Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Na šikmé ploše

V třetím čísle Respektu bylo Téma věnováno konfrontaci Spojených států a Iránu, konkrétně souvislostem spojeným s likvidací Kásima Solejmáního. V jeho rámci vyšel i článek Jiřího Soboty Být tvrdý a nestarat se. Začíná výčtem různých násilných akcí, útoků, vražd a tak podobně, které celkem standardně provádějí různá islamistická (anebo snad muslimská? – to by se ale naši korektnisté zhrozili) uskupení. A ty snad jsou v pořádku? Patří to k regionálním zvyklostem či něčemu podobnému? Rozhodně se nad tím nikdo nijak moc nepozastavuje a vlastně ani moc nepohoršuje. A to se netýká zdaleka jen tohoto článku.

Zato ale pod drobnohledem každý z levicových publicistů, aktivistů zkoumá, jak na tyto všechny provokace, útoky, vraždy reagují Američané. A pro ty jak vidno platí naopak všechna omezení. A hned je tu třeba se okázale pozastavit nad tím, jak málo si americká administrativa láme hlavu s legalitou svých protiakcí. (Na rozdíl od jejích protivníků, chtělo by se jedovatě dodat…) A ejhle, najednou tu v plném světle vidíme, že se ti hrozní Američané nalézají na šikmé ploše. A to již pěkně dlouho. A už je opět na tapetě Guantánamo. V praxi poměrně efektivní prostředek k (alespoň dočasné) eliminaci teroristů či lidí s nimi spojených. Že byli vydávání k zřejmě dosti brutálním výslechům, to je pravda. Pokud ovšem tyto výslechy zachránily alespoň jeden život jednoho slušného člověka, pak měly své opodstatnění. Ono by totiž mělo všeobecně býti akceptováno, že – metaforicky řečeno – „ženevské konvence“ by měly platit pouze pro „ženevské lidi“. Nikoli pro všeho schopnou sebranku (nechceme-li použít rovnou slovo zvěř). Tu nelze za pomoci slušnosti vymýtit. Ta slušnost považuje jen a jen za slabost.

Článek připouští (a to je mu nutno připsat k dobru), že i president Obama sáhl v této sféře k obdobným opatřením – mimosoudním popravám, a to dokonce i amerických občanů. To je také asi jedno z mála, co Obamovi nelze vyčítat. Též pochopil, že Guantánamo nejde jen tak zavřít, byť to z počátku sliboval. Snažil se maximálně využívat drony a podobná zařízení. Snad v domnění, že je to jaksi decentnější, použít k likvidaci technická zařízení a ne lidi. Jenže v přímé konfrontaci se nasazení lidí, lidských bojovníků prostě vyhnout nelze. Soustředit se jen na techniku, ať již v podobě dnes tak módních dronů či obecně nasazení pouze letectva, to k trvalým výsledkům nevede. Má-li být konflikt dotažen do úspěšného konce, musí nastoupit vojáci a bojovat napřímo. Přesvědčili se o tom mimochodem Britové za druhé světové války, do jisté míry i Američané ve Vietnamu. Ze vzduchu se válka prostě vyhrát nedá.

Irán vede válku. Dlouhodobě a neuvěřitelně zarputile. Bez ohledu na ztráty, zejména ovšem těch druhých. Vede ji proti Americe, to v první řadě, ale i proti Západu jako takovému. I proti arabským monarchiím, jež obviňuje z přisluhování západním zájmům. Jejich hlavní vina ovšem spočívá v tom, že se jedná o sunnity. Právě konflikt mezi jednotlivými odnožemi islámu dnes dominuje Blízkému a Střednímu východu. Irán je asi největším mistrem ve vedení toho, čemu se – do jisté míry z nedostatku vhodnějšího označení – říká hybridní válka. Tu zadrží tanker a vydírá, tu vyhrožuje zablokováním Hormuzské úžiny. Především ale vede boj prostřednictvím svých „klientů“, k nimž patří teroristická organizace Hizballáh, irácké a jemenské milice (což je zase jen eufemismus pro teroristy) a mnozí další. Nikdo soudný nepochybuje, že útok na americkou ambasádu v Bagdádu, ale i útok dronů na saudské rafinérie byly plně v režii Teheránu. (A v Teheránu tyto věci měl na starosti právě onen Solejmání.) Kde zůstala ona tak vzývaná legalita? Anebo jsou nejlepší reakcí na tyto ataky způsoby západních činitelů, kteří se prostě dívají stranou?

Bránit se podobným útokům standardními cestami prostě nejde. Takže zbývá buďto to vzdát, ustupovat a tiše doufat, že to protentokrát odskáče někdo jiný anebo prostě zareagovat tak, aby to agresor pocítil v míře přinejmenším dostatečné. Příkladem může býti Izrael. To je stát, který si i takto, přímými „nelegálními“ akcemi, zajišťuje velice úspěšně svou bezpečnost. A dlouhodobě, sluší se dodat. Také si potrpí na důslednou odvetu. To je další věc, jež účinně odrazuje potenciální pachatele. Nikdy si nemohou být jisti, nikdy se nebudou moci spolehnout, že na ně už nedosáhne spravedlnost. A spravedlnost skutečná a formální jsou dvě naprosto různé věci. (Mimochodem, proč asi jsou letadla společnosti El Al ta nejbezpečnější na světě? Není to jen důslednými kontrolami, ale i přítomností „leteckých marshallů“ na palubě. I tou potenciální odvetou, před kterou nelze na sto procent utéci.)  Pokud by se Izrael choval v duchu představ levých liberálů, už by asi jako takový dnes neexistoval. Tak trochu se lze obávat, že by řadě dnešních levičáků takovéto dovedení snah Adolfa Hitlera nebylo nikterak proti mysli. Stačí sledovat takového Jeremy Corbyna, zdaleka ale nejen jeho. Mimochodem, když jsme u toho úzkostlivého lpění na legalitě – únos architekta holocaustu Eichmanna a tedy i jeho soud a poprava byly z pohledu formální legality v pořádku? A co poprava Reinharda Heydricha? Přesto dnes snad nikdo si už nedovolí vystoupit a zpochybňovat tyto kroky. Jen proto, že se udály tak dávno?

Irán usiluje o samo bytí Izraele. O jeho likvidaci. Izrael to ví. Stejně tak dobře ví, že kdyby se měl spolehnout na ochranu ze strany mezinárodních institucí, mezinárodního společenství, na účinnou podporu Evropy, už by dávno nebyl. Ale tento stát, jehož doložitelné kořeny (jeho státní existence) sahají přinejmenším někam tisíc let před Kristem, je odhodlán přežít. A proto musí disponovat věrohodným odstrašujícím potenciálem. To na něm asi perské ajatolláhy rozzuřuje nejvíce. Irán, iránský režim, pravda, představuje ale největší ohrožení pro své vlastní obyvatelstvo. Tato starobylá země, mající jedny z největších zásob ropy na světě, má dnes kritický nedostatek benzínu. A lidé si začínají uvědomovat, že za jejich bídu nemůže ani Malý, ani Velký Satan, tedy Izrael či USA. Ale sama jejich vládnoucí garnitura. A to je zase tím největším ohrožením režimu.

Všichni ti uvědomělí soudci Ameriky i Izraele by se spíš měli zamyslet nad zoufalou nemohoucností současné Evropy, nad nicotností jejího vlivu. Nad její – a tedy i naší – neschopností vlastní obrany. Nad tím, zda legalita je opravdu větší hodnotou než přežití. Nad bezpodmínečnou závislostí na americkém bezpečnostním deštníku. I nad tím, jak vzdor tomu všemu dnešní Evropa k Americe a k Izraeli přistupuje. A též se zamyslet nad tím, zda za tuto až neskutečnou ubohost a slabost starého kontinentu právě oni nenesou velký, ne-li rozhodující díl viny. Není na té šikmé ploše nakonec spíš Evropa?

 

Blog je založen na komentáři k výše uvedenému článku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama