zdánlivě jasně: „Odrakouštit!“ On ten žalář národů nebyl až tak nepohodlný, slušně bydlet se v něm dalo a třistaleté úpění nám šlo docela k duhu. Český národ zaznamenal svůj asi největší rozvoj od začátku devatenáctého století do roku 1914. Vlastně to zkazila až Velká válka, kdy se z Rakouska-Uherska stal nakonec faktický německý protektorát.

Už samotné slavení 7. března, tedy narozenin presidenta, nemohlo nepřipomenout radostné oslavy narozenin císařských. Masaryk sám začal nosit jakousi uniformu či oblek silně uniformu připomínající. A také začal jezdit na koni. To vše až jako president, sedmdesátiletý. Sám, ač proklamovaný republikán, se tak vsouval do postavy monarchy. To platí i o budované pozici hlavy státu stojícího nad stranami, byť sám tíhnul do leva a volil socdem. (Svět jde doleva, říkával, ač svět po poválečném váhání zamířil poměrně razantně doprava…) Česká města záhy počaly zdobit jeho pomníky, o záplavě bust ani nemluvě. To vše ještě za jeho života. Pojmenovávání či přejmenovávání institucí, ulic, náměstí a tak podobně s tím šlo ruku v ruce. Tyto věci (snad) neinicioval ani nepodporoval, rozhodně jim však nebránil. A klidně třeba řečnil před svou sochou v nadživotní velikosti (např. v Brně v roce 1928). Ono to vše počalo již usazením presidentského stolce na hrad českých králů, tato symbolika se přehlédnouti prostě nedala. A mistr etikety a otec společenského katechismu Jiří Stanislav Guth-Jarkovský přispěchal a stal se prvým ceremoniářem na dvoře republikánském. Vypracoval mj. audienční řád a další.

Masaryk prosazoval ústavu podobnou té americké, včetně (a to zejména) postavení presidenta. Zde narazil na české politiky, kteří moc ochotni předat nebyli. Podle jejich představ by president byl oním příslovečným kladečem věnců. I oni museli ustoupit, nicméně pravomoci presidenta byly silně limitovány, rozhodovala vláda, která za presidenta i zodpovídala. Nicméně síla osobnosti je síla osobnosti a již Masarykem počalo ono presidentské „napínání“ ústavních pravomocí a zejména zvyklostí. Jež tak tragikomicky vyvrcholilo u současné hlavy státu. Masaryk zhusta psal do novin i časopisů. Sice ne pod svým jménem, zasvěcenému publiku bylo ale zřejmo, kdo se pod pseudonymy skrývá. Bylo to i předmětem diskusí s premiéry, Masaryk sliboval nápravu, že si nechá texty schvalovat, ale skutek utek´. Především si však TGM vybudoval rozsáhlou sít neformálních spolupracovníků v médiích, ale i politických stranách. A také disponoval dostatečným (a neoficiálním) finančním fondem, a to čistě dle svého uvážení. Donorem byl zejména šéf Živnobanky Jaroslav Preiss. Při pohledu na tehdejší Masarykovy aktivity jen maně člověka napadá, jak by to bylo vnímáno dnes, při současném pojetí korupce a klientelismu…

Tehdy to ale zazníti nemohlo. Nic jako kritika mocnáře, ech pardon presidenta, nebylo tolerováno. Republika brzy vrátila cenzory na jejich místa, jak tomu všichni již od Rakouska byli zvyknutí. (Byť nepřejícník a pomlouvač by mohl poznamenati, že za Rakouska nebylo možno cenzurovat projevy poslanců, a tak když bylo zapotřebí, poslanec článek přečetl v Říšské radě, ten pak někde vyšel a pro cenzuru byl nedotknutelný…) Ten, kdo chtěl kritizovat Masaryka, vystřelil nejspíše na Beneše a trochu chápavější lid to pochopil. Nedotknutelnost hlavy státu se ostatně dochovala i do časů Havlových, ten ovšem své ostro-kritiky systematicky amnestoval. Nedávno se podobný relikt pokusil vrátit jistý esenbák, hrdý na mlácení protikomunistických demonstrantů. (Zajímavé, co vše se může vyskytnout v současné sněmovně…) Naštěstí pohořel, doufati ve velkomyslnost a nadhled takového Zemana by asi bylo hodně naivní. A z té dnešní čeládky zdaleka nejen u něj…

Přímé kritice se vyhýbaly četné Masarykovy omyly. Jeho pojetí české historie, kdy hledal základ v husitské éře (jako Palacký), jeho nerealistické chápání smyslu českých dějin – oproti tomu Pekařovu. Pojímat Velkou válku jakožto střet demokracií s teokraciemi je docela úsměvné, pokud z toho vyvodíme logicky i to, že k demokraciím je třeba počítati i carské Rusko. A vlastně jakékoli Rusko. K tomu patří i prosazování neexistujícího československého národa, kdy prostě nechápal naladění a zájmy Slováků. To byl nakonec i jeden z důvodů konce společného státu. Kombinace nedotknutelného monarchy a umanutého starce pak vedla k dalším chybám. Nejostudnější byla likvidace generála Gajdy, na níž měl TGM dosti podstatný podíl. To, že se za bernou minci vzalo svědectví šéfa sovětské zájmové mise Vladimíra Antonova-Ovsejenka, „prokazující“, že by Gajda měl býti sovětským agentem, z toho jede hlava kolem. Nejtragičtější chybou pak byla volba nástupce a jeho sveřepé prosazování.

Ke kultu TGM patřilo i absolutní mlčení o Masarykových milostných vztazích, jak ten s italskou markýzou Guilianou Benzoni, původně Štefánikovou snoubenkou, či spisovatelkou Oldrou Sedlmayerovou. Tyto vztahy narážely na zarytý odpor dcery Alice, střežící svého otce a jeho obraz. O milostných avantýrách císařových se sice též nepsalo, ale Vídeň si o nich štěbetala. Stejně jako v třicátých létech o jeho možném mimomanželském původu, kdy vztah jeho matky a Orlíka, Napoleonova syna, patřil k oblíbeným vídeňským klepům. O něčem podobném se v případě Masarykově ani nešpitalo, byť i jeho původ je poněkud problematický. Paradoxně lze míti za jisté snad jen to, že jeho matrikový otec, v podstatě negramotný slovenský ani ne kočí, jím určitě nebyl. V úvahu připadá Nathan Redlich, hodonínský Baťa, jak jej nazývá Petr Hořejš (Masarykova matka u něj působila jako kuchařka). Čejkovický farář František Satora moc pravděpodobný není. Zato tehdy mladičký František Josef I. už ano. V takovém případě by bylo ale vlastně možno, že by TGM byl vnukem Napoleonovým. To už je docela ucházející původ, není-liž pravda. Znalec české historie Petr Hořejš o těchto věcech krásně vypráví a rozhodně to nic neubírá Masarykově osobnosti na velikosti. Dodnes to však mnozí Češi nejsou schopni strávit a už jen podobné spekulace v nich vyvolávají běsný vztek.

Proměna pojímání Masaryka je fascinující a dost vypráví i o Češích. Od toho, jehož vylučují z našeho národní těla jako šerednou hlízu a jehož věru nezrodila matka česká (což je mimochodem pravda, Masaryk byl Čechem volbou, podobně jako třeba zakladatelé Sokola Tyrš a Fügner) k ušlechtilému moudrému asketickému starci, k základní morální autoritě. Je to i cesta od pastýře k tatíčkovi. Na jeho kultu pracovalo usilovně i jeho okolí. Dcera Alice, Karel Čapek, a další. Jak napsal Viktor Dyk, Masaryk byl bořič model, který se pak sám stal modlou. Sám Masaryk byl přesvědčen o své vyvolenosti, o svém historickém úkolu. Byl jedním z těch, na nichž lze demonstrovat úlohu osobnosti v dějinách. Bez něj by Československo nevzniklo. Stejně jako by bez Uljanova nevznikl Sovětský svaz a bez Hitlera nacistické Německo. Aniž bychom proboha chtěli přirovnávat Masaryka, obrovskou mravní autoritu, k oněm z největších zločinců 20. století. Otázkou jistě je, nebylo-li by lépe, kdyby se mu to Československo nepodařilo. Situace na konci války nebyla jednoduchá. A my už taky dnes víme, jak to dopadlo.

Na Masarykově kultu se dnes přiživují i současní politikáři, a to – povětšinou – i tací, jež by sám TGM hnal svinským krokem. Ani to, ani jeho omyly, ani spekulace nad jeho původem ale nikterak nezmenšují Masarykovu osobnost. Člověk, jenž se jak v případě hilsneriády či Rukopisů odvážil postavit nejen mainstreamu, ale i fakticky celému národu, člověk, pro něhož pravda byla nejvyšším atributem, takový tu setsakra chybí.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama