Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Nagba a k čemu to je

Blíží se sedmdesáté výročí vzniku Státu Izrael. Palestinci tuto dějinnou událost s jemnocitem jen sobě vlastním nazývají nagba, katastrofa. Nyní, již v rámci příprav na toto výročí, rozjeli nepokoje v Gaze, kdy se davy „mírumilovných“ Palestinců pokoušejí prorazit izraelskou hranici. A Izrael, světe div se, tomu brání. Však se již dostal opět do pozice fackovacího panáka. Jenže časy se začínají měnit. „Pachatelem“ změn je i současný nájemník v Bílém domě, který zaplaťpánbůh kašle na stereotypy, na něž si svět v těchto souvislostech jaksi navykl.

Celý Blízký a Střední východ zažívá jakousi perestrojku. Všechno se více či méně mění, spíše ale více. Ať se to komu líbí nebo ne, jediným pevným bodem je tu Izrael. A dlouho ještě bude tím jediným. Arabský svět poté, co vypuklo tzv. arabské jaro (vzpomene si ještě někdo, s jakým nadšením a nadějemi ho vítali levičáci všech zemí?), brzy pak následované arabským podzimem, vybuchl. Nikoli ovšem ku prospěchu svých obyvatel. Pozice si udrželo jen málo hráčů. Jako stabilnější se nepřekvapivě ukázaly monarchie. Pro levicové liberály opět něco, nad čím kroutí s nepochopením hlavou. Naštěstí se udržel i jordánský král. Egypt pak opětovně stabilizovala armáda, což naopak nepochopil tehdejší americký president. Ten už ale naštěstí patří minulosti. Západ se vůbec v této krizi pohyboval s grácií slona v porcelánu a vršil chybu na chybu. V Libyi poněkud nepochopitelně zasahoval (pokud ovšem tím hlavním důvodem nebyla Sarkozyho snaha zakrýt své vztahy právě s Kaddáfím), v Sýrii naopak uvolnil hrací pole Rusům a umožnil jim se tak reetablovat coby velmoc.

K pustošivým následkům arabského jara patří i nebývalé posílení pozice Iránu. A logicky i prohloubení konfliktu šíitsko-sunitského. Sud prachu, který tento region vždy představoval, se nezměnil, jen byly aktivovány zápalné šňůry. Turecko tímto podivným jarem postiženo nebylo, nicméně toto postižení plně supluje současný vládce Turecka. Ten provádí razantní islamizaci, z pohledu Atatürkova jasný kontrarevolucionář. Jenže Západ jen nemohoucně přihlíží. Novodobý turecký sultán rozjel milostný románek s ruským carem, což je tedy opravdu novum. Dlouho-li tato avantýra vydrží, toť otázka. Že dlouholeté spojenectví se Západem je v této chvíli minulostí, je však mimo jakoukoli pochybu. Čím dříve to Západ pochopí, tím lépe pro něj. Palestinci představovali vždy destabilizační faktor regionu a tuto svou schopnost si zachovali v míře nezmenšené.

Jak ovšem celý konflikt židovsko-arabský a tedy i ona slavná „nagba“ vznikl? Židé se počali vracet do Izraele či Palestiny, jak se tomu tenkráte říkalo, již v druhé půli devatenáctého století. Ta krajina byla tehdy velice nehostinná, poušť střídaly bažiny. Žilo zde i velice málo obyvatel, protože k žití to tu v těch časech holt moc nebylo. Po příchodu Židů se věci začaly hýbat, země se počala měnit. Z pouště se stávala zahrada, vznikala města, oživovalo se hospodářství. To přinášelo poptávku po pracovních silách a přicházeli tedy i další Arabové. Třeba tedy říci, přistěhovalci, byť se dnes tváří, že obývali Palestinu div ne již od časů Abrahamových… Přičiněním (nejen) velkého jeruzalémského muftího Amína al-Husajního se zažehl konflikt židovsko-arabský. Velký jeruzalémský muftí pak prchl do Třetí říše, kde se stal osobním přítelem Heinricha Himmlera, zakládal bosňácké jednotky SS a konal vůbec spoustu užitečné práce. Po válce za ni byl sice odsouzen k smrti, tomu se ale v egyptském exilu jen usmíval. Ještě větší proslulosti pak dosáhl jeho synovec, Mohammed Abdel-Raouf Arafat As Qudwa al-Husseini, známý spíše jako Jásir Arafat. Také masový vrah.

V listopadu 1947 rozhodlo Valné shromáždění OSN o vytvoření dvou států v Palestině, židovského a arabského. Pokud se geografie týká, pro Židy žádné terno. Jejich stát byl rozkouskován, vojensky by byl jen těžko hajitelný. Nicméně Židé verdikt OSN přijali. Na rozdíl od Arabů. Jejich armády vtrhly do Palestiny s cílem zahnat Židy do moře. A tedy dokončit holocaust. Nicméně stal se zázrak a Izrael neuvěřitelnou převahu porazil a scelil svůj stát. A přežil. Bylo to i s naší pomocí a tato pomoc patří bezesporu k tomu málu, nač můžeme být v historii hrdi. A tak začala ona nagba.

Arabové z velké části z Židy obsazených území odešli. Třeba k tomu dodat, že z arabských zemí zase odešli postupně téměř všichni Židé. A nezřídka odcházeli, aby si zachránili holý život. O nich se však dnes nikde nemluví, to není žádná nagba. Je asi syptomatické, že pro arabské uprchlíky z Izraele zřídila OSN zvláštní agenturu, UNRWA. Všichni ostatní uprchlíci jsou předmětem zájmu jedné další instituce. A arabské země dělaly co mohly, aby se migranti z Palestiny neusadili, aby byli matečným roztokem další nenávisti. A mezitím arabských „uprchlíků z Palestiny“ díky vysoké reprodukci přibývalo a stále přibývá. UNRWA uvádí, že podporuje kolem pěti milionů palestinských uprchlíků mimo jiné v Jordánsku, v Libanonu a na palestinských územích. Během první arabsko-izraelské války v roce 1948 bylo z území dnešního Izraele vyhnáno nebo uteklo přes 700 000 Palestinců. UNRWA pomáhá i jejich potomkům. To je od ní skutečně hezké. Nikdo se ovšem neptal po oněch židovských uprchlících z arabských zemí. Ti o návrat pochopitelně neusilují. V Izraeli jsou zcela spokojeni. Měli by mít ale menší práva než uprchlíci arabští? Palestinci stále hovoří o právu na návrat. Tedy myšlence, že by se oněch dnešních pět milionů přestěhovalo do Izraele. Čímž by tento kvetoucí stát zcela zničili. Jednou ze základních podmínek urovnání je akceptace Izraele právě jako židovského státu. Arabové mají svůj svět dostatečně velký.

A ještě jeden moment je tu třeba zmínit. Onen nově vzniklý palestinský národ. Jak již mnohokráte zaznělo, historicky nic podobného neexistovalo. Až Rusy, tedy pardon Sověty, v šedesátých létech napadlo, že by to byl šikovný marketingový trik. Otcem myšlenky byl prý osobně Podgornyj, za Brežněva formální hlava sovětské veleříše. Třeba uznat, že fígl zabral a dnes téměř nikdo nepochybuje, že Palestinci jsou historickým národem… Hlavním rysem dneška ovšem je, že osud Židů, vysoce civilizovaného a kulturního národa, prakticky zakladatele naší civilizace, v podstatě nikoho nezajímá. Pokud se tedy nejedná o nenávistnou kampaň. Zato Palestinci jsou v středobodu pozornosti veřejnosti. Zde se dnešní levice, přesněji řečeno leví liberálové, plně zhostili onoho rudohnědého dědictví.

Hamás se rozhodl využít letošního kulatého výročí státu Izrael, ale i plánovaného přesunu americké ambasády do Jeruzaléma. Organizuje každotýdenní „pochody za návrat“, jejichž účastníci, krom dalších společensko-kulturních akcí, jako pálení izraelských vlajek, skandování nenávistných hesel a tak podobně, se pokoušejí prorazit hraniční plot, útočí kamením a zápalnými lahvemi na izraelské vojáky. Dokonce dva Palestinci na ně i stříleli. Jedná se tedy zjevně – přinejmenším podle palestinské propagandy – o zcela pokojné akce, na něž Izrael reaguje naprosto nepřiměřeným násilím. Zřejmě by asi měl sám zprůchodnit plot a příchozím rozdávat květiny. Palestinská samospráva také již kritizovala „vraždění pokojných Palestinců“ (mimochodem většinou příslušníků Hamásu) i americké veto v Radě bezpečnosti a požádala OSN o ochranu „bezbranných civilistů“. Inu, palestinská představa o pokojném a bezbranném civilistovi odpovídá spíše tomu, co jinde považují za těžce ozbrojeného teroristu. To už je taková drobná kulturní odlišnost. Navíc zcela zjevně mají taktiku živých štítů za naprosto legitimní. Přisadil si i turecký Erdogan, který označil premiéra Netanjahua za teroristu a okupanta. Zatímco on sám se věnuje humanitární misi v severosyrském Afrínu, chtělo by se dodat.

Palestinci se však dostávají do nezáviděníhodné izolace. Dlužno dodat, také a možná i hlavně díky svým postojům, své neschopnosti jednat a dohodnout se. Veliký posun je vidět třeba v Saudské Arábii, z níž se tichou a neformální cestou stává izraelský spojenec. Saudský korunní princ (a faktický šéf státu) nepokrytě prohlásil, že Izrael má právo na svou zem. To je doslova revoluční prohlášení. Razantní je přístup americké administrativy. Zákon Taylor Force, pojmenovaný po Američanovi zavražděném před dvěma lety Palestincem v Tel Avivu, připraví palestinskou samosprávu o většinu financí. A to až do té doby, dokud ta bude finančně podporovat vězněné teroristy a jejich rodiny. (Takový blízkovýchodní Magnického zákon, chtělo by se říci.) Celou věc krásně popsala Gita Zbavitelová ve svém komentáři na ČRo Plus z 27. března. Zabíjení Izraelců je totiž výnosnější než jakékoli jiné zaměstnání, protože i nejnižší renta vězněného vraha je o 40 procent vyšší než průměrný plat v pásmu Gazy. Renty vězňů jsou horentní – od 364 dolarů měsíčně v případě tříletého trestu vězení až do 3300 dolarů pro vězně odsouzeného na více než 30 let. Čím víc Izraelců terorista zabije, tím víc peněz mu samospráva platí. A rodina Palestince, který byl při útoku na Izraelce zabit, dostává 350 dolarů měsíčně a má doživotně zdarma lékařskou péči a vzdělání. Renty pobírá na pět tisíc teroristů v izraelských věznicích a třicet pět tisíc palestinských rodin. No nevražděte, když je to tak výnosné. A svým způsobem i bezpečné. Izraelské kriminály jsou – na rozdíl od těch arabských – velice humánní. Možná až příliš.

Kdyby se Palestinci trochu zamysleli nad sebou samými, snad by jim došly dvě věci. Vždycky bývali pěšáky, figurkami na šachovnici jiných hráčů. Ti je využívali, rozhodně o ně a na nich skutečný zájem neměli. A po použití je, když se to hodilo, bez mrknutí oka odhodili. A za druhé, jejich vedení jim vždy škodilo nejvíce. Mohli mít téměř všechno, užívat si vlastního státu, a nemají nic. Mohli ho mít v osmačtyřicátém, v devadesátých letech. Jejich vedení chtělo úplně všechno a nakonec nedostalo nic. Anebo se skutečného vlastního státu fakticky bojí. Stát, to je zodpovědnost. To nejsou velkohubá prohlášení. A podpora terorismu. A blahobytné žití na cizí účet. Nyní je zřejmé, že ani tentokráte nezískají vůbec nic. Ale to je opravdu vnitřní problém Palestinců jako takových. A i když za Američany, které prostě nebaví platit ze svého sprosté vrahy, zaskočí jiní (Belgičané, severské země), stejně zůstanou věčnými párii. Pokud se ovšem nerozhodnou převzít za sebe skutečnou zodpovědnost. Tu opravdickou nagbu představují pro Palestince právě jejich představitelé.

Blíží se kulaté výročí. A tak se Palestinci, jak se jim dnes říká, demonstrativně pokoušejí pod korouhví teroristické organizace zvané Hamás prorazit izraelské hranice. Dobře vědí, že se jim to nikdy nepovede. Ale budou mrtví. Sice Arabové, to je jim ale jedno. Budou tak hnát vodu na mlýn protiizraelských a protižidovských kampaní po celém světě. Jsou to lidé, kteří jsou schopni budovat své palposty ve školách a nemocnicích, jen proto, že logická odveta patřičně vzbouří emoce. Od nich nic jiného čekat nemůžeme. Od médií a politiků civilizovaného světa by se ale mělo očekávat poněkud více.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama